„Hned v introdukci jsme slyšeli nádherná pianissima orchestru následovaná sytou barvou mužského sboru.“

„Jakubu Kleckerovi bezpochyby vděčí toto provedení Svaté Ludmily za téměř dokonalou souhru. Současně nebylo možné přeslechnout, jak plasticky pracuje s dynamikou orchestru.“

„Po závěrečném akordu prakticky okamžitě povstal zaplněný kostel a potleskem si vyžádal trojnásobný návrat dirigenta a sólistů na pódium.“

Oratorium Svatá Ludmila, které představuje jeden z pilířů bohaté vokálně-instrumentální tvorby Antonína Dvořáka, v neděli uzavřelo abonentní řadu koncertů Českého filharmonického sboru Brno. Spolu s ním vystoupili orchestr Czech Virtuosi a sólisté Pavla Vykopalová, Jana Sýkorová, Tomáš Černý, Peter Mikuláš a Petr Levíček. Provedení v téměř zaplněném kostele sv. Janů řídil Jakub Klecker.

Dvořák Svatou Ludmilu (Op. 71) dokončil v roce 1886 jako šestou skladbu tohoto druhu, čímž vyvrcholila jeho touha po vytvoření rozsáhlého oratoria na námět z dějin českého národa. Už třináct let předtím, než začal na oratoriu pracovat, údajně tehdejší tisk referoval o Dvořákovu záměru zhudebnit příběh sv. Ludmily. Když v roce 1885 nastaly příznivé podmínky pro realizaci tohoto plánu, skladatel oslovil Jaroslava Vrchlického, který vytvořil libreto o třech částech, kterým odpovídá i formální členění oratoria.

Jedná se o jedno z nejrozsáhlejších děl skladatele – obsazením (velký romantický orchestr, smíšený sbor a pět sólových hlasů) a zejména délkou trvání (2,5 hodiny). Z toho důvodu můžeme dílo málokdy slyšet v plném znění. Většina interpretů provádí v díle škrty, z nichž některé v partituře navrhl sám Dvořák. Ani nedělní večer nebyl z tohoto pohledu výjimkou. Přesto jsme však byli svědky bezmála dvouhodinového představení. Nejcitelněji patrně zkrácení zaznamenal sbor, který byl chudší o osm čísel. Tato volba, byť mohla v některých případech posluchače mrzet, ale byla nasnadě. Podíváme-li se na stavbu oratoria, zjistíme, že jsou to sólisté, kteří posunují příběh vpřed, zatímco sbor jen komentuje děj. Proto je snazší prokrátit jeho vstupy, aniž by byla zasažena logika příběhu.

Koncert proběhl v kostele sv. Janů, pořadatelé kapacitu navýšili přidáním židlí z obou stran lavic, takže vytvořili přes 400 míst pro posluchače. O tom, že tento tah nebyl zbytečný, svědčil takřka plný kostel, který uvítal účinkující krátce po půl osmé večer. Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala) a orchestr Czech Virtuosi (umělecký vedoucí Karel Procházka) doplnili sólisté: Pavla Vykopalová – Ludmila, Jana Sýkorová – Svatava, Tomáš Černý – Bořivoj, Peter Mikuláš – Ivan a Petr Levíček – rolník.

Obavy z nadměrného dozvuku kostelního prostoru a domněnky, že by koncertní síň snad dílu svědčila lépe, rozptýlily hned první tóny orchestru. Pouze v tutti místech se občas prokázaly nevýhody volby kostela, zejména ve sboru, který pro velké obsazení orchestru neměl jinou možnost, než stát až za hranou klenby, což mohlo negativně ovlivňovat nosnost tónu. Nicméně tato drobná zamlžení zvuku a zřetelnosti kompenzoval nádherný vizuální zážitek s vědomím toho, že dílo o přijetí křesťanství v českých zemích zaznívá v prostoru, kterému náleží.

Ihned v introdukci jsme slyšeli nádherná pianissima orchestru následovaná sytou barvou mužského sboru. Od třetího čísla své kolegy ve sboru doplnily neméně přesvědčivě i ženské hlasy. Ačkoliv v doprovodu orchestru zněly sborové pasáže velmi pěkně, publikum si mělo příležitost vychutnat i místa a cappella, která naplnila celý chrám ve forte plochách, a snad ještě působivěji v těch pianových. Zejména úvodní sbor třetí části oratoria „Hospodine, pomiluj ny!“ byl v tomto směru skutečnou lahůdkou a posluchači, kteří se nechali zlákat k návštěvě koncertu právě tímto až notoricky známým sborovým číslem, jistě nebyli zklamáni. Sbor lze pochválit také za pregnantní výslovnost – zvláště mužské hlasy působily velmi přesvědčivě, a to zejména v č. 26, kde došlo oproti notovému zápisu ke zkrácení not na koncových (krátkých) slabikách, čímž výpověď „Mne jímá strach, mne jímá děs“ vyzněla ještě věrohodněji.

Dvořákovým oblíbeným sborovým postupem jsou imitace předepsané jednotlivým sborovým hlasům, které musejí nastupovat v rychlém sledu za sebou například jen na dvou notách. Tento – pro zpěváky krajně nepříjemný – postup skladatel užil v řadě svých kompozic, např. ve Svatebních košilích nebo opeře Čert a Káča, a ani ve Svaté Ludmile s ním nešetřil. Je ku cti sboru, že si s většinou z nich dokázal poradit. Pokud se vyskytly rytmické nedokonalosti, pramenily kupodivu většinou z tenoru, byť tzv. zatahování mívají na svědomí obvykle hlasy nižší. Jedinou vadou na kráse bylo obzvláště výživné číslo č. 25, kde mužský sbor představuje Bořivojovu družinu a zpívá v nízké dynamice, za to v poměrně exponované poloze drobounký text, navíc komplikovaný tečkovaným rytmem. Přestože se dirigent snažil sboru pomoci snížením tempa, byl to patrně jediný skutečně rytmicky rozbitý okamžik koncertu. Toto místo jde však na vrub nejspíše samotnému Dvořákovi, neboť že se jedná o extrémně nepříjemný úsek, dokládají i studiové nahrávky, které namnoze vykazují obdobné potíže.

Vraťme se nyní k dirigentu, na jehož práci je nutné jednoznačně vyzdvihnout skvělou volbu temp, která se mohla lišit od těch, na která jsme zvyklí od jiných dirigentů, za to daleko lépe reagovala na prostor, v němž se koncert odehrával, a zpěvákům usnadňovala práci. Například díky tomu nádherně vyšla fuga sboru v č. 17, v níž nástupy hlasů byly naprosto exaktní a i další průběh jejich linek zcela zřetelný. Současně nebylo možné přeslechnout, jak plasticky pracuje s dynamikou orchestru a vytváří zejména sólistům ideální podklad pro jejich zpěv, přičemž v jejich pauzách dává vyniknout zase vedoucím linkám instrumentálních hlasů. Jakubu Kleckerovi bezpochyby vděčí toto provedení Svaté Ludmily za téměř dokonalou souhru, byť je dílo přímo nasycené rytmickými záludnostmi. Jeho precizní a sugestivní gesto i pozornost věnovaná jednotlivým nástupům zpěváků i všem sekcím orchestru představují pro účinkující nesmírnou jistotu a komfort.

Obrátíme-li pozornost k sólistům, lze jen stěží některého vyzdvihnout nad ostatní. Všichni sólisté jsou hvězdami našich operních scén (hostující, či v angažmá) a pokud některý posluchač čekal, že uslyší operní manýry a nepřesný rytmický projev, byl buď zklamán, že se jeho očekávání nenaplnilo, nebo spíše nesmírně příjemně překvapen a oslněn pěveckým uměním sólistů tohoto večera. Pavla Vykopalová v roli Ludmily naprosto zazářila, i na náročných figurativních plochách vytvářela fantastické legato, a ačkoli nikdo nepochybuje, že vládne hlasovým fondem k uzpívání celého divadla, její projev působil velmi prostě v tom nejlepším slova smyslu. Rovnocenným partnerem jí byl Tomáš Černý, jehož sametový tenor vytvořil v kombinaci s Pavlou Vykopalovou z duetu v č. 38 snad nejpůsobivější moment večera. Ačkoliv i tyto pěvecké party spadají do kategorie s vysokou obtížností, jsou to zejména sólový alt a bas, kdo musí ve Svaté Ludmile prokázat neobyčejnou šíři hlasového rozsahu, a oba sólisté, Peter Mikuláš i Jana Sýkorová, obstáli. Posluchač mohl jen litovat, že z oratoria dnes vypadla altová árie (č. 43), neboť hlas Jany Sýkorové byl znělý a sytý v hloubkách, stejně jako kulatý a barevný ve výškách.

Koncert byl zakončen velkolepým chorálem „Hospodine, pomiluj ny!“, během nějž sólisté i sbor jen stvrdili svůj skvělý výkon i v choulostivých tichých unisonových pasážích završených velkým vygradovaným finále v tutti obsazení. Po závěrečném akordu prakticky okamžitě povstal zaplněný kostel a potleskem si vyžádal trojnásobný návrat dirigenta a sólistů na pódium.

Foto: Archiv ČFS Brno