„Louis Langrée má teorii, že francouzská hudba je na rozdíl od jiných vysoce barevná. Měli jsme možnost slyšet červeného Berlioze, modrého Ravela a žlutého Francka.“

„Ke klavíru usedl španělský virtuóz Javier Perianes. Předcházela ho výtečná pověst, kterou bezezbytku potvrdil.“

„V přídavku Javiera Perianese sál objala Griegova melancholie, snové tóny hladily po duši.“

Letošní Pražské jaro je zasvěceno francouzské hudbě. Dramaturgie chtějí velice často po dirigentech hudbu jejich vlasti. Po českých dirigentech je to Dvořák a Janáček, snad občas i Martinů. Těžko se z této škatulky vystupuje. Nicméně něco na tom je. Kdo by měl rozumět české hudbě lépe než dirigent český, francouzské hudbě lépe než francouzský dirigent. Zvláště pokud je pro ni tak zapálený jako Louis Langrée (rozhovor s ním čtěte ZDE)  který dirigoval na koncertě Pražského jara 31.5. Českou filharmonii.

Louis Langrée je skutečně zapálený propagátor francouzské hudby. Sice diriguje poslední léta Cincinnati Symphony Orchestra, kde uvádí jednoho soudobého amerického autora za druhým, ale skladatelé jeho srdce, to jsou francouzští autoři XIX. století. Má teorii, že francouzská hudba je na rozdíl od jiných vysoce barevná. Barevně sestavil i program koncertu – měli jsme možnost slyšet červeného Berlioze, modrého Ravela a žlutého Francka. Nás může těšit, že dva z nich, Berlioze a Francka, na pařížské konzervatoři učil kontrapunkt a harmonii Antonín Rejcha.

Hector Berlioz je znám především svými programovými symfoniemi (Fantastická symfonie, symfonie Harold v Itálii), oratoriem Dětství Ježíšovo  a předehrou Římský karneval nebo kantátou Faustovo prokletí. S operami Berlioz moc velké štěstí neměl. Hned ta první, Les Francs-Juges (Soudcovské fémy), dopadla neslavně. Libreto mu napsal student práv, který si vybral ponuré období pozdního středověku v Německu, kde existovala tajná organizace, která soudila a popravovala. Královské hudební akademii se to pranic nelíbilo a dílo nedoporučila k uvádění. Mnohaměsíční práce přišla nazmar. Berliozovi se podařilo nakonec prosadit ke koncertnímu uvedení aspoň předehru, a to v sále konzervatoře. Přestože vše psal ještě velmi mladý, měl 25 let, projevil se již jako skvělý instrumentátor. Orchestrace byla jeho silná stránka od začátků skladatelské činnosti. Objevil pizzicato, rozšířil technické možnosti všech nástrojů. Předehra Les Francs-Juges začíná krásným pianissimem, které vede k majestátnímu tématu, aby přešlo do burácení žesťů. Ve střední části chorál dechů vystřídá téma v houslích, aby znovu zabouřilo v nádherném zvuku pozounů. Ty znějí zlověstně i ke konci. Bylo to majestátní provedení, dechová sekce se skutečně blýskla, byl to Berlioz zuřivý, nespoutaný, daleko od jeho romantického symfonismu.

Klavírní koncert G dur, který následoval, komponoval Maurice Ravel v duchu Mozartových a Saint-Saënsových. Chtěl, aby to byla hudba veselá a živá. Je to koncert plný virtuozity, přímo ale kypící životem. Ravel navštívil USA a tam se seznámil s jazzem, který ho nadchl. Jazzové prvky se prolínají hlavně v první a třetí části. Chvílemi jsem tam slyšel snad jazzband někde u Mississippi, synkopy plynuly jako na jam session. Ke klavíru usedl španělský virtuóz Javier Perianes. Předcházela ho výtečná pověst, kterou bezezbytku potvrdil. Už v allegramentu ukázal, že je technicky na výši, mimochodem těžké party v první části má nejen sólista, ale i žestě. Celou částí se proplétají dva melodické motivy, první má orchestr, druhý klavír, který často hraje sólo. Perianes výborně zvládl i závěrečnou kadenci, kde pravá ruka vede téma na pozadí rozložených akordů levé ruky. Pak přišlo to krásné dlouhé sólo v adagiu assai, kdy orchestr i dirigent naslouchali jakémusi nokturnu, tak jak si je Ravel odvodil z Larghetta Mozartova Kvintetu pro klarinet a smyčce. Ke klavíru se začaly připojovat flétny, aby nakonec téma přebral celý orchestr. Závěr této části končí v pianissimu houslí a jeho provedení ukazuje na kvalitu orchestru. V tomto případě to snad bylo pianissississimo, tón tak jemný, jak bzukot čmeláků, tak tichý až téměř k neslyšitelnosti. Tón pomalu zanikal, snad Louis Langrée ani nemusel mávnout levou rukou. Technicky pro klavíristu tato část není nijak těžká, snad až na skutečnost, že pravá ruka je napsaná v 3/4 taktu a levá ruka ji doprovází v 6/8 taktu. Třetí část, presto, to je naopak technicky vysoce náročná část, kladoucí vysoké nároky na klavíristu i na celý orchestr. Jak sólista, tak orchestr to ovšem zvládli perfektně. Však také ovace obecenstva tomu odpovídaly. Když ani po šesté děkovačce nechtělo obecenstvo sólistu pustit, sedl Javier Perianes opět ke klavíru, aby zahrál přídavek. Vybral Nokturno z Lyrické suity Edvarda Griega, opus 54, č. 4. Sál objala Griegova melancholie, snové tóny hladily po duši, publikum snad zapomnělo dýchat, takové bylo ticho, zněly jen Griegovy tóny. Zážitek, který si posluchač v sobě nese dlouhou dobu.

Na závěr si Lousi Langrée připravil svou velkou lásku – Césara Francka. César Franck byl povoláním varhaník, působil jako regenschori v bazilice sv. Klotyldy v pařížském 7. obvodu, a tak skládal především chrámovou hudbu. Patřil k nejlepším varhanním virtuózům své doby, Liszt ho dokonce porovnával s Johannem Sebastianem Bachem. Franck začal psát profánní skladby až ke konci svého života. Zanechal nám tři opery, několik symfonických básní, pár skladeb komorních, písní a vokálních děl, drobná dílka pro klavír. A jedinou symfonii – Symfonii d moll, která je vlastně posledním Franckovým dílem, dokončil ji dva roky před svou smrtí. Symfonie se setkala s nepochopením tehdejšího obecenstva, zdála se málo francouzská, posluchači v ní slyšeli Wagnera i Brahmse. Dnes nás tato symfonie uchvacuje právě tím, jak přes všechny vlivy je typicky francouzská, Louis Langrée by řekl – barevná. Symfonie je pouze třívětá a dva první takty jsou zárodkem celého díla, které je díky tomu neobyčejně kompaktní a jednolité. Ty dva takty tvoří hlavní motiv, který se proplétá v první části, napřed strunná sekce bez houslí, pak zpěvné téma prvních houslí, následovaná melodií napřed dřevěnými dechovými nástroji, pak žesti. Vše končí mohutnou kódou. V druhé části téma přebere harfa a pizzicato smyčců, aby se pak přelila z anglického roku na klarinet z něho na hornu, která ji předá flétně a violoncellu. V třetí části se ohlásí pozouny, fagoty a violoncella, aby se nakonec spojily s houslemi k mohutnému finále. Symfonie, která ukáže mistrovství všech nástrojových skupin. Louis Lnagrée řídil orchestr zpaměti a dokázal přivést Českou filharmonii k mimořádnému výkonu. Guth-Jarkovský by to asi neschválil, ale sálem zněl nejen bouřlivý potlesk, ale i výkřiky bravo a z balkonů se ozýval nadšený dupot. Louis Langrée nám ukázal, že francouzská hudba je skutečně barevná. Každá jinak.

Foto: Pražské jaro – Ivan Malý