neděle, 26 květen 2019 10:08

Éter, křídla a svoboda - Bennewitzovo kvarteto a těremin

Autorka:

„Krystalická hudba vídeňského klasika, která nic neodpustí a dá posluchači poznat všechny schopnosti a kvality hráčů. V tomto případě velmi vysoké.“

„Carolina Eyck svým hlazením, úhozy a místy i údery do vzduchu tvořila nenapodobitelný zvuk, vábící jeho obdivovatele jako sirény námořníky...v tom nejlepším slova smyslu.“

„Jestli se Martinů někdy dotýkal božského, muselo to být při tvoření Fantazie.“

 

05

 

Koncert s podtitulem Pocta těreminu byl jedním z největších lákadel a bonbonků letošního festivalu Pražské jaro. A to zdaleka ne pouze pro milovníky netradičních programů a nástrojových obsazení… Že toto všeobecné tušení bylo oprávněné, dokázal pocit levitace, který se s každou skladbou stupňoval a vyvrcholil tou poslední. Pachateli toho, co se níže pokusím popsat, se stali členové Bennewitzova kvarteta, těreministka Carolina Eyck, pianista Karel Košárek, hobojistka Alžběta Jamborová a dirigent Petr Louženský.

Dramaturgicky příjemných pět chodů odstartoval Smyčcový kvartet G dur op.17/5 Josepha Haydna. Bennewitzovo kvarteto ve složení Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal nasadilo úsměv komorní nálady ve zcela zaplněné Dvořákově síni. V zahřívacím, ale plnohodnotném kole první věty se těleso představilo tak, jak je všichni znají. Jeden organismus, společně dýchající a muzicírující, s hřejivým zvukem a přirozeným frázováním. Rytmicky zajímavý menuet druhé věty s provokativně vyzdviženým chromatickým střídavým tónem pod prsty Štěpána Ježka elegantně předtančil mollově laděnému Adagiu, jehož melodie vyzpíval jako vždy za srdce chytající Jakub Fišer. Že by předznamenání ptačího zpěvu, který se ještě později objevi? Náladově kontrastní větě a její melancholii učinilo přítrž veselé Presto, které se ke konci nenápadně nápadně dynamicky stáhlo. Krystalická hudba vídeňského klasika, která nic neodpustí a dá posluchači poznat všechny schopnosti a kvality hráčů. V tomto případě velmi vysoké.

 

01

 

To platilo i v případě Smyčcového kvartetu č. 3 Bohuslava Martinů. Sympaticky zvolená parelela i ve faktu, že oba skladatelé prosluli uměním vybočovat a hledat nové způsoby, se ukázala hned při pohledu do programu. Netradičně třívětý kvartet nabídl i na Martinů velmi inovativní kus po všech stránkách. Rytmicky náročný a místy naznačující až atonalitu, pod který by se mohl podepsat i autor, tvořící v mnohem pokročilejší části 20. století. Druhá věta tento pocit ještě znásobila. Závažná a temná atmosféra, naznačující a připomínající až válečného Honeggera a jeho Liturgickou symfonii... a to jsme v roce 1929. Vypjatý konec v partu violoncellisty Štěpána Doležala zakončilo katarzní „sluníčko“ v podobě durového akordu na konci. Příklad jednoho z mnoha muzikanty milovaných autorových triků, jak vyvolat husí kůži u interpretů i posluchačů. Třetí věta vypalující chromatické a disonantní linky ze všech čtyř smyčců, které střídaly na chvíli rytmické motivy v houslích, pokračující opět do změti a propletenců hlasů... Vnímáte všechny dohromady a zároveň každého zvlášť... a na závěr nechybí efektní bouřlivě jásavý tanec, tak příznačný pro Martinů.

Všemi očekávaná světová premiéra skladby Jakuba Rataje pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír nesla název „æther“. Skladatel postavil svůj počin na myšlence neviditelného media, které je nositelem veškerých zvuků a vln. Fyzikové by jistě tento fenomén vysvětlili lépe a přesněji, nicméně nám posluchačům byl srozumitelný právě skrz Ratajovu hudbu. Zaměřená na samotný dialog mezi nástroji, kreslila neviditelný proces přihrávek tónů, zvuků, ruchů, multifonik, tongue slapů a bohatou nadílku technik hry na smyčcové nástroje... Partu těreminu, který zde byl středem pozornosti i přes to, že nebyl ve skladbě výrazněji exponován, se ujala významná hráčka na tento neobyčejný elektronický hudební nástroj, Carolina Eyck. Upoutala už svým éterickým zjevem a zpečetila auru jakousi magickou nedotknutelností. Nepochybně je to dáno i kouzlem produkce zvuku bez doteku něčeho hmotného. Interpretka totiž svým hlazením, úhozy a místy i údery do vzduchu tvořila nenapodobitelný zvuk, vábící jeho obdivovatele jako sirény námořníky...v tom nejlepším slova smyslu! Tmelícím prostředkem se stala glissanda tohoto eterofonu, ve smyčcích a také v klavíru - zde role Karla Košárka. Ratajovi se podařilo najít společné jmenovatele barev nástrojů a zároveň v některých místech je totálně odlišit. Jemné tóny těreminu se často podobaly těm hobojovým Alžběty Jamborové. Jinde zase agrese efektních vícezvuků hoboje kontrastovala se vším okolo. K tomu výrazově působivé byly chvíle ticha a nízké dynamiky, kde se napětí dalo krájet. Místy až animální rytmy a hluboké bručení těreminu také dodaly uzemnění jinak spíše „éterické“ skladbě, pracující s tak těkavou a napolapitelnou substancí... æther fungoval v prakticky pravidelném rytmu, což vlastně evokovalo dojem „klasické“ kompozice. Vše se odehrávalo pod dohledem taktovky Petra Louženského. Skladba vyznívala jako zkoumání způsobu komunikace mezi nástroji, následně i jejich samotných myšlenek. Spojení všech zmíněných nástrojů bylo velice šťastné a barevně skvěle do sebe pasující a řešené. Posluchač byl vedený k tomu, aby se zabýval samotným cestováním zvuků a tónů mezi sebou. To se při běžném provedení chápe jako něco samozřejmého, nicméně bez vzduchu, éteru, či prostě prostoru, který odděluje základní stavební částice hmoty, by se těžko mohla hudba projevit a nést. Dílo Jakuba Rataje bylo ryzí komořinou, kde se samotné nástroje neprojevily výrazněji na širší ploše, což byla možná trochu škoda v případě právě tak specifického a vzácného těreminu. To však obstarala poslední skladba večera, která byla jednoznačně vrcholem produkce.

 

03

 

Ještě předtím však zazněl rozkošný impresionistický třídílný klavírní cyklus Bohuslava Martinů Motýli a rajky. Inspirací k jeho napsání se komponistovi stala sbírka exotických motýlů. V částech Motýli v květinách, Motýli a rajky a Rajky nad mořem se přítomným postupně odkryl úplně jiný svět, spektrum nepřeberného množství křídel, barev a krás tvořivé síly, která neviditelně a přesto nejmocněji působí na naše vnímání, city a vášně... Je hybatelkou všeho, co existuje, jako samotný éter... Dílo, vzniklé v Poličce, pianista Karel Košárek přednesl s kouzelnou jemností a rafinovaností měkkých úderů kláves. Je zajímavé, jak kontrastní skladby v průběhu koncertu zazněly - a přece je spojovalo jedno... Zafixujeme si to někdy my, lidé, šťastní, zlobiví, nepoučitelní, trpící a přesto schopní radovat se z této prvotní energie? A není Fantazie pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír Bohuslava Martinů její výpovědí?

 

02

 

Jestli fascinace skvělým Bennewitzovým kvartetem, křehkostí těreminu, osudovou pulsací akordů klavíru a zpěvností hoboje dosáhla vrcholu, bylo to při této závěrečné pecce. Jestli se Martinů někdy dotýkal božského, muselo to být při jejím tvoření. Pohyby Caroliny Eyck něžně malovaly teskné melodie tak, že se tajil dech. Ty přebírala a někde spolutvořila Alžběta Jamborová, duetní místa této dvojice představila to nejčistší z ženské energie. Byly jako lidské hlasy se vším štěstím a soužením, které nutně poznává každá duše. V jistém momentu krátký, ale intenzivní dialog Caroliny a violisty Jiřího Pinkase byl dalším příkladem čisté radosti z bytí. Struny kvartetních chlapců se chvěly přirozenou muzikalitou, která ostatně spojovala všechny inteprety. Každý vnímavě „vyčuchával“, kde se prosadit a kde naopak dát prostor k vyjádření jiným. Fantazie nasadila korunu myšlence, která vyvstala po bouřlivém potlesku a následném překrásném přídavku neméně krásné těreministky. Jak často vnímáme myšlenky a jejich charakter, které vysíláme v každém momentu do prostoru?

 

04

 

Pro mě byl koncert nezapomenutelným zážitkem a inspirací v tom, být si více vědomá zmíněného. Vždyť co má větší energii než to neuchopitelné, co nese slova, hudbu a neviditelné myšlenky? Je v ní obrovská moc. A ta přišla včera do Rudolfina každému připomenout, že jsme v myšlenkách vždy a naprosto svobodní. Tvořme s radostnou a čistou energií to, co tvoří na podiu senzační umělci včerejšího kalibru. Za to jim patří obrovský dík..!

 

06

 

07

 

 

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

 

Kristýna Farag

Publicistka, flétnistka, pedagožka.

Absolventka hudebního Gymnázia Jana Nerudy a JAMU v Brně. Sspolupracovala například s PKF-Prague Philharmonia, Talichovým komorním orchestrem, orchestrem Berg či Baborák Ensemblem. Vyučuje soukromě hru na flétnu a o hudbě také píše. Zároveň je členkou souboru Cabaret Calembour (autorské trio 
Šotek-Orozovič-Suchý), působícího v Divadle pod Palmovkou, jako flétnistka a zpěvačka kapely Ziriab se také věnuje arabské hudbě. Získala 1.cenu v mezinárodní soutěži v německém Uelzenu v 
kategorii flétnové trio (2012), 2.cenu v soutěži konzervatoří v Ostravě (2006) a čestného uznání v národní rozhlasové soutěži Concertino Praga (2008).

Má ráda vše krásné a chutné, současně pracuje i pro českou pražírnu výběrové kávy Doubleshot, píše poezii, zabývá se astrologií a pozorováním souvislostí mezi nebem a zemí.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.