„Angažmá Harryho Bicketa by vzhledem k jeho životopisu člověk očekával u orchestrů se zaměřením na autentickou interpretaci. Pozvání od PKF považuji za velmi osvěžující.“

„Úsměvné oživení připravil stroj na vítr.“

„Vrcholem večera pro mě zůstala barvitá a hravá partitura Rameauova.“

PKF si pro svůj sedmý abonentní koncert pozvala za dirigentský stupínek distingovaného anglického gentlemana Harryho Bicketa. Renomovaného interpreta staré hudby. Jak dopadla kombinace jeho poučeného přístupu a moderních nástrojů nespecializovaného tělesa?

Někdejší absolvent londýnské Royal College of Music je dobře znám fanouškům barokní hudby, zejména té vokální. Jím dirigované inscenace Händelových oper se objevují na světových pódiích, mezi nimi jsou Covent Garden, Metropolitní opera, Bavorská státní opera či opera v Santa Fé, kde je od roku 2013 šéfem. Bicket spolupracoval s vokálními hvězdami barokního světa Ianem Bostridgem, Joyce DiDonato, Renée Fleming, Elisabeth Watts a dalšími.

Při čtení jakéhokoliv rozhovoru dojdete k poznání, že Harry Bicket patří mezi důsledné a vášnivé znalce, kteří by dokázali učeně hovořit o způsobu hraní barokních trylků od soumraku do úsvitu. Tyto své kvality dirigent sympaticky kombinuje s velmi nenuceným a ladným projevem na pódiu. Byť jsme ve středeční sváteční večer nebyli svědky baletu jako takového, Bicket si s taktovkou i s orchestrem počínal s takovou grácií, že by se to dalo považovat za velice elegantní, propracované a detailní taneční sólo.

Angažmá Harryho Bicketa by vzhledem k jeho nastíněnému životopisu člověk očekával u orchestrů se zaměřením na autentickou interpretaci. Pozvání od PKF považuji za velmi osvěžující. Slyšet barokní partituru v podání moderního orchestru je zážitek nevšední.

Program započal předehrou z opery Ifigenie v Aulidě od reformátora barokní opery Christopha Willibalda Glucka. Mysteriózní náladu úvodních tklivých akordů i již klasicistně, mozartovsky znějících slavnostních běhů vystihla PKF – Prague Philharmonia krásně.

Po dramatickém, výživném předkrmu následoval šťavnatý výběr z opery Les Boréades od Jeana-Phillipe Rameaua. Pětiaktová „tragedie lyrique“ francouzského skladatele a hudebního teoretika zůstala za jeho života z neznámých důvodů neprovedena. Několik let po jeho smrti zazněla koncertně, ale na operní jeviště se dostala až v druhé polovině minulého století a do širokého hudebního povědomí v sedmdesátých letech díky osobě Johna Eliota Gardinera. Od té doby se suity ujaly mnohé barokní ansámbly. Ty jej většinou provádějí s výrazným rytmickým odpichem a rozšafným frázováním. Verze v podání PKF byla zvukově kulatější, učesanější, s větším prostorem pro sóla a barvy jednotlivých skupin. Zazářily dechy, zvlášť lesní rohy a nebezpečně vysoko psané fagoty. Úsměvné oživení připravil stroj na vítr, tedy velký dřevěný válec pokrytý plátnem a poháněný ruční klikou.

Poté, co jsme si všichni během přestávky odpočali od větrné barokní bouře plné smyčcových tremol a flétnových běhů a s úsměvem na tváři v sobě nechali spočinout dojmy z něžných i tanečních momentů z jedné z posledních partitur předního francouzského skladatele 18. století, připravila pro nás odvážná dramaturgie PKF další suitu. Stvoření Prométheova op. 43 od Ludwiga van Beethovena patří mezi řídce hraná díla tohoto zamračeného bouřliváka. Z hlediska edukačního se jedná o zajímavou hudební zkušenost, zvláště v případě pátého čísla, Adagia, které uvede sólová harfa. Celá tato prostá, až salónní hudba je jaksi vzdálena závažnosti či vznešenosti jeho symfonií, sonát, kvartetů a podobně. Navíc, kolik znáte skladeb od Beethovena, kde je harfa? A kolik jeho baletů?

Dalším zajímavým poznatkem je téma z finále baletu, které Beethoven později přetváří do tématu čtvrté věty v Eroice. Ach, ta léta plná obdivu k Napoleonovi… Samotný příběh Promethea, upravený do libreta italským choreografem, tanečníkem i skladatelem jménem Salvatore Viganò, symbolicky odkazuje právě k nechvalně proslulému vojevůdci. Prometheus hněte z hlíny a jílu lidi, kteří se vyznačují radostí ze života i z lásky. Prometheovi se dostává požehnání od bohů Pana, Apolla i Baccha, avšak bůh války Mars mu oponuje. Navzdory tomu je to partitura skoro bez dramatických momentů a vyznačuje se jednoduchostí a líbeznými frázemi. Svoji premiéru a dvacet osm repríz měla v roce 1801 ve Vídni.

Lehká Múza prostřednictvím Beethovena v druhé půli zazářila velice mocně. Opovážím se tvrdit, že ne ani tak díky svým kompozičním hodnotám, jako spíše díky svěžímu a velice koncentrovanému výkonu dirigenta i všech členů orchestru. Ještě znatelněji zde zazářili mnozí sólisté, krom hráčů na dechové nástroje také první violoncellista Lukáš Pospíšil, který svému sólu vdechl vskutku romantický ráz.

Stvoření Prometheova pak komentovala jedna postarší dáma svým přítelkyním s velkým zadostiučiněním: „to ti bylo tak hezký!“. Vskutku, lépe bych to neřekl. Byť pisatel článku po de facto taneční suitě od pana Rameaua prahnul po něčem závažnějším než po jiné taneční (baletní) suitě, nemůže koncertu upřít uhrančivě povznášející lehkost, kterou dokázali hráči v orchestru s podporou Harryho Bicketa v Rudolfinu vytvořit. Podle reakcí a mohutného „Bravo“ své pravidelné i občasné návštěvníky potěšili.

Vrcholem večera pro mě nicméně zůstala barvitá a hravá partitura Rameauova. Doufejme, že tento pozitivní ohlas na Harryho Bicketa u publika i u orchestru bude mít pokračování i v budoucnu. Pokud ne přímo se sympatickým a kultivovaným Britem, tak třeba s jiným znalcem (mimo jiné) barokní intepretace, jehož prostřednictvím si vychutnáme hudbu 18. nebo 17. století i v pojetí PKF – Prague Philharmonia. Ve sváteční středu 8. května jim to šlo znamenitě.

Foto: PKF-Milan Mosna