„Kombinace Eschenbachova analytického přístupu k partituře a Bellovy hravé hry vytvořila z výrazově povrchního Saint-Saënsova houslového koncertu širokou hudební paletu.“

„Brucknerova hudba v sobě skrývá nepřeberné množství podob, které se často ztratí v patosu, který mají tendenci někteří interpreti vytvořit.“

„Brucknera držel Eschenbach pevně v rukou, zcela přesvědčen o jeho Pravdě.“

Poslední letošní koncert hlavní abonentní řady České filharmonie přinesl posluchačům vskutku sváteční hudební zážitek. Nejprve se českému publiku znovu představil skvělý a zajímavý houslista Joshua Bell se svým hravým zvukem, tentokrát ve Třetím koncertu h moll Camilla Saint-Saënse. V druhé části programu potom kouzlila Česká filharmonie v Brucknerově Třetí symfonii tak mocně a přesvědčivě, že bylo až neskutečné, jak ji Christoph Eschenbach dokázal vštěpit svoji jednoznačnou představu o interpretaci této obsahově široké hudby.

Pozorovat při práci Christopha Eschenbacha i Joshuu Bella bylo nesmírně inspirující. Oba renomovaní umělci si vytvořili originální hudební vyjádření, jehož znakem je naprostá jistota a preciznost interpretace. Když se dva takoví hudebníci sejdou společně v Praze, navíc s Českou filharmonií, naskýtá tato mimořádná hudební konstelace jedinečnou šanci vnímat hudbu na té nepřesvědčivější úrovni. Hudbu, která se odkrývá sama za sebe, díky schopnostem všech účinkujících. Nelze jinak, než používat pouze superlativy, protože tak fascinující zážitek dlouho utkví v paměti. Kombinace Eschenbachova komplexního osobního vyjádření, za pomoci analytického přístupu k partituře, a Bellovy hravé a zároveň přesvědčivé hry, vytvořila z výrazově povrchního Saint-Saënsova Třetího houslového koncertu širokou hudební paletu, plnou perlivých momentů. Ovšem Eschenbachovy schopnosti se do partitury položit s největší vážností, s vidinou největšího hudebního efektu, dostaly svoji viditelnou podobu hlavně v Brucknerovi.

Jeho hudba v sobě skrývá nepřeberné množství podob, které se často ztratí v patosu, který mají tendenci někteří interpreti vytvořit. Široké pláně Brucknerovy kompozice dávají možnost s hudbou doslova kouzlit, vytvářet znovu a znovu další variace a vrcholy, pracovat s nástrojovými sekcemi tak, aby jednotlivé hlasy ve své souhře naprosto spolupracovaly, avšak míra napětí mezi nimi neztrácela na intenzitě. Je to hudba polemik, stejně jako byla Brucknerova osobnost plná polemik a nejistot. I Třetí symfonie je taková. Ačkoliv je označována za „nejvíce wagnerovskou“, je příznačnější se jakýchkoliv konkrétních výkladů jejího pozadí zdržet. Každopádně ve Třetí se utváří Brucknerova schopnost mluvit přes city.

Svojí fyzickou silou je to sice symfonie až ohlušující, ale stejně tak se mohou za touto maskou rozmáchlého kontrapunktu ukrývat nepřeberná tajemství dalších světů, vypovídajících o Brucknerovi samotném. Dobrý orchestr a dirigent je schopen pokusů o odkrytí těchto světů – a Christoph Eschenbach je evidentně jedním z těch, kdo to dnes dokáže. S Brucknerem pracuje vlastně podobně jako Eugen Jochum. S plnou vážností svého osobního přesvědčení, s autoritou, ale spíše analyticky než za pomoci zahlceného patosu. Mystiku potom staví na napětí a především na konkrétních, často zvukově exponovaných místech. Posluchač není paradoxně zcela fyzicky zahlcen hudbou, ale má možnost vnímat i další podoby partitury. V kontextu celé interpretace je potom výsledkem naprostý hudební užitek.

Charakteristikou interpretace České filharmonie pod vedením Christopha Eschenbacha byl právě výše uvedený přístup. A potom také precizní komplexnost všech nástrojových sekcí, jejich zvuková čistota a schopnost pracovat s tematikou jednotlivých částí symfonie. Pro možnost detailně sledovat Eschenbachovu práci zblízka jsem zvolil místo přímo na varhanní empoře, čelem k němu. Ačkoliv jsem se původně obával problémů s akustikou, opak byl pravdou. Byl jsem do Brucknera zcela pohlcen, detailně jsem slyšel jednotlivá dřeva nebo žestě, i na Českou filharmonii poměrně tvrdě znějící smyčce. Bruckner nebyl nijak těžkopádný ani jednotvárný, včetně hudebně nabalujícího se Adagia, ve kterém smyčce vystupovaly spíše důrazně a účelově. Eschenbach působil u pultíku poměrně direktivě, expresivně, plně zabrán do partitury. Vyzařoval z něj přirozený respekt a naprosté odhodlání, které v jeho věku nadále trvá. Často si neodpustil slyšitelného výrazu ve zvukově exponovaných místech, zároveň se ale párkrát šibalsky na hráče usmál. Brucknera držel pevně v rukou, zcela přesvědčen o jeho Pravdě. Bylo fascinující sledovat, jak pohotově orchestr reagoval na jeho požadavky na zdůraznění nebo na změny tempa. Česká filharmonie byla v tomto případě jako jeden dokonale fungující celek. Mimořádný koncert se v Rudolfinu koná ještě dnes a pozítří. Budeme na něj dlouho vzpomínat.

Foto: Jan Hromádko