úterý, 07 kvě 2019 08:50

Trestem není smrt, ale život
Musiktheater Linz: Médea v newyorském mrakodrapu

Autor:

„Po zhlédnutí inscenace Cherubiniho díla se strach z režie ukázal ne zcela opodstatněný.“

„Bruckner Orchestr Linz dokazoval, že je jedním z předních orchestrů Rakouska.“

„Hodnotné, stylové hudební nastudování a velmi dobré pěvecko - herecké výkony na jevišti.“

 

 

6341300dpi

 

Ve Velkém sálu Musiktheatru v Linci hrají od soboty  4. května operu Médée Luigiho Cherubiniho. V hudebním nastudování prvního hostujícího dirigenta souboru Bruno Weila, v režii Guy Montavona a na scéně a v kostýmech Annemarie Woods. Dílo nastudovali ve francouzské původní verzi po kritickém vydání roku 2008, zatímco  plzeňská opera volila u nás roku 2017 italskou verzi. Náročnou titulní roli  při premiéře ztvárnila sopranistka Brigitte Geller - Kammersängerin, bývalá členka Komické opery v Berlíně, která už v Linci zaujala v roce 2017 v Poschnerově znamenitém nastudování Straussovy Ženy bez stínu a o rok později v Mozartově opeře Titus.

 

6319300dpi

 

Luigi Cherubini a jeho anticky chmurná Médea (1797) je slohově koncentrované dílo francouzského klasicismu, až beethovenovského charakteru. Ostatně Beethoven Cherubiniho znal, cenil si jeho talentu, sledoval jeho kompozice. Fidelia, jeho vrcholné operní dílo, si lze těžko představit bez vlivu Cherubiniho, který v Paříži zaujímal obdobné postavení jako Beethoven ve Vídni. Médea patří zároveň do typu operních děl s rozměrným a zároveň virtuózním partem titulní sopránové role;  připomene svérázné hrdinky oper Donizettiho a Belliniho (Norma, Lucia, Lucrezia Borgia…). Bájná Médea pomůže veliteli Argonautů Jásonovi k získání zlatého rouna. Poté ji ale Jáson zavrhne a Médea spřádá krutou pomstu, je ochotna zajít až do krajností. Od ponížené manželky až ke kruté mstitelce - stará řecká báje se jeví vysoce nadčasová a schopna režijní transformace i do soudobého světa.

V Čechách mělo dílo opožděnou premiéru v Plzni teprve roku 2017 pod taktovkou Norberta Baxy a v režii Martina Otavy. V německy mluvících zemích i ve Francii a Itálii jde o dílo hrané, italskou verzi reprezentuje na výborné nahrávce dirigenta Tulio Serafína oslnivý výkon slavné Marie Callas (1957). Inscenace v Linci volí francouzštinu a dialogy v němčině. Jde o koprodukci s operní scénou v Nice a s Erfurtským  divadlem, jehož intendant Guy Montavon je režisérem inscenace (v Erfurtu byla premiéra v listopadu 2018). Jeho režie je revoluční transformací opery s antickým námětem do kontextu soudobého světa vysokých financí v New Yorku, do mrakodrapu na Wall Stret. Když jsem si pročetl informace o záměrech režie, byl jsem v rozpacích... Nemiluji tyto režií oblíbené transformace děje do zcela jiných sfér soudobého světa, pro který nebyla hudba stvořena... Ale v Linci jsem již viděl Verdiho Rigoletta, kde byl Vévoda pojat dokonce coby Donald Trump a kde režie A. Baeslera byla situována do Trump Tower v New Yorku. Nějak se režiséři inspirují ve svých fantaziích finančním světem New Yorku, že by módní vlna?

Po zhlédnutí nové inscenace Cherubiniho díla jsem byl ale překvapen, strach z režie se ukázal ne zcela opodstatněný. Ostatně vše se odehrává na velmi realistické scéně Annemarie Woods, která působí i pocitově příjemně, práce se světelnými efekty je velice promyšlená. Ukládání dat do dvaceti počítačů v otevřené kanceláři překvapí jen v prvních momentech, ostatně vyvolalo v publiku po otevření opony v průběhu ouvertury hlasitý údiv... V závěru zahynou všichni s personálem finančního obra v plamenech realistického panoramatu mrakodrapu, vytvořeného jevištně působivě Annemarie Woods. Pomyslná zlatá řeka je v režii stále přítomna, Jáson volí novou milenku, dceru jiného finančního magnáta v New Yorku. Médea se však krutě pomstí, zabije dva syny, vypálí celou halu mrakodrapu rozbitím počítačů. Jáson zůstává ve finále zcela osamocen. Největším trestem tak není smrt, ale život, Jáson musí žít dál, žít se smrtí svých synů.

 

6338300dpi

 

Přes více než odvážnou transformaci děje řecké báje zachovává režisér Guy Montavon logiku jednajících postav. Na jevišti je patrná architektura celku, vývoj až po apokalyptické vyústění je jakoby parafrází na fantastické romány. Mluvené dialogy v němčině působí koncízně, mají potřebný důraz a spád. Jde tedy více o to, přesun děje vnitřně přijmout, oprostit se od chápání a představ staré řecké báje z let studia historie. Kdo se nechce oprostit, či jsou mu řecké báje osobním hobby, režii nepřijme, jak jsem pozoroval u některých návštěvníků premiér v Linci.

V opeře je ovšem hlavní důraz kladen na hudební nastudování. Zejména ve světě pěvecké opery, podle příznačné terminologie Kurta Honolky, jde v prvním sledu o přesvědčivé pěvecké výkony. Hudební nastudování obstaral renomovaný dirigent Bruno Weil, letošní sedmdesátník. Především je symfonickým dirigentem, který řídil významné světové orchestry, včetně Vídeňských  a Berlínských  filharmoniků. V OÖ Nachrichten poskytl zajímavý rozhovor, kde akcentuje obtížnost nalezení správného tónu pro styl Cherubiniho, kterého pokládá za začátek velikého oblouku historické snahy o vysokodramatický styl, vrcholící u Wagnera. Cherubiniho nastudoval a dirigoval stylově, s přesným gestem, v němž nechybí každý nástup, včetně avizování detailů exaktního vymezení trvání dlouhých not pěvců.

Bruckner Orchestr Linz hrál v komorní sestavě, odpovídající stylu klasicismu. Dokazoval, že je jedním z předních orchestrů Rakouska. Homogenita zvuku, pevná intonace a plasticita modelovaných frází byly zjevnou předností. Ze tří krásně zahraných ouvertur mne nejvíc upoutal úvod ke 3. části, kde tektonika růstu dynamiky a napětí k jednoznačnému vrcholu - až beethovenovsky dramaticky působivému forte - byla doslova příkladná. Souhra s jevištěm byla exaktní, vynikala sóla dřevěných dechových nástrojů. V doprovodu pěvců, zejména ve spodní kvintě jejich hlasového rozsahu, občas chyběla větší dynamická přizpůsobivost, proto spodní polohy některých hlasů trochu zanikaly za orchestrem. Specifika operního žánru. Slovy legendárního dirigenta Karla Böhma, je kumšt hrát tiše a mít zároveň dost zvuku, o což panu dirigentovi Bruno Weilovi zjevně prioritně šlo. 

 

6339300dpi

 

V titulní roli se na premiéře představila Kammersängerin Brigitte Geller, kterou si dobře pamatuji z výrazných výkonů, především ve Straussově Ženě bez stínu. Její lehký typ prostorově nosného sopránového hlasu má krásné, kulatě a suverénně znějící vysoké polohy, její projev je velmi kultivovaný ve frázování. Důsledně umí nasazovat vysoké polohy v pocitu "shora", tím i lehce. Až mám pocit, že tato role snad ani obtížná není, což je vždy u posluchačů pocit nadmíru příznivý, neb vše, co se tvoří lehce, bývá i funkčně správné. Jen spodní polohy trochu postrádají nosnost přes orchestr, což beru u charakteru registrální struktury lyrického typu hlasu jako pouhé konstatování spíše okrajového významu. Ve výrazové výpovědi jsem ale u znamenité pěvkyně očekával trochu víc. Jevištní projev protagonistky zůstával i ve vypjatých okamžicích herecky poněkud zdrženlivý, koncentrovaný především na technickou složku. Velkou árii "Cher envants", ale i celý rozsáhlý exponovaný závěr přednesla B. Geller pěvecky obdivuhodně, se zřejmým ohlasem u publika.

Její rivalku Dircé představovala jevištně velmi půvabná mladá sopranistka, školená v Salcburku  a ve Vídni - Theresa Grabner. Pohyblivý, lehký typ sopránu zvládá rozsahové nástrahy partu suverénně, působivý zjev ji pro postavu sokyně Médey doslova předurčuje.  V tenorové roli Jásona se představil v Linci jediný pěvecký host inscenace - slovinský tenorista Matjaž Stopinšek. Účinkuje v Rakousku hodně v operetním žánru, ale zpívá i Beethovenova Florestana, podle poslechu jeho Jásona předpokládám, že velmi dobře. Jeho znělý, ve všech polohách prostorově nosný hlas má lyrický charakter, příjemný témbr, překvapí však plnými, průbojnými výškami charakteru spinto tenoru, shora pružně nasazovanými. 

Martin Achreiner představoval korintského krále Creonta. Je renomovaným barytonistou Musiktheateru v Linci, má za sebou výborné kreace v řadě velkých rolí, z nichž musím připomenout Mozartova Giovanniho a výtečného Čajkovského Oněgina v dubnu 2018. Roli korintského krále Créona přednesl zvučným, barevným a vyrovnaným barytonem, kultivovaným v muzikálně cítěných hudebních frázích. Herecky dokázal vývojem postavy zaujmout, byl ze sólistů nejpřesvědčivější v próze v němčině, s ukázkovou dikcí a prostorovou srozumitelností. Ale i v pěvecké francouzštině si dával zjevně pozor na srozumitelnost projevu, na pevnou výslovnost souhlásek. V roli Néris se prezentovala Jessica Ecleston, její interpretace árie s doprovodem výborného fagotu "Ah, non peines seront communes " byla pečlivě vypracována ve frázování i dynamice, působila jako muzikální lahůdka. Byla publikem právem odměněna potleskem na otevřené scéně! 

Tradičně dobře si vedl Sbor opery v Linci, vyrovnaný ve zvuku, kultivovaný, s výborně znějícími mužskými hlasy, tentokrát pod sbormistrovským vedením Eleny Pierini.  

 

veb-Musiktheater-ext-DSC1083

 

Resumé ? Médea v Linci vytvořila finále bohaté sezóny, s jedenácti tituly operního světa, včetně klasické operety. Toto nastudování čerpalo především z interně angažovaných pěvců. Předvedlo hodnotné, stylové hudební nastudování a velmi dobré pěvecko - herecké výkony na jevišti. Poněkud kontroverzní režii jsem zmínil. Ohledně režií záleží mnoho na prioritách toho kterého diváka. Proto tatáž režie Médey v Nice propadla, v Erfurtu byla naopak velmi dobře přijata. V Linci ocenilo publikum vřele výkony protagonistů večera, dirigenta a orchestru, vůči režii byl citelný váhavější postoj, řekněme středový, tak říkajíc "mezi proudy", který jsem pociťoval také. Linecké publikum velmi šetří potlesky vestoje, což je mi moc sympatické. Za pět let jsem v Linci zaznamenal jen třikrát spontánní potlesky standing ovation, vždy se jednalo o skutečně vynikající, špičkové inscenace po všech stránkách. Ty se ovšem nikde ve světě nerodí permanentně.

Pro návštěvníky z Čech má jistě přitažlivost i moderní budova Musiktheateru v Linci, otevřená roku 2013. Pojme přes tisíc diváků, pojetí budovy bez sloupů v hledišti londýnským architektem Terry Pawsonem umožňuje ze všech míst výborný pohled na jeviště, akustika se tvůrcům opravdu povedla. Možná i tento fakt se podílí na vysoké návštěvnosti v Linci (97%), na ambiciózním vzestupu divadla s cílem dosáhnout na úroveň předních německých scén typu Hannoveru či Hamburku, s Operním studiem mladých pěvců, kam se hlásilo po vypsání konkurzu neuvěřitelných 600 zájemců z celého světa. Vše dohromady činí soudobý Linec neobyčejně atraktivním místem  ke sledování operních inscenací.

 

6340300dpi

 

veb-Musiktheater-int-DSC1418

 

Linz-foyer

 

veb-Musiktheater-ext-DSC1420

 

Foto: Musiktheater Linz, Reinhard Winkler, Petr Veber

 

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.