neděle, 19 kvě 2019 20:06

Křehký, intimní, nezapomenutelný. Bach v podání Isabelle Faust

Autor:

„Podivuhodné bachovské bezčasí může vyniknout jedině v rukách svrchovaného umělce.“

„Největší pochvala a obdiv ale patří především k nadlidské výdrži.“

„Isabelle Faust dokázala vzbudit vzácný pocit absolutní jednoty s hudbou.“

 

1

 

Odbila sedmá večerní a v pražském Rudolfinu stojí na pódiu jeden osamocený pultík. V prostoru, kde většinou slýcháváme velká tělesa či komorní celky, působí taková situace nezvykle, až nepatřičně. Kladu si v duchu otázku, zda tak závažný a zároveň choulostivý program, jako je kompletní provedení všech houslových partit i sonát od Johanna Sebastiana Bacha, bude fungovat pro velký sál zaplněný stovkami lidí. Všechna ta odkašlání, vrtění, chrchlání. Nebezpečí, že vzácná a křehká koncentrace a napojení mezi interpretem a publikem bude narušeno, ne-li přetrženo. Zvládne to interpretka? Zvládne to Bach? A zvládneme to my, posluchači?

Dveře zákulisí se otvírají a do sálu přichází nenápadná, usměvavá žena středního věku. Německá houslistka Isabelle Faust se s jakousi elegantní pokorou uklání svému pražskému publiku. Mé pochyby se rozplynou během několika tahů jejího barokního smyčce. Na své stradivárky s kouzelným přízviskem „Šípková Růženka“ (z roku 1704) vytváří nádherné fráze. V první větě Sonáty pro sólové housle g moll BWV 1001 představí publiku svůj místy nezvyklý, avšak vysoce muzikální cit pro agogiku, pro hudební nádechy, pozdržení. Celá struktura věty je spojená v jednom hudebním proudu, kde každá fráze odkazuje na tu předchozí a připravuje nás na tu následující. Podivuhodné bachovské bezčasí, které je v sonátách a partitách zakódované (stejně jako v Umění fugy či Dobře temperovaném klavíru), může vyniknout jedině v rukách svrchovaného umělce. Oním bezčasím mám na mysli hudební jednolitost ve spojení s uměleckou hloubkou, která právě v těchto nanejvýš abstraktních dílech přesahuje do technickými pojmy nepojmenovatelné roviny – do roviny spirituální, chcete-li. 

 

0

 

Isabelle Faust bezpochyby svrchovaným umělcem je a její soustředěný ponor do struktury Bachovy hudby ve mně vyvolával úžas v průběhu celého večera. Ať už se jednalo o jemná, něžná piana a napínavá agogická rozvlnění v pomalých větách, nebo o rafinovanou a technicky precizní práci s vícehlasem v náročných fugách. Drobná a účelná použití vibrata v jinak velice puristickém přístupu přinášela osvěžující impulsy do interpretační dramaturgie. Kromě vibrata Faust ve vzácných chvílích ozdobila konce frází a dlouhé noty útlými, jemnými ozdobami. Tato subtilní a působivá ornamentika by jen těžko vznikla, nebýt tak neuvěřitelně uvolněné a až akrobaticky pohyblivé pravé ruky. Práce se smyčcem Isabelle Fausty byla podmanivá už jenom z vizuálního hlediska, co teprve z toho hudebního. 

Největší pochvala a obdiv ale patří především k nadlidské výdrži. Je to opravdu hudební svátek, pokud se houslista odhodlá k tomu, že tak mentálně i technicky náročná díla zahraje vcelku. Udržet si takovou kvalitu a soustředěnost projevu po dobu desítek minut je vskutku inspirativní.  

Zvláště, přihlédneme-li k povaze těchto děl. Už Carl Philipp Emanuel Bach popsal sonáty a partity svého otce jako díla vhodná spíše ke studiu než k poslechu. Svou niternou povahou navíc inspirují umělce k intimnímu dialogu, kde je přítomnost publika nežádoucí. I sama Isabelle Faust se nechala slyšet: „Bachovy sonáty a partity jsou technicky extrémně náročné a zároveň jsou natolik intimní záležitostí (skoro jako meditace), že hrát je veřejně znamená pro houslistu téměř sebezapření.“ Zároveň zmiňuje, že pro houslisty jsou tato díla pokladem a že je pro ni vzácným svátkem provést je po vnímavé publikum. 

 

2

 

Bylo mi ctí nahlédnout do tohoto pokladu v tak lahodném, ale zároveň zcela nesmlouvavém pojetí. Ponořit se, vychutnat si a neztratit se v hudebním labyrintu Bachových fug v každé ze sonát bylo náročné i pro publikum. Zvláště v té ze Sonáty č. 3 C dur. S tématem (parafráze chorálu „Komm, heiliger Geist, Herre Gott.“) je zde nakládáno na olbřímí ploše 354 taktů v rámci sonát nejsložitěji. Téma se objevuje v krátkých sledech – v těsnách, stejně jako v inverzích a mnohých transpozicích. Gradace jednotlivých ploch jsou podepřeny stále se obměňujícím harmonickým plánem a dynamickým vypětím. Hned vedle slavné Ciacony (oplývající 257 takty) – kterou Faust zařadila schválně na úplný závěr – se jedná o nejrozsáhlejší část v rámci partit a sonát a pro mě osobně byla tato fuga vrcholem večera. Byl jsem po jejím doznění schvácen silnými emocemi a málem jsem se přidal k jistému nadšenci, který svůj entusiasmus nevydržel a velice jemně a krátce zatleskal, byť se nejednalo o poslední větu cyklu. V kontextu tak brilantního výkonu na pódiu se tento projev punku dal pochopit. 

Erupce nadšení zachvátila Rudolfinum o několik minut později, kdy Isabelle Faust nechala doznít opovážlivě dlouhé, avšak krásné zdvojené d1 na konci Ciacony z Partity č. 2 d moll BWV 1004. Publikum záhy povstalo a vynutilo si na interpretce několikeré navrácení. Isabelle Faust se svou vrozenou pokorou při druhém klanění poukázala na Bachovu partituru a při čtvrtém návratu dokonce vyslovila gestem úctu k posluchačům. Souhlasím, náš výkon bych zhodnotil jako velice zdatný.

Křehký, intimní a nezapomenutelný. To jsou tři stěžejní adjektiva, která mi vytanula na mysl při snaze verbalizovat intelektuální i emocionální pohnutí, které ve mně vyvolala interpretace Isabelle Faust a hudba Johanna Sebastiana Bacha. Intimita pramenící z tak niterného svázání Faust a Bacha a křehkost ve zhmotnění jemných nuancí a detailů napříč sonátami a partitami. Isabelle Faust ve mně místy dokázala vzbudit vzácný pocit absolutní jednoty s hudbou. Jasně vytyčené hranice a bariéry posluchač/interpret/skladatel jako kdyby ve vzácných chvílích zanikaly a já neposlouchal Bacha ani Faust, nýbrž jsem byl Bachem, byl jsem Faust, byl jsem Hudbou. 

 

4


Isabelle, Johanne, díky.

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

 

Jiří Slabihoudek

Skladatel.

Studia na Pražské konzervatoři s doc. Eduardem Doušou zakončil v roce 2015 Koncertem pro pozoun, smyčce a bicí. Od roku 2014 je studentem Pražské HAMU ve třídě prof. Hanuše Bartoně, kde svůj bakalářský cyklus úspěšně zakončil Koncertem pro violoncello a komorní orchestr „Petrichor“. Absolvoval roční studium v Kodani v rámci programu Erasmus na Royal Danish Academy of Music. Na kontě má několik skladeb orchestrálních, komorních, sólových, vokálních. Kromě několikerých umístění v mezinárodní skladatelské soutěži Generace byl v roce 2019 OSA oceněn jako „nejúspěšnější mladý autor vážné hudby“ za rok 2018. Pod jeho jménem najdete na YouTube kanál zaměřený na méně známou hudbu českých skladatelů, zvlášť těch soudobých. Během studií na konzervatoři založil s velkolepými vyhlídkami studentský časopis, který vydržel jeden školní rok. I přes tento „úspěch“ se psaní o hudbě i o jiných tématech věnuje pravidelně, byť spíše do šuplíku. Mezi jeho další záliby patří filmy – zvlášť ty dánské, od Refna, Triera, Vinterberga – seriály, četba, a psaní o sobě samém ve třetí osobě.

https://soundcloud.com/ji-slabihoudek
https://www.youtube.com/user/MendelssohnCZ

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.