středa, 05 červen 2019 08:46

Orchestr z Toulouse a Emmanuel Pahud na sklonku Pražského jara

Autorka:

„Ibertův koncert je technicky hutná skladba, náročná jak pro sólistu, tak pro orchestr.“

„Pahud si s Ibertem hrál, místy až na hranici respektu k zápisu či na hranici kultivovaného zvuku.“

„Orchestr ožil v důvěrně známém repertoáru, v Čajkovském předvedl konečně všechny finesy své hry a dostál tak pověsti, která jej předcházela.“

 

4

 

Závěrečné koncerty letošního Pražského jara svěřila festivalová dramaturgie Orchestre National du Capitole de Toulouse. Toto slavné těleso se v pondělní v pražském Obecním domě představilo v Česku vůbec poprvé. Spolu se svým dlouholetým hudebním ředitelem Tuganem Sochijevem uvedlo rusko-francouzský program, jehož hlavním lákadlem byl hvězdný sólista, švýcarsko-francouzský flétnista Emmanuel Pahud.

Koncert tedy spojil ruské a francouzské umění jak v postavách interpretů, tak i výběrem repertoáru. V úvodu zazněla symfonická báseň Ve stepích Střední Asie ruského romantika Alexandra Porfirjeviče Borodina. Dílo vyznačující se jemnou zvukomalebností a sladkou orientální melodičností typickou pro svého autora vyznělo v podání francouzského orchestru spíše křehce, nechyběla mu něha výrazně podpořená kulatým zvukem smyčců a měkkým forte. Přesto se zdálo jako by tato interpretace postrádala větší vroucnost a zároveň i skutečný dynamický vrchol. Překvapivý byl intonační nesoulad dechových sól v úvodu, jehož pachuť částečně napravilo líbezné závěrečné sólo flétny. To obecenstvo naladilo na očekávaný zlatý hřeb večera, flétnový koncert Jacquese Iberta v podání Emmanuela Pahuda.

Ibertův koncert je od svého vzniku v roce 1934 prubířským kamenem technické zdatnosti všech flétnistů aspirujících na profesionální kariéru. Bývá na programu konkurzů na místa prvních hráčů orchestrů i finálových kol světových soutěží. Je to technicky hutná skladba, náročná jak pro sólistu, tak pro orchestr, která ale po výrazové stránce vyžaduje nadhled, lehkost ba i humor. Byť se v dnešní technicky pokročilé době řady flétnistů, kteří Ibertův koncert s přehledem zvládnou, již značně rozšířily, stále je to skladba vyžadující vrcholnou formu sólisty a především pečlivou přípravu orchestru. Sóloflétnista Berlínských filharmoniků Emmanuel Pahud má Ibertův koncert ve svém repertoáru přes třicet let a není pochyb o tom, že toto stěžejní flétnové dílo 20. století bravurně ovládá. Snaží se však každou novou příležitost k jeho provedení využít k hledání nových interpretačních cest, k experimentování s barevnou škálou nástroje i k pokoušení svých zdánlivě neomezených technických možností. Nejinak tomu bylo i v Praze. Pahud si s Ibertem hrál, místy až na hranici respektu k zápisu či na hranici kultivovaného zvuku, což mohlo řadu znalců tohoto koncertu zaskočit. Předvedl ale to, čím mě oslovil už při svém posledním koncertním vystoupení v Praze před třemi lety. Svobodnou nespoutanou muzikalitu a profesionální nadhled nejvyšší úrovně, snahu užít si naplno každou jednotlivou interpretaci jakéhokoli díla, byť by byla dvoutisící v řadě, a najít si v ní něco nového sám pro sebe.

 

3

 

Je otázkou, zda tímto dojmem zapůsobil i na širší publikum. Smetanova síň Obecního domu není pro sólovou flétnu akusticky právě příznivá a projevilo se to i při včerejším koncertě. Orchestr sólistu v expresivnějších plochách často překrýval a jemné zvukové nuance někdy šlo spíš jen tušit, matoucí byl i občasný nesoulad v tempu sólisty a doprovodu v rychlých větách. Nejlépe vyzněla druhá věta, v níž dal ansámbl svým subtilním pianem sólistovi dostatečný zvukový prostor k jeho muzikální ekvilibristice v nekonečných ibertovských frázích. Méně vstřícného posluchače mohlo však celkové vyznění Ibertova koncertu nechat na pochybách, zda flétna obstojí jako autonomní sólový nástroj vedle tradičně adorovaných smyčců nebo klavíru. Věřím, že vhodnější sál by tyto pochybnosti dokázal rozptýlit, přesto byl i můj pocit po první polovině spíše rozpačitý.

 

2

 

Druhá polovina jako by zdánlivě patřila jinému koncertu. Orchestr ožil v důvěrně známém repertoáru, jímž byla Symfonie č. 4 f moll op. 36 Petra Iljiče Čajkovského, předvedl konečně všechny finesy své hry a dostál tak pověsti, která jej předcházela. Brilantní sóla, energická forte, precizní pizzicata, jiskrnost, mohutný a zároveň kultivovaný zvuk, celková interpretační jistota. Vrcholem koncertu tak byla právě jeho druhá polovina a daný dojem ještě zpečetily přídavky, které jsou tomuto, mimo jiné i opernímu, orchestru zjevně blízké; „Trepak“ z Louskáčka a „Les Toreadors” z Bizetovy Carmen.

 

7

 

5

 

6

 

8

 

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

 

 

 

Jana Jarkovská

Flétnistka a pedagožka.

Studovala na konzervatořích a akademiích v Praze (Jan Riedlbauch, Jiří Válek, Štěpán Koutník), Stockholmu (Tobias Carron) a Miláně (Simona Valsecchi), kde působila rovněž jako odborná asistentka. V současnosti vyučuje flétnu na Konzervatoři Teplice. Na domácích i zahraničních pódiích vystupuje především s klavíristou Bohumírem Stehlíkem, s nímž tvoří mezinárodně úspěšné Duo du Rêve. Spolupracuje rovněž s řadou současných skladatelů, na jejichž premiérách se interpretačně podílí. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas. V roce 2018 vyšlo v nakladatelství Radioservis její první CD Pidluke-padluke s hudbou Jiřího Temla, které natočila v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.