úterý, 07 květen 2019 19:59

Hindemithův Malíř Mathis a energický Brahms Lukáše Vondráčka

Autor:

„Rozhlasoví symfonici svým excelentním výkonem vytvářeli neskutečně kompaktní celek, plný zářivé barevnosti.“

„Symfonie nevyzněla tragicky. Byla to nesmírně zajímavá a přitažlivá hudba.“

„Vondráčkův Brahms byl opravdu dramatickou hudbou, plnou dynamických změn, efektních míst i citových zastavení.“

 

 

5965795727070634726982637520075525809766400o

 

Poslední abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu byl v Rudolfinu mimořádný z více důvodů. Nejen účastí Lukáše Vondráčka jako sólisty, ale i díky Brahmsovu Klavírnímu koncertu č. 1 d moll. Překvapením večera byla potom Hindemithova Symfonie Malíř Mathis, ve které se ukázal SOČR v tom nejlepším světle. 

 

5979271927070632626982847985692943254028288o

 

Podle programu měl zaznít nejprve Brahms a potom Hindemith. Nakonec byla před koncertem ohlášena změna pořadí skladeb a byla to nejprve Symfonie Malíř Mathis od Paula Hindemitha, která závěrečný koncert sezóny otevřela. Proč nebyl program takto koncipován od počátku, nevím, protože oproti očekávanému Vondráčkovi, jenž byl jistě magnetem koncertu, mohla neoklasicistní kompozice působit méně přitažlivě, ačkoliv je to jistě otázkou vkusu každého posluchače. Jak ukázal SOČR svým výkonem, Mathis der Maler mohl být pro mnohé minimálně stejným vrcholem koncertu, jako byl pro mě. Protože rozhlasoví symfonici svým excelentním výkonem vytvářeli neskutečně kompaktní celek, plný zářivé barevnosti. Celá kompozice potom působila zvukově celistvě a čistě.

Alexander Liebreich přistupoval k jednotlivým částem symfonie klidně, spíše vykresloval jednotlivé povahy těchto tří celků. V každé v nich se má zrcadlit jedna z částí renesančního Isenheimského oltáře, který Matthias Grünewald vytvořil v první polovině 16. století. Jako by se Hindemith svým vlastním způsobem vracel ke kořenům německé národní historie, která měla být o několik málo roků později pošlapána tragikou nacistických let. Vystupuje z tvůrčího romantického či post-romantického období a na neoklasicistních plochách připomíná Kristovo ukřižování a další ikonické výjevy vyobrazené na oltáři. I díky citlivé interpretaci symfoniků vycházely na povrch jednotlivé detaily, ukryté například ve flétnách nebo klarinetech druhé části Ukládání do hrobu. První část Andělský koncert nebyla paradoxně až tolik dramatická, jak se jeví. Hráči spíše citlivě vykreslovali jednotlivé plochy bez zbytečné dynamiky. Finální nejobjemnější část vyvrcholila oddělenou částí pevných žesťů a plného tutti orchestru. Ačkoliv jsou témata předlohy kompozice nadmíru náročná, ani jedna z částí nekončí tragicky. Tragicky nevyzněla ani symfonie v podání SOČRu, byla to nesmírně zajímavá a přitažlivá hudba. Díky tomu nebylo úspěšnějšího uvedení večera, který uzavíral stejně úspěšnou sezónu s novým šéfdirigentem. 

 

5990985227070633993649372583144587677663232o

 

Lukáše Vondráčka není potřeba nikterak představovat. Talentovaný hudebník s nezaměnitelným zvukem představil tentokrát Brahmsův První klavírní koncert d moll. Je to vždy svátek, když je uveden jeden z Brahmsových koncertů. Navíc v tom prvním spatřuji mimořádnou možnost „zahlédnout“ Beethovenovo zářivé světlo, jenž je v něm stále přítomno jako inspirační prvek i neobyčejné dědictví. Dále se neodvažuji jakkoli více polemizovat o podstatě Brahmsovy absolutní hudby a spíše se snažím vnímat jeho mimořádné kompozice v kontextu jednotlivé interpretace. Lukáše Vondráčka je velmi zajímavé pozorovat při hře, jak obratně a technicky bravurně dokáže pracovat s klaviaturou. Ačkoliv je to jistě vlastnost, která se u světových klavíristů předpokládá, tato obratnost a rychlost není samozřejmá u každého. Bylo to mimochodem vidět i při Vondráčkově interpretaci Dvořákova klavírního koncertu v počátku sezóny SOČRu, kde je tato vlastnost ještě více viditelná.

Jeho Brahms byl v tomto případě opravdu dramatickou hudbou, plnou dynamických změn, efektních míst i citových zastavení v široké kompozici. Napadá mě slovo energická hra, ačkoliv jsem měl pocit, že SOČR ho mohl někdy zbytečně brzdit. Navíc v první větě koncertu mu poměrně strukturovanou a čitelnou hru mohly pokazit dechy, které na jeho čistý tón nenavázaly stejně dobře. Akusticky to byl Vondráček a jeho nástroj, kdo celému prostoru dominoval. Vnímal jsem proto doslova každý tón, nic nezůstalo ukryto. V kontextu celku byla Vondráčkova suverénní interpretace opravdu energickým a precizním výkonem. Setkal se se zaslouženými ovacemi ve stoje. Já však dávám přednost interpretaci Brahmse, která není postavena ani tak na efektnosti, jako spíše na větší komplexnosti zvuku klavíru a orchestru.

 

5952454227070633626982744221692005719212032o

 

 

4V0A7721

 

Foto: Filip Jandourek

 

Jan Průša

Absolvent politologie a student teologie, cestovatel, oficiálně působící v prostředí mezinárodního businessu.
 
Podle vlastních slov občasný hudební publicista, mladý mahlerián, fascinován Brucknerovým hudebním světem, stálý posluchač otevřený všemu novému hudebnímu, neustále se učící a objevující. Poznávat začal hudbu od pozdního romantismu a přes hudbu moderní pomalu k hudbě raně barokní. Jeho zájem se přenáší v celé šíři hudebního vývoje. Jednou by rád interpretoval na klavír Cageovu slavnou kompozici 4´33´´ 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.