pondělí, 20 kvě 2019 15:44

Vysoká škola sborového zpívání s Lukášem Vasilkem

Autor:

„Vasilek umí rozpohybovat hudbu i na malých plochách do bohatosti, podrobně sledující proměny slov a emocí.“

„Brahmsova Píseň osudu má všechny znaky velkého romantického stylu o půlstoletí novějšího proti Schubertovi.“

„Lukášovu Requiem dal Pražský filharmonický sbor veškerou potřebnou hudební výřečnost.“

 

6

 

Pražský filharmonický sbor má vlastní koncertní cyklus, jehož programy zdobí sezónu v metropoli vzácnými vokálními koncerty. Takovým bylo i nedělní vystoupení na festivalu Pražské jaro. V kostele svatých Šimona a Judy sbormistr Lukáš Vasilek nabídl Schubertovu a Brahmsovu hudbu a krásné Requiem od Zdeňka Lukáše.

 

0003

 

Žalm 23 „Gott ist mein Hirt“, tedy Hospodin je můj pastýř, oduševnělé dílo z pera Franze Schuberta, využívá ženský sbor s klavírním doprovodem k pěknému komornímu výrazu. Od prvních tónů se sboru dařilo i ve vysoké poloze a v tlumených nižších dynamikách držet mimořádnou zvukovou kultivovanost a jednolitý pozitivně naladěný a vyznívající charakter přednesu. Lukáš Vasilek umí rozpohybovat hudbu i na malých plochách do bohatosti, podrobně sledující proměny slov a emocí. Každá fráze byla nová, jedinečná, skladba ani vteřinu nepůsobila nezajímavě, schematicky. Žalm, napsaný pro žákovský koncert vídeňské konzervatoře, je pěkným příkladem raně romantického jazyka – umírněné, trochu salonní sazby bez problémů společné jak světské, tak duchovní hudbě.

 

7

 

Zpěv duchů nad vodami sice není hrůzostrašnou baladou, jen přemítavou úvahou nad lidským životem, ale přesto Schubert zvolil hodně jiný přístup – naléhavé sugestivní volání a nárazy závažných myšlenek svěřil mužskému sboru a smyčcovému kvintetu s mimořádně temným zabarvením. To je dáno zvukem kontrabasu a dvou violoncell, které jsou  protějškem dvěma violám. Také v této skladbě sbor vynikl pečlivým hlídáním zvuku a dynamiky, výrazovou přesvědčivostí a modelováním hudebních frází, vět a slov. Pomalu rozvíjená scéna, volně plynoucí, nesvázaná do strofického členění, nepostrádá výrazně romantického ducha, zvláště když přicházejí v kontrastně rychlejším tempu druhého oddílu ráznější slova i stylizované výkřiky. Výjev, jehož text je Goethovou romantizující reflexí alpské přírody a paralel s lidskou duší a lidským osudem, končí ztišeně, jakoby vyprávěním. Tím spíš vynikají předchozí strmé gradace, které Lukáš Vasilek za pomoci početně obsazeného mužského mnohohlasu vystavěl na nevelké ploše impozantním způsobem.

 

08

 

Brahmsova Schicksalslied, Píseň osudu, je symfonicky koncipovaným kusem, jehož mohutnost a závažnost nezastře ani užití „pouhého“ čtyřručního klavíru, jak se v tomto případě stalo. Textová předloha Friedricha Hölderlina se dotýká pozemského lidského údělu „nikde nespočinout“, delší instrumentální úvod a formu zaokrouhlující stejně smírná dohra odkazují nicméně kontrastně ke světu „na nebesích“. Skladba pro smíšený sbor má všechny znaky velkého romantického stylu o půlstoletí novějšího a modernějšího proti Schubertovi, má větší a masivnější zvuk, delší hudební fráze, vrchol ve skutečném fortissimu… Vyzněla - i přes určitá dílčí napětí mezi komplikovaným klavírním partem a vokální strukturou - v obdivuhodně kompaktním monolitickém ztvárnění.

 

2

 

Lukáš Vasilek měl celý večer absolutně pod kontrolou, dirigoval zpaměti, určoval a vedl gesty agogiku a dynamiku a ústy text. Nepolevil - a jeho sbor také ne. Výsledek byl špičkový, a to i v případě náročně napsaného Requiem Zdeňka Lukáše, půlhodinového ácapellového díla z počátku 90. let. Mezi sedmi částmi je každá jiná – efektní Requiem aeternam, překotné Dies irae, líbezné, tiché a libozvučné Lacrymosa, polyfonní Offertorium, zklidněné Hostias, rytmicky úderný chvalozpěv Sanctus a vroucně rozezpívaná prosba Agnus Dei, končící v nádherně dokončeném ztišení… Zdeněk Lukáš byl zkušený vokální autor, věděl, co si může dovolit a využil toho ve struktuře skladby i v předpokládaném výrazu do krajností. Jeho Requiem je závažným dílem dostupným sborům v plnosti jen po dlouhé přípravě. I proto, že se Pražskému filharmonickému sboru podařilo dát skladbě opravdu všechnu její hudební výřečnost, aniž prozradil, jak obtížná je, by stálo za to, aby právě tento výkon byl trvale zaznamenán. Z koncertu zůstává v paměti jako výkon referenční.

 

03

 

4

 

5

Foto: Pražské jaro – Petra Hajská 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.