Program svého recitálu charakterizoval Ivo Kahánek jako harmonii protikladů.

Miloslav Kabeláč usiloval o nové užití starých technik a vzorů namísto jejich přebírání.

Byl to tak trochu jiný Janáček, ale byl to krásný Janáček. Naopak Beethovena interpretoval v duchu těch nejlepších tradic.

Každé vystoupení Ivo Kahánka je svátkem pro milovníky klavírní hry. Řada posluchačů i expertů ho považuje za našeho nejlepšího současného klavíristu. Není to jen tím, že je ověnčen celou řadou cen a úspěchů, ale především proto, že jeho hra posluchače emotivně vtáhne. Naposledy se tak stalo při zakončení cyklu Hybatelé rezonance v klášteru sv. Anežky České 10. června.

Pro svůj recitál si Ivo Kahánek zvolil program, který odpovídal jednak místu koncertu a jednak s ním byl v ostrém protikladu. Zazněla starší hudba, (Bach, Beethoven), i hudba XX. století (Janáček, Kabeláč). Sám Kahánek to charakterizoval jako harmonii protikladů: světová hudba a český blok, německý hudební svět s českým, objektivněji cítěná hudba a vysoce subjektivní.

Na úvod zazněla Partita č. 1 B dur od Johana Sebastiana Bacha. Bach byl varhaník, regenschori, kapelník i kantor při kostele sv. Tomáše v Lipsku a jeho hlavní povinností bylo po hudební stránce zabezpečit chod bohoslužeb i dalších církevních slavností. To pro něj znamenalo skládat prakticky pravidelně nové a nové opusy, které byly prováděny na kůru sv. Tomáše. Přesto si našel čas i na skladby profánní, k nímž patří i šest partit, které nazval Klavírní cvičení. Musíme dodat, že v Bachově době se klavír teprve rodil, jeho mechanika byla rudimentární a trvalo prakticky více než sto let, než se klavír stal instrumentem tak, jak ho známe dnes. Pro Bacha tedy klavír znamenal jakýkoliv hudební nástroj s klaviaturou, což v jeho době mohlo být cembalo, varhany nebo klavichord. Proto se dnes tyto suity běžně hrají na klavír, byť existuje i řada provedení na cembalo, které bylo v Bachově době vůdčím nástrojem v měšťanských salonech, protože jeho jemný zvuk umožňoval při poslechu skladby i nerušenou konverzaci. Partita č. 1 má celkem sedm částí, čtyři stylizované tance, allemanda, courante, sarabanda a gigue, k tomu dva menuety a prelude které se od sebe liší především tempově. To se podařilo Ivo Kahánkovi přesně vystihnout. Harmonicky vynikly vstupní akordy gigue, rostoucí do fortissima, Kahánkem bravurně interpretované.

Těžko si představit větší skladatelský protiklad Bachovi, než je Miloslav Kabeláč. Experimentátor, který chtěl v hudbě zachytit právě střetávání protikladů čistě hudebními prostředky. Usiloval o nové užití starých technik a vzorů namísto jejich přebírání. Jeho hudba je vysoce osobitá, velmi soudobá, nikdy archaizující. Propagátor a vůdčí postava elektroakustické hudby u nás, znalec mimoevropské hudby, autor řady specifických kompozičních postupů. Jedním z těchto postupů je společný nezaměnitelný motiv, který se uplatnil i v jeho díle Osm preludií. Kabeláč měl rád číslo osm – napsal osm symfonií, jeho nejslavnější skladbou je Osm invencí, kterou napsal pro štrasburské perkusionisty, kterým věnoval i Osm ricercarů. Osm preludií je neprogramní dílo, z nichž je podstatným rysem tempové rozlišení. Každé preludium se soustředí na specifický aspekt. Všechna preludia mají výraznou dynamiku, kterou Ivo Kahánek nejen respektoval, ale ještě zvýraznil. Velmi dobře pracoval s pedálem, s neuvěřitelnou lehkostí zvládal rychlé figurace, aby v závěrečném preludiu impetuoso jeho hra zněla přímo triumfálně. Ivo Kahánek hraje Kabeláče na českých i světových podiích velmi často a jeho pražské provedení sneslo ta nejvyšší měřítka.

K oblíbeným Kahánkových skladatelům patři i Leoš Janáček. Oba pocházejí ze stejného kraje, nápěvky, kdysi užívané Janáčkem, zná Kahánek z dětství, slyšel je doma i venku. Není tedy divu, že patří k předním propagátorům Janáčkova díla. Sonáta, Po zarostlém chodníčku i V mlhách spolu se třemi fugami jsou trvalou součástí Kahánkova repertoáru. V mlhách je poslední z těch tří velkých Janáčkových děl pro klavír. A málokteré z nich je tak hluboce prodchnuto pesimismem, smutkem, rezignací i pochybami jako právě V mlhách. Janáček dílo psal zdeptán smrtí své dcery Olgy i pod vlivem neúspěchu v Praze, kdy obě opery odmítly hrát Její pastorkyňu. Je to ale asi i nejemocionálnější Janáčkovo klavírní dílo. Ivo Kahánek vystavěl svou interpretaci na kontrastu lyričnosti, takřka impresionistické, až k dramatickému vzbouření. I když ty mlhy nejsou mlhami nad blaty“, ale mlhami v lidské mysli a srdci, při andante se snad v anežském klášteru vznášel i mlhový opar. Bechstein zněl krásně barevně, Kahánek za klavírem kouzlil s tóny, prostor byl plný emocí. Byl to tak trochu jiný Janáček, ale byl to krásný Janáček.

Jako závěrečný opus svého recitálu si Ivo Kahánek vybral Sonátu č. 8 c moll Patetickou od Ludwiga van Beethovena. Beethoven napsal celkem 32 sonát, nepočítáme-li i Kurfiřtské sonáty, které napsal jako dvanáctiletý chlapec. Všechny patří k základním dílům klavírní literatury. Svou sonátu č. 8 složil v roce 1799 a věnoval ji svému mecenáši, knížeti Karlu Lichnowskému. Snad proto měl i potřebu ji nějakým způsobem pojmenovat, což jinak nedělal: Je to jedna ze dvou sonát, kterým dal jméno sám skladatel. Nazval jí Velká sonáta patetická. Sonáta začíná bouřlivým úvodem, který se pak opakuje v průběhu celé první věty. V allegru con brio ukázal Ivo Kahánek jak skvěle ovládá techniku. Nátryly a přírazy doprovázené figurami levé ruky, to bylo přímo potěšením poslouchat. Druhá věta je písňového charakteru a Kahánek ji naplnil jemným půvabem, plným hebkých měkkých tónů. Kontrastně k druhé, ve větě třetí vystavěl dynamiku od jemňoulinkého pianissima až k přímo drásajícímu fortissimu, s obrovskou sílou úderů. Jestliže nám Ivo Kahánek objevil tak trochu jiného Janáčka, pak provedení Beethovena bylo přesně takové, jaké jsme zvyklí poslouchat. Beethoven interpretovaný v duchu těch nejlepších tradic.

Bouřlivý potlesk Ivo Kahánka přiměl k přídavku. Ze zcela jiné epochy. Zazněla Sonáta č. 142 D dur Domenica Scarlattiho. Scarlatti ve svých cembalových sonátách předjímá novodobý klavír, a proto jsou jeho sonáty dodnes živé. Jsou bohaté melodicko-rytmickou invencí a v podání Ivo Kahánka se ukázalo, jak je právě tato sonáta krásně barevná. A protože obecenstvo stále nechtělo umělce pustit, zasedl znovu ke klavíru, aby zazněla část Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Konečně třetím přídavkem byla Fantasie impromtu Frederica Chopina. Obě díla jsou trvalou součástí repertoáru Iva Kahánka a jejich provedení patří k tomu nejlepšímu, co můžeme v našich koncertních síních slyšet.

Foto: Zdeňka Hanáková