čtvrtek, 16 květen 2019 19:41

Ohromující, exaltovaný, subjektivní. Prostě Berlioz.

Autor:

„Sólista prostor sálu zvukově obsáhl a byl orchestru rovnocenným partnerem.“

„K Berliozovi patří i náruživost a instrumentační bohatost – a těchto parametrů bylo v provedení dostatek.“

„Berliozovo Te Deum je emotivní hudba, která zanechává velkolepý dojem, povznáší, nabíjí.“

 

000

 

Málokdy se ve Smetanově síni rozezní při orchestrálním koncertě varhany tak mohutně a samostatně. A stejně tak málokdy zní tímto sálem tak zřetelně jinak značně tichý tón sólové violy. Při středečním koncertě festivalu Pražské jaro nazvaném Vizionářský Berlioz bylo takových krajností a kontrastů víc. Hector Berlioz, od jehož úmrtí se připomíná 150 let, neměl daleko k extravagancím. Americký dirigent John Nelson je prezentoval výstižně a s nadhledem, rozumně, nepřehnaně.

I tak bylo zřetelné, že Berliozova hudba vybočuje z běžných rámců své doby. První polovinu večera svěřeného Symfonickému orchestru Českého rozhlasu tvořila programní symfonie Harold v Itálii - melodická, barvitá, známá, přesto živě slýchaná zřídka. Mezi inspiracemi pro čtyřvěté, velkoryse koncipované dílo údajně patřilo Paganiniho virtuózní umění. I na současné violisty klade sólový part neobvyklé skladby velké nároky. Berlioz jí svěřil velké téma, výraznou idée fixe, aniž by se příliš ohlížel na to, že jde o nástroj vyplňující co do nosnosti zvuku nevděčný prostor mezi houslemi a violoncellem. Karel Untermüller je zkušený a uznávaný komorní hráč bez výrazně sólového charismatického vyzařování, hrál z not, ale obstál dobře. Ostatně v podobně velkých sólových úkolech se nejen on, ale ani violisté obecně tak často neobjevují. Prostor sálu zvukově obsáhl a byl orchestru rovnocenným partnerem. 

 

9

 

Dirigent volil nesentimentální, přesto ještě dostatečně klidná a emotivní tempa, příjemně rozvrásňoval fráze zřetelnými důrazy a vystupňoval v závěrečné větě původně elegický charakter skladby v plnokrevnou exaltovanost. Sólistu nechal na velkou orchestrální plochu odejít a na poslední sólo - hrajícího za chůze – přijít ze zákulisí zpět. Sólovým nástrojem i téměř divadelně ztělesněný poutník, romantický samotář… Rozhlasoví symfonikové hráli kompaktně, trochu tvrději, ale bezchybně. Berliozova Harolda v Itálii si lze asi představit i o něco zasněnějšího, pomalejšího, zvukově vymazlenějšího, ale k Berliozovi patří i náruživost a instrumentační bohatost – a těchto výrazových a zvukových parametrů bylo v provedení, zvláště v závěrečné části, dostatek.    

 

15

 

Málokdy se publikum může ve Smetanově síni opájet zvukem čtyř párů činelů. V druhé polovině večera zaznělo Berliozovo Te Deum. Míst s podobně vyhrocenými nárazy, míst vystupňovaných k maximu účinku, bylo ve třičtvrtěhodinovém díle mnoho. Činely využil ovšem Berlioz nejen k neslýchanému třesku, ale i v neméně působivé nízké dynamice. Jeho chvalozpěv je rozkročen do krajností. Začíná monumentálně usazenými osamocenými akordy sólových varhan střídanými stejně okázalými akordy plného orchestru; využívá plný zvuk tělesa podepřený často všemi rejstříky varhan, využívá posílené hluboké žestě, v závěru opakovaně v tutti orchestru, varhan i trombonů exponuje téma, které si lapidárností, naléhavostí a jedinečností nezadá se vstupním motivem Beethovenovy Osudové, jen je o pár tónů delší. Te Deum je Berliozovi prostorem pro rozpoutání zvukových orgií, pro vršení gradací, pro ohromující volání. Slovenský filharmonický sbor v šedesáti pěvcích s přidanými třemi desítkami členů Kühnova smíšeného sboru a čtyřiceti zpěváky Kühnova dětského sboru poskytl dostatečnou masu zvuku, která v dané autorské a interpretační koncepci nezapadla a která zaujala i ve ztišené dynamice. 

 

6

 

Sólistou byl pro část před vrcholem díla zvolen Američan Nicholas Phan. Dirigent ho umístil doprostřed až nahoře do poslední řady na empoře. I když jeho vstup patří spíše k těm klidnějším a niternějším pasážím díla a i když se sólistův tenor nesl do sálu přes větší vzdálenost vcelku dostatečně, asi si lze představit hlas, který mnohem víc rozklene dlouhodechou kantilénu, hlas, který nebude na tóny pracně najíždět zespodu, hlas, který bude mít menší rozkmit – hlas stejně lahodný, ale přece jen hrdinnější. 

 

3

 

Osmasedmdesátiletý John Nelson byl v minulosti šéfem různých amerických festivalů a orchestrů, ale působil také u Pařížského komorního orchestru a dirigoval po celé Evropě. V Praze byl naposledy počátkem 80. let. Pražské jaro ho pozvalo jako umělce proslaveného interpretací velkých romantických partitur. Jako častého dirigenta Berliozovy hudby. Jeho Trojany dirigoval i v Metropolitní opeře.

 

1

 

Při poslechu Te Deum, respektive při pozorování orchestru, bylo zřejmé, že se skladatel mimo jiné určitě inspiroval i dobovými vojenskými hudbami se stovkami hráčů na žesťové a bicí nástroje. První provedení Te Deum se mělo konat v Londýně a Berlioz počítal s tisíci pěvci a pěti sty instrumentalisty. Při prvním uskutečněném provedení při Světové výstavě v Paříži v roce 1855 bylo interpretů nakonec méně, ale i tak hodně - na devět set. Berliozovo kontroverzní velikášství pramenilo zcela jistě i z rozporuplného vztahu k církvi a její doktríně. Každopádně se však ve své romantické exaltovanosti a ve své invenční a sebevědomé originalitě dobral velmi nekonvenčního, poutavého a hodně individuálního řešení obvyklých žánrů. 

 

10

 

I Berliozovo Te Deum je emotivní hudba, která zanechává velkolepý dojem, povznáší, nabíjí. Nelsonův přínos byl jednoznačný. Vytesal a vygradoval skladbu jistými tahy tak, že se její ryze hudební poselství neutopilo v efektech a nezvládnutých dimenzích. O jejím duchovním poselství lze uvažovat mnohem střízlivěji. Zmíněné masivní, téměř osudové téma v závěru jakoby odkazuje k větším dramatům, než je pouhá vděčná oslava Boží velikosti. Berlioz byl nejen vizionář, ale také evidentně velmi světsky a asi i egoisticky uvažující umělec, který chtěl ohromit publikum. Text Te Deum, jehož rámec hravě přesáhl, mu k takovým záměrům posloužil vděčně.

 

8

 

7

 

5

 

0

Foto: Ivan Malý 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.