sobota, 18 květen 2019 11:38

Sir Antonio na Pražském jaru
aneb Když Římané hrají jako o život

Autor:

„Hráli s podobným entuziasmem a osobním nasazením jako hrávají mládežnické orchestry.“

„Bartókův koncert obdařila houslistka kantabilitou i vcítěním do atmosféry, pochopením pro nekonečné melodie.“

„Pappano zacházel v Šeherezádě do krajností, ale nikdy nepřesáhl míru únosnosti.“

 

00

 

Sir Antonio Pappano je rodilý Brit, ale po rodičích Ital – a temperamentem snad dvojnásobně. Hostování římského tělesa Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia pod jeho vedením na Pražském jaru bylo v pátek večer skutečným symfonickým gejzírem – výbuchem energie podpořeným virtuózní sehraností.

Doslova od prvního tónu Musorgského symfonické básně Noc na Lysé hoře bylo jasné, že se ve Smetanově síni hraje a bude hrát na více než sto procent. Námětem programní skladby je rej temných mocností, černá mše a sabat, to vše v závěru více méně zažehnáno novým dnem. Zazněla v původní verzi z roku 1867, která je ještě extravagantnější než pozdější úprava Nikolaje Rimského-Korsakova. I ten konec se jeví z hlediska vítězství světla nad temnotou v nevylepšené autorské podobě spíše jen jako naznačený, ne jako opravdová katarze. Báseň je epizodická, barvitá, místy vyznívala až zběsile. Orchestr ji hrál pod náruživými gesty svého šéfa jako jeden jediný veliký nástroj, v totální souhře, jako o život. Skladba posléze nabízí i o něco vzdušnější, tanečnější hudbu, bližší lidové tvorbě, ale vrací se k počáteční síle; v celkovém výrazu převažuje velký symfonismus: vyhrocená naléhavost, bizarní představy, skutečný divoký rej. Musorgského vize se příkře uzavřela, zůstal z ní ale jednoznačný dojem – římský orchestr hraje s podobným entuziasmem a osobním nasazením jako většina mládežnických orchestrů. Naplno, bez opatrnosti, bez zdrženlivosti.

 

01

 

Ústředním bodem festivalového večera byl Bartókův 1. houslový koncert s hvězdným hostem, s oduševněle a emocionálně hrající sólistkou Lisou Batiashvili. V Německu žijící Gruzínka je nejen mimořádným talentem, ale i mimořádným zjevem – vymyká se průměrnému typu postavy z hudebního byznysu, je svá. To se o ní ví – ale ono to pochopitelně z obecnějších postojů a ze způsobu organizování vlastního života probleskuje i do charakteru její hry. Slyšeli jsme klidný a zralý, neokázalý, hluboký a empatický umělecký projev. Žádnou exhibici, žádnou více či méně okázalou radost z ovládání hudebního materiálu, nástroje a vlastních schopností, ale pokorné napojení na hudbu ve snaze vzít za své, podpořit a předat její náboj, její působení, její poselství. Bartókova skladba má dvě části a dvě krajní polohy, jemnou a posmutnělou a proti ní ráznější, vysoce virtuózní. A má svůj příběh z roku 1907, kdy bylo skladateli šestadvacet – nenaplněnou lásku k houslistce, kompozici díla s myšlenkou na ni, vepsané věnování… Partitura zůstala u ní neprovedena a hraje se, dodatečně objevena, až od poloviny 20. století. Lisa Batiashvili Bartókův 1. houslový koncert obdařila kantabilitou i vcítěním do atmosféry, pochopením pro nekonečné melodie i polyfonii. Spočinutí orchestru na závěrečném akordu a tichounká disonance v houslovém partu rozvedená do stejného tónového centra po nekonečně dlouhém krásném čekání korunovaly charakteristicky právě v tomto smyslu závěr první věty nezapomenutelným způsobem.

Podobně jemně zahrála Lisa Batiashvili ostatně i přídavek – Kreislerovu dynamicky a výrazově pěkně vyklenutou úpravu úryvku Larga z Novosvětské pro housle a smyčce.

 

04

 

Dirigent s orchestrem i v Bartókovi drželi laťku svého společného souznění vysoko. V Šeherezádě Rimského-Korsakova pak předvedli, jak může vypadat orchestrální hra, když je trvale přítomna společná motivace, když těleso přijme a naplňuje dirigentovu koncepci, když se během koncertu na pódiu udržuje a realizuje elektrizující chuť tvořit. Známá, možná až zprofanovaná skladba zazněla hodně nově - dosáhla až na kraj reálných hranic ve strhující virtuozitě v rychlých epizodách, ale obdobných hranic dosáhla i na opačném pólu: klidná a tichá místa měla nádherně komorní podobu a tempa zpomalená občas až k zastavení. Antonio Pappano zacházel do krajností, ale nikdy nepřesáhl míru únosnosti. Po celou v pomyslném příběhu „o něco“ šlo.

 

03

 

K interpretaci patřila ovšem nejen až neuvěřitelně dokonalá virtuozita a souhra jednotlivců a skupin, ale také pozorné nasazování frází, odhalení motivů a protihlasů ve struktuře díla, úžasné vpády tutti orchestru, ale ještě úžasnější sóla: za všechna – vedle ostatních dechových nástrojů - asi nejvíc utkvělo v paměti významově hodně zvýrazněné sólo fagotové, i v hodně vysoké poloze krásně modelované, výmluvné a jedinečné. A samozřejmě opakované sólové houslové vstupy koncertního mistra, posunující děj a dotvářející pohádkovou náladu. Pappano až téměř excentricky pracoval s nesmírně doširoka rozkročenou dynamikou a se stejně bezbřehou rapsodickou agogikou. Všechna sóla krásně vyrůstala z kontextu „vyprávění“, vrchol díla měl extatičnost a ztišený dovětek kouzlo doznívání. Podařilo se mu předestřít populární symfonickou skladbu skoro jakoby slyšenou poprvé „doopravdy“.

 

06

 

Přídavkem - závěrečnou pasáží z Tance hodin z Ponchielliho Giocondy - se římští muzikanti s neutuchajícím temperamentem efektně přihlásili jakoby k rychlé části repertoáru vídeňských novoročních koncertů. Svým hostováním na Pražském jaru po čtyřech letech bez výhrad opět potvrdili, že je tisk ne nadarmo právě pod Pappanovým vedením řadí – jakkoli je takové hodnocení vždy ošidné - do desítky nejlepších těles na světě.

 

05

 

09

 

08

 

Foto: Pražské jaro - Petra Hajská 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.