„Smetanu hrálo tvárné těleso, zralým způsobem inspirované a vedené.“

„Málokdo si dovolí ve Vyšehradu taková zvolnění a ztišení, jaká jsme slyšeli.“

„V závěru Blaníku patos nádherně nahradil vznešeností.“ 

Pražské jaro otevřeli Bamberští symfonikové s Jakubem Hrůšou. Smetanova Má vlast zazněla velmi pěkně, nesmírně životně, do detailů propracovaně a přitom uvolněně. Zazněla v rovnováze lyrického a epického, svátečního a spontánního, promyšleného a prožitého, v rovnováze českého a světového přístupu, vzorově – tak, že by se o ní mohlo jednou mluvit jako o legendární.

To, že cyklus Smetanových symfonických básní hraje německý orchestr, nemělo v té chvíli žádnou váhu. To, že tento orchestr vznikl v Bavorsku v roce 1946 z německy mluvících hudebníků odsunutých z Československa a že se nadále hlásí k dávným tradicím, vlastně také ne. Podstatné bylo, že Smetanu hrálo tvárné těleso, zralým způsobem inspirované a vedené. Jakub Hrůša má za sebou u symfoniků v Bamberku jako šéfdirigent třetí sezónu, před sebou snad ještě asi sedm. Děje se tak evidentně ve shodě a pohodě – a tak také působil nedělní večerní koncert v Obecním domě. Z dirigentského stupínku se šířila přirozená autorita s jistotou bez pochyb, současně však podepřená zklidněnou pokorou. Dirigent neřešil nic jiného než co nejlepší zhmotnění, zpřítomnění a předání hudebního, ideového a emocionálního obsahu Smetanovy hudby. A orchestr rovněž. Žádný zápas s hudebním materiálem, ale usazená, připravená, nazkoušená a přece momentálně také živě s momentálním jedinečným nábojem dotvářená interpretace.

Už od české hymny, nevystupňované do břesknosti, bylo zřetelné, že se tento večer hraje vroucně, neuspěchaně, vyrovnaně a do detailu zajímavě. A bylo tomu tak opravdu od prvního do posledního tónu Mé vlasti, umírněně rozvržené do více než osmdesáti minut. Vyšehrad se čtyřmi harfami přinesl dlouhodeché espressivo, zdrženlivý zvuk a výrazně vyprávěcí a výmluvné modelování hudebního toku. Stanovil pomyslně pro celý cyklus interpretační přístup – nespěchat, počkat si na vyslovení dalšího tónu, nevyhrocovat akcenty, ale kde je potřeba, použít nesmlouvavý střih; podrobně, velmi podrobně modelovat všechny parametry, ale dávat přednost jejich směřování a smyslu před ulpíváním na detailech. Tah nebyl ani trochu úporný, epika ani trochu okázalá nebo mnohomluvná, drobnosti byly dokonalé a celek působil vzácně harmonicky. Málokdo si dovolí ve Vyšehradu taková zvolnění a ztišení, jaká jsme slyšeli. A byla nejen logická a přesvědčivá, ale i krásná.

Vltava zněla výrazně jemně a lyricky, odlehčeně, mile. Vyprávěla, jak taková báseň vyprávět má. Polka nebyla zbytečně zemitá, měsíční noc byla až v zasněnosti až impresionistická, Svatojánské proudy nevyzněly zbytečně břeskně a závěrečné dva akordy byly dostatečně určité pro ukončení, ale přesto měkké. Hru Bamberských charakterizuje v mohutném smyčcovém základu nepřeháněná intenzita a rozumná masa zvuku, o to víc však je v ní jednolitá kompaktnost, společné cítění a vnitřní účast. A Hrůšovo vedení směřuje k prožití každého tónu. Není úporné, je dostatečně energické, ale ne na úkor laskavé vyrovnanosti. Umí najít kontrasty, ale jsou smířlivé. A jeho zřetelná pozastavení nejsou manýrou. Také Vltava vyzněla příjemně.

Šárku cítí Jakub Hrůša výrazně vášnivě, ale nic nepřehání. Kontrastně vystavěna, předkládá skutečné výjevy, výjimečně jemné i výjimečně vypointované. Závěr je strmý a rychlý, ale ne freneticky. City jsou pod kontrolou, aniž by to působilo upjatě – jsou totiž pod kontrolou nikoli nějaké introvertní zdrženlivosti, ale jen a jen v zájmu hudební logiky. Jakub Hrůša po celý večer hodně komunikoval s primy, ze stupínku doleva, v opodstatněné víře, že od nich vyzařuje mnohé potřebné do celého výsledku. Ale dovedl pokynout v nesčetných drobnostech stejně tak třeba i doprava kontrabasům. Dirigoval zpaměti, podrobně, ale přesto neukazoval vše, nebylo třeba, orchestr má skladbu zvládnutou, zažitou, vzal ji plně, až dojemně za svou.

Hrálo se bez pauzy, ale po třetí básni se přece jen dolaďovalo a hráči u pultů dechových nástrojů se na prvních pozicích vyměnili. Báseň Z českých luhů a hájů se dá hrát hymnicky, hutně. Jakub Hrůša ani to nepřehnal. Dokázal najít dostatečně zřetelné tóny pro idyličnost, dokázal podpořit kontrastní prvky, ale vyhnul se velkoleposti. Nepopustil otěže bezbřehému hlasitému symfonismu, ale zaujal některými až překvapivě jemnými místy a jemným precizováním struktury básně. Aniž by se ztratilo cokoli z jejího tušeného mimohudebního obsahu.

Tábor a Blaník tvoří dvojici a pojali to tak i Bamberští. Nebylo v té chvíli podstatné, jestli bavorští hudebníci prožívají nebo neprožívají husitskou minulost českého národa. Hráli hudbu, která má svůj náboj a patos, svou ryze hudební sdělnost. Nepřeháněli. Vpády chorálu byly výrazné a rázné, ale na prvním místě nešlo o ideje a děj, ale o čistou hudbu. Jakub Hrůša stavěl dvojici básní zeširoka, postihl zcela uspokojivě logiku všech proměn. I v Blaníku si dovolil některá zpomalení a ztišení jako nikdo jiný. Nechal posluchače také vydechnout, hodně se totiž věnoval idylickým scénám. A pak i samotný vrchol básně a celého cyklu pojal lyričtěji. Jako celý cyklus. V tempu i výrazu. V závěru Blaníku k tomu patos nádherně nahradil vznešeností.  

Má vlast je na Pražském jaru každý rok jiná, někdy lepší a zdařilejší, někdy méně zdařilejší než ty předchozí. Jakub Hrůša se svým neokázale dobře hrajícím orchestrem posunul laťku výrazně. Naštěstí nejde o to, jestli jen výš co do dokonalosti a nepřekonatelnosti. Tam asi vlastně také. Ale podstatnější je, že Smetanovu geniální kompozici zpřítomnili životně, působivě, neopakovatelně. To se jim podařilo bez zjevného úsilí tak dobře, že se na to bude určitě hodně intenzivně vzpomínat. A pokud se týká Jakuba Hrůši, který debutoval na Pražském jaru před čtrnácti lety a dnes už je, kde je? Tehdejší tušené předpovědi jeho uměleckého růstu se naplňují. Jeho působení v Bamberku je šťastné a výsledky hodně dobré. Vedle toho má už na svém kontě úspěšná hostování u řady světových orchestrů těch nejzvučnějších jmen. Takže i dnešní předpovědi jeho další budoucnosti mohou být dostatečně smělé. Víc než smělé.

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek a Ivan Malý