„Coplandova Fanfára pro obyčejného člověka měla oslavovat válečné úsilí amerických vojáků.“

„Gershwinova Kubánská předehra vychází z kubánské hudby, ale je harmonicky sofistikovaná.“

„Vrcholem první půle byl Koncert pro trubku a orchestr č. 2 od Arturo Sandovala.“

Středeční večer v Obecním domě patřil Akademii věd ČR. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK udržuje již několik let spolupráci s našimi špičkovými vědci, a tak se každý rok sejdou  badatelé s hudebníky na koncertě ve Smetanově síni. Že by ale večer patřil jim? Kdepak. Večer plně ovládl famózní trumpetista Arturo Sandoval. Ať už hrál v klasickém koncertu pro trubku a orchestr, nebo si na pódiu „zajamoval“, ať už hrál na činely a bubínky, či na klavír anebo zpíval, svým mistrovstvím i temperamentem obecenstvo neskutečně nadchl.

Pro svůj jazzově laděný koncert si Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK vybral mimořádného sólistu. Amerického trumpetistu kubánského původu Artura Sandovala. Za dirigentský pult si stoupl Jan Kučera, který s FOK podobné typy koncertů diriguje takřka pravidelně. Navíc se zná dobře i s Arturem Sandovalem, několikrát spolu vystupovali a Jan Kučera upravil některé Sandovalovy skladby pro symfonický orchestr. Večer měl dvě části – jednu dalo by se říci klasickou symfonickou a druhou výrazně jazzovou, která se místy daleko více blížila jazzovému jam session.

Mimořádný večer zahájila mimořádná skladba – Fanfára pro obyčejného člověka, kterou složil jeden z nejvýznamnějších amerických skladatelů minulého století, u nás málo hraný Aaron Copland.  Vycházel ve své tvorbě z jazzu, ale najdeme v ní i prvky předválečné avantgardy a třeba v jeho Koncertu pro klavír a orchestr dokonce i stopy francouzského neoklasicismu, který poznal za pobytu ve Francii. Je považovaný za předního reprezentanta americké hudby mezi dvěma válkami a Fanfára pro obyčejného člověka je jeho ikonickou skladbou. Dílo vzniklo na objednávku Cincinnati Symphony Orchestra a mělo oslavovat válečné úsilí amerických vojáků. Dirigent Eugene Goossens chtěl fanfárou zahajovat každý koncert během válečné doby a přál si, aby se skladba jmenovala Fanfára pro vojáky, námořníky a letce. Copland byl sice americký patriot, ale také přesvědčený socialista, a tak skladbu nazval Fanfárou obyčejného člověka. Začíná trubka, k níž se přidávají postupně další, pak pozouny v kvartách a kvintách, do toho bouří tympány. Provedení bylo velmi sugestivní, výtečná hra žesťů předznamenala celý koncert.

George Gershwin byl zastoupen hned třemi díly. V úvodu zazněla jeho Kubánská předehra, reminiscence na skladatelův pobyt na Kubě. Původně se nazývala Rumba a skladatel v ní použil i řadu bicích nástrojů, typických pro kubánskou hudbu. Však si také bicí sekce musela vypůjčit hráče, aby všechny nástroje obsadila – a to někteří obsluhovali až tři. Přestože skladba vychází z kubánské hudby, je harmonicky velmi sofistikovaná a v orchestraci má symfonický charakter. Je složena ze tří částí, v té první se rozvíjejí témata, která se pak opakují. V klarinetovém sólu uvádějícím střední část se  představil Jan Czech, po  pomalejší střední části vše spěje  k rychlé codě. Následující Gershwinův Fascination Rhytm upravil pro tento večer Jan Kučera.

Vrcholem první půle byl Koncert pro trubku a orchestr č. 2  od Arturo Sandovala. Měl světovou premiéru v roce 2016 v Českém Krumlově. Složení interpretů v Praze bylo stejné jako tehdy – sólistou byl přímo autor a za dirigentským pultem stál Jan Kučera. Dílo je skladatelsky vyzrálé, vychází z kubánské hudby, harmonicky i rytmicky je ovšem velmi sofistikované a technicky mimořádně náročné. V první části, v Allegru con moto, vede trubka téma, které orchestr opakuje, druhá část Andante sostenuto je lyričtější a pasáže s klavírem, harfou a trubkou patří k těm nejpovedenějším, aby pak Allegro maestoso bylo skutečně majestátní, přitom pro trubku na hranici hráčských možností. V této části je i houslové sólo, které výborně hrála Rita Čepurčenko. Arturo Sandoval prokázal, že skutečně patří k nejlepším trumpetistům světa. I ty nejobtížnější pasáže hrál s neuvěřitelnou lehkostí, nepamatuji se, kdy by někdo tak bravurně zvládal vysoké tóny jako on, jeho technika je oslňující.

Jestliže první půle koncertu byla věnována klasice, pak druhá část byla výrazně jazzová. Pražské symfoniky přišli posílit přátelé jazzmeni – Robert Balzar, Martin Šulc a Camilo Caller. Jan Kučera si sedl za klavír a celý zbytek večera pak dirigoval od něj. Pro orchestr zaranžoval Sandovalovu skladbu Caribeño, hlavní part tam měla ovšem stále trubka. Opět excelentní. Pokračovalo se Kučerovou skladbou Ballad EQ15, tentokrát upravenou pro křídlovku a symfonický orchestr. Vůdčí úlohu kromě trubky měl i klavír. Arturo Sandoval se pomalu rozehříval a ve své vlastní Sambě de amor už nejen hrál na trubku, ale i bubnoval. Pak ukázal, že je nejen skvělý trumpetista, ale také klavírista, napřed v takřka klasickém klavírním koncertu, který postupně přešel v nádherný jazz, v němž mu skvěle sekundovali i hostující hráči. A že to umí i jinak, dokázal, když publiku ve dvou ukázkách předvedl, co je to bebop, zascatoval a celý sál rozesmál. Nadšení ovládlo auditorium i po kratičkých etudách, kdy trumpetista prokázal, že jeho trubka snad ani nemá daný rozsah, kdy nejhlubší tóny zněly jak z pozounu a nejvyšší jako z kornetu. Tohle zvládne jen několik světových trumpetistů.

Obecenstvo nechtělo Artura Sandovala vůbec pustit, a tak se přidávalo a přidávalo. Zažil jsem už řadu umělců, kteří přidali jednou i dvakrát, nikdy jsem ještě nezažil přídavky čtyři. Říká se, že Arturo Sandoval v Litomyšli po koncertě jamoval s našimi jazzmeny až do rána. Nevím, kam šel po koncertě v Praze, ale moc bych za to nedal, že to byl ještě nějaký jazzový klub. Akademie věd vytváří centra excelence, která by měla produkovat špičkovou vědu. V hudbě žádná centra excelence nemáme. Jen excelentní muzikanty, kteří svou hudbou žijí, jsou pro ni ochotni mnoho obětovat, aby posluchači slyšeli špičkové provedení.  Setkání s nimi je mimořádný zážitek. Arturo Sandoval k podobným muzikantům bezesporu patří.

Foto: Petr Dyrc