„Barbara Marila Willi tvořila každou frázi jakoby s jinou myšlenkou, jiným životním pohledem, každou spatřovala a vykreslila s jiným nábojem a emocí.“

„Jakmile se její prsty dotkly strun a naplno se vnořily do tvorby tónů plných královského třpytu a lesku, připadala Jana Boušková všem přítomným jako ženské ztělesnění Orfea.“

„Kdo tento večer poslouchal se srdcem i myslí otevřenou, odcházel pohnut a zaplaven smyslovým blahem.“

Concentus Moravie pozval diváky v pondělí 10. 6. do Freskového sálu státního zámku Milotice, aby okouzlil nejen vlastní významnou kulturní hodnotou, ale nabídl též k obdivování rozličnou krásu vrcholně klasicistní hudby. Zvuk harfy, lesního rohu a kladívkového klavíru ve skladbách Josepha Haydna, Nikolause von Kuffta a Jana Ladislava Dusíka bylo možné vychutnat v nápaditém a prvotřídním provedení Jany Bouškové, Martina Nováka a Barbary Marie Willi. Jejich umění ve spojení s nádherou zámeckých prostor v Miloticích se stalo skutečně nevšedním kulturním zážitkem.

„Zábava tvoří mír,“ tak zněl název pondělního koncertu na zámku v Miloticích v rámci 24. ročníku hudebního festivalu Concentus Moraviae. Celý festival tematicky propojuje podtitul „Koncert národů,“ který odkazuje a cíleně chce hudbu představit jako základní složku lidské existence a lidské kultury, která je společná všem národům bez výjimky, a má tedy výsadu spojovat zdánlivě neslučitelné, propojovat vzdálené, stavět mosty a bořit bariéry. Podtitul i náplň pondělního koncertu byl velmi výmluvným vyjádřením a podtržením tohoto záměru. Hudba ze své podstaty umí vyvolávat v lidech rozličné emoce, uvolňovat je, a tedy zbavovat křehké lidské bytosti neúnosné tíže konfliktů, může se stát velmi mocnou hybnou silou nejen pro znovuobnovení harmonie. Hudba přinášející uvolnění, zábavu a radost se rázem může proměnit z divotvorné múzy na mocnou čarodějku a proměnit bitevní pole v prostor úrodný pro smírná řešení, pole, v němž se dosud zablokovaná lidská mysl otevírá smysluplnému dialogu. Takovou sílu v hudbě spatřovali už dávno naši předkové a dovolili jí spolupůsobit. A možná nastala ta doba, kdy bychom měli začít znovu více naslouchat hudbě, její síle a blahodárnému působení, k čemuž nás odvážně a přesvědčivě vybízel i pondělní koncert.

Koncert zahájila rezidenční umělkyně festivalu Barbara Maria Willi provedením Sonáty C dur Josepha Haydna (Hob. XVI:50). Povětšinou jsme ji zvyklí slýchat a vnímat jako královnu cembala, ale tento večer hrála na kladívkový klavír, který pod jejími prsty dokonale předvedl své barevné a zvukové možnosti. Barbara Maria Willi je nejen nevšední a inovativní interpretkou, ale svého uměleckého ducha, kreativitu a myšlenkovou otevřenost propůjčila vedle dalších koncertních cyklů i dramaturgii festivalu Concentus Moraviae. Sonáta C dur pochází z pera už vrcholného Haydna, který si v životě prošel tou dobou mnohým. Byly v něm útrapy, bolesti a odříkání, stejně jako naděje, úspěchy, uznání a společenský lesk. To všechno se zračilo v jeho kompozicích a bylo možné nalézt i v této sonátě, kterou napsal pro Teresu Jansen, ženu, která ve své hře prý dokázala spojit věrohodně žensky lyrický i mužsky energický element. Zda-li tomu tak bylo, se přesvědčit nemůžeme, zato se ale  takového propojení rázné energie a elegantní až noblesní ženskosti dostalo ve hře Barbary Marie Willi. Allegro bylo plné života a energie, znělo v něm odhodlání i životní nadhled a síla. V Adagiu umně vykreslila bolest, stejně jako nadějný vzlet a jemnou lyričnost. Allegro molto ve třetí větě sonáty zase svou brilantností vyjadřovalo vtip a humor skrytý v hudbě. Barbara Marila Willi tvořila každou frázi jakoby s jinou myšlenkou, jiným životním pohledem, každou spatřovala a vykreslila s jiným nábojem a emocí, a ukázala se tak opět publiku jako skutečná umělkyně, která hraje hudbu nejen s veškerou poučeností, ale i s vnitřním pochopením a ničím neomezenými možnostmi pohlížení na ni. Je třeba stále hledat novou inspiraci, nové pohledy, nová vyjádření.

Velmi krásným obdarováním byl také zvuk lesního rohu ve Freskovém sále zámku Milotice. Martin Novák společně s Barbarou Marií Willi provedli docela speciální kus, který zcela běžně neuslyšíte v koncertních programech, Sonátu Es dur pro lesní roh a klavír Nikolause von Krufta, sekretáře knížete Metternicha. Také virtuózové na oblíbený lesní roh měli co říct například k vídeňskému kongresu nebo dalším setkáním podobného rázu a spolupodíleli se na vytváření uvolněné zábavné a otevřené atmosféry. Jak snadné bylo se v myšlenkách přenést z Milotic do Vídně na zasedání mocných, kteří rozhodovali o dějinách. Čistý, měkký a zároveň plný a kulatý zvuk lesního rohu v rukách Martina Nováka naplňoval sál a zahalil přítomné jakoby ze všech stran. Upoutáni stříbřitou zvukovou kombinací lesního rohu a kladívkového klavíru, jakož i samotným provedením virtuózní, dramatické, ale i poetické sonáty, si mohli všichni v sále snadno připadat jako aristokraté, kteří mají dnes namísto horování o složitých problémech světa jedinou starost – nechat se bavit, oblažit a povznést hudbou. Allegro moderato bylo odvážným přednesením myšlenek rázných a odhodlaných, stejně tak jako zpěvných k předvedení zvukových možností lesního rohu. Andante espressivo jako by zvláště v dynamičtějších částech přinášelo myšlenky plné svobody, odvahy. Závěrečné Rondo alla polacca. Moderato zase naplno přinášelo rozptýlení, zábavu i špetku napětí ve virtuózních pasážích a stálých návratech svěžího tématu. Všechno dávalo smysl a drželo pohromadě díky vzájemnému hudebnímu propojení obou interpretů, kteří se skvěle doplňovali a podporovali zvukově i interpretačně. Výkon Martina Nováka je namístě také vyzdvihnout pro intonační a zvukovou čistotu i tah, který udržel po celou dobu takto náročného sólového partu lesního rohu.

Pak prostor sálu naplnil a atmosféru večera zcela ovládl zvuk harfy v rukou ženy, která bývá právem označována za českou královnu tohoto nástroje. Jakmile se její prsty dotkly strun a naplno se vnořily do tvorby tónů plných třpytu a lesku, připadala Jana Boušková všem přítomným jako ženské ztělesnění Orfea. Tento večer přednesla s obrovským uměleckým nadhledem Sonátu Es dur pro harfu op. 34 Jana Ladislava Dusíka. Její hra byla ve všech směrech dokonalá, podmanivá a vpravdě oslnivá. Ovládána jejím umem harfa kouzlila pro publikum tóny od ušlechtile jemných až po ty mocně znějící. V jednu chvíli byly jen hebkým pohlazením, jindy zase radostně osvěžily svou jiskrností. Po první větě s příhodným názvem Allegro brillante se virtuozita překlenula do hudební intenzity jiného druhu. Andantino ale neneslo žádné stopy laciného sentimentu některých pomalých vět, zato bylo plné vášně, která se projevila ve velkých dynamických kontrastech a hudebním toku melodií, které byly v projevu Jany Bouškové plné života. Když pak zahrála závěrečné Rondo. Allegro moderato opět s prvotním elánem a ohněm, byla to záplava virtuózně lehkých tónů, přinášejících onu zábavu i mír, o kterých byl tento večer především.

Závěrečná skladba byla potěšujícím překvapením, protože Duet Es dur pro harfu a klavír op. 38 Jana Ladislava Dusíka zazněl v provedení všech tří interpretů. Původní triová podoba díla se dochovala díky opisu hornového partu matky Jany Bouškové a diváci tak měli možnost slyšet jedinečné znění takto kompletního tria. A že toto doplnění třetího nástroje bylo velkým obohacením, dokazovala dokonalá zvukovost celku v propojení zvuku harfy, kladívkového klavíru a lesního rohu. Ač každý nástroj dával melodiím svůj vlastní barevný charakter, jejich kombinací a též vyvážeností v projevu vytvářeli interpreti pro posluchače skutečně oblažující hudební momenty. Navíc skladba to byla vskutku zábavná, někdy až jásává a vytrhující ze všednosti. Po úvodním živě hravém Allegru jako by nastala chvíle vhodná k zamyšlení, Andante con espressione s náznakem vážnosti mohlo být přesně tím prostorem pro správná rozhodování vysokých pánů. A závěrečné Rondo. Allegretto s humorem i výbojností uvnitř jako by zase mělo dodat kuráž, odvahu a rozhodnost všem problémům života skutečně čelit, nebát se promluvit, nebát se jednat. 

Takto myšlenkově i hudebně ucelený večer, sjednocený uměním interpretů, lahodným zvukem jejich nástrojů i samotným prostorem Freskového sálu byl neobyčejně silným a obohacujícím zážitkem. Kdo tento večer poslouchal se srdcem i myslí otevřenou, odcházel pohnut a zaplaven smyslovým blahem. Kéž by všichni, kdo rozhodují o vážných záležitostech, byli toho také účastni. Kéž by mocní více poslouchali umělce, kteří se naplno po všech stránkách vydávají hudebnímu tvoření pro své posluchače. Hudba totiž možná stále má onu sílu a moc přinášet nejen obveselení a zábavu, ale také smír.

Foto: FB Contentus Moraviae