„Slovanské tance byly na počátku Dvořákovy světové proslulosti“

„Jedno ze svých nejpopulárnějších děl, Uherské tance, napsal Němec Johannes Brahms, aniž kdy navštívil Maďarsko.“

„Alexander Borodin byl v hudbě samouk, přesto patří k zakladatelům ruské národní hudby.“

V druhé polovině 19. století se Evropou přehnala vlna inspirace lidovou hudbou. Nebylo snad skladatele, který by neměl aspoň jedno dílo, vycházející z lidových tradic. Zvláštní místo zaujímá zpracování lidových tanců. Někteří skladatelé vycházeli z lidové melodiky, kterou rozvíjeli, jiní tvořili svébytná díla na základě lidové rytmiky, kterou nově zpracovali. Česká filharmonie se rozhodla na předposledním abonentním koncertu sezóny sáhnout do této pokladnice a celý program věnovat tancům. Nápad to byl více než šťastný.

Zahájit snad nebylo možné jinak než Slovanskými tanci Antonína Dvořáka. Dvořák je psal na objednávku svého nakladatele. Fritz Simrock už měl zkušenost s vydáním Uherských tanců Johannese Brahmse, které mu přinesly značný zisk, a tak rád přijal Brahmsovu radu, aby se obrátil na Dvořáka. Předtím už Simrock Dvořákovi vydal Moravské dvojzpěvy, které měly úspěch, takže byl přesvědčen, že úspěch budou mít i Slovanské tance. Zakázka zněla na skladbu pro čtyřruční klavír, což v době, kdy se běžně v měšťanských domácnostech koncertovalo, zajišťovalo široký odbyt. A úspěch byl fenomenální.

Téma bylo natolik nosné, že prakticky bezprostředně po klavírní verzi vznikla i verze orchestrální. V mžiku obletěla koncertní sály a stála vlastně na počátku Dvořákovy světové proslulosti. Antonín Dvořák stvořil svébytné dílo, ani v jednom tanci nelze nalézt nějaký skutečný lidový nápěvek. Slovanské tance jsou naprosto původní umělecky stylizované melodické a rytmické prvky lidové hudby. I když  se dílo nazývá Slovanské tance, sedm z osmi tanců vychází z tanců českých, jenom jeden se odvolává na ukrajinskou dumku. Těžko by se asi dalo spočítat, kolikrát Česká filharmonie Slovanské tance hrála. Nebylo šéfdirigenta, včetně těch nejslavnějších, kteří by toto dílo neprovedli. Tentokrát se za dirigentský pult postavil Petr Altrichter, který zvolil rychlejší tempa, což tancům, dokonce i Dumce a Sousedským svědčilo. Zdálo se mi, že v Dumce příliš potlačil dechy. Dirigoval s nadšením, což se přeneslo i na orchestr.

Většina Slovanských tanců jsou formálně vzato ronda. Proto zcela ústrojně na koncert patřilo i Rondo pro violoncello a orchestr g moll, op. 94. Sólový part přednesl mladý, teprve jednadvacetiletý Vilém Vlček, který hraje na Guadagniniho violoncello z roku 1754. Nástroj má krásný zvuk a Vlček jej svým přednesem znásobil. Jeho hra zaujme hráčskou jistotou, velmi dobrou technikou, barevným tónem i zpěvností. Spolupráce s orchestrem byla velmi dobrá, orchestr se dokázal vhodně podřídit. Na své mládí má Vlček velmi úctyhodnou sbírku cen z mezinárodních soutěží, nadále však studuje – v současné době v Basileji u Danjula Ishizaky. Rozhodně nám v něm roste špičkový violoncellista.

Leoš Janáček patří spolu s Bélou Bartókem k těm skladatelům, kteří lidovou hudbu důkladně studovali a při své práci z ní důsledně vycházeli. Navíc byli úzce spjati s regionem, ze kterého pocházeli. Pro Janáčka to bylo jeho rodné Hukvaldsko, které měl v srdci, i když vlastně od mládí žil a tvořil v Brně. Janáček se netajil tím, že své Lašské tance vytvořil podle vzoru Antonína Dvořáka, na rozdíl od Dvořáka ale zpracoval skutečné lidové melodie, tak jak je sám sesbíral při svých folkloristických aktivitách. Lašské tance pocházejí z počátku jeho skladatelské dráhy, kdy si teprve svou osobitou a originální řeč vytvářel, do skladeb se promítají ještě vlivy jeho předchozího studia v Lipsku a  ve Vídni. Dramaturgie koncertu vybrala dva tance – Čeladenský a Starodávný II. Petr Altrichter, zcela v souladu se skladatelovým záměrem, zvolil pomalejší tempa a zvýraznil dynamiku.

Je zajímavé, že dvě nejvýznamnější skladby vycházející z lidové hudby z Uher napsali skladatelé, kteří nebyli Maďary. Ferenc Liszt, autor Uherských rapsodií, byl po mamince Rakušan a po tatínkovi Slovák a vyrůstal v Burgenlandu; díky knížeti Esterházymu se mu dostalo aspoň maďarského vzdělání. To Johannes Brahms, autor Uherských tanců, byl čistokrevný Němec, který neuměl maďarsky ani slovo a Uhry dokonce ani nikdy nenavštívil. Znal se sice s Lisztem, ale hlavní spiritus agens byl maďarský houslista Eduard Reményi, se kterým Brahms podnikl koncertní turné. Reményi v Maďarsku vyrostl a znal dobře maďarskou lidovou hudbu a hudbu maďarských Cikánů. Reményi také Brahmse seznámil s Josephem Joachimem, proslulým houslistou rovněž maďarského původu, který se stal Brahmsovým dlouholetým přítelem. Oba dva dokázali tak skvěle Brahmse vtáhnout do maďarské hudby, že napsal Uherské tance, z nichž pátý se stal dokonce zcela nejznámějším a nejhranějším Brahmsovým dílem. Brahms je napsal pro čtyřruční klavír a po enormním úspěchu se dal do orchestrace. Stihl pouze tři, ty ostatní z celkových 21 instrumentovala řada jiných skladatelů, mimo jiné i Antonín Dvořák.

Brahms patřil k těm skladatelům, kteří dokázali přetvořit lidovou hudbu tak, že jsou v ní všechny její ingredience, ale mají chuť autora. To prokázal i koncert České filharmonie, na jehož programu byl tanec č. 1 g moll a č. 3 F dur v instrumentaci autora a tance č. 5 g moll a č. 6 D dur v instrumentaci Martina Schmelinga. To, co předvedl dirigent a orchestr, byl neuvěřitelný gejzír barevnosti, dynamičnosti s ostrými přechody a spontánnosti. Přitom orchestr reagoval perfektně na dirigentova gesta. Po čardáši se část obecenstva neudržela a začala jásat a Petr Altrichter musel publikum uklidňovat. Byl to jeden z těch výkonů, kdy publikum i orchestr tvoří jednotné společenství.

Posledními tanci podle programu byly Polovecké tance Alexandra Borodina. Vystudoval lékařství a celý život pracoval jako vědec – chemik. Ve vědě měl značné úspěchy, hojně publikoval a i podle současných hodnotících kritérií vědců by patřil ke špičce v oboru. Hudbu dělal po práci jako koníčka. Systematicky začal skládat pod vlivem Milije Aleksejeviče Balakireva a spolu s ním, s Césarem Kjuem, Modestem Petrovičem Musorgským a Nikolajem Rimským-Korsakovem patří k zakladatelům ruské národní hudby. Jako samouk navazuje na přirozenou linii ruské lidové hudby. Jeho hudba je neobyčejně barevná, plastická, výrazně harmonická. Je neuvěřitelné, že vliv jeho hudby lze vysledovat i u Debussyho, Ravela, Sibelia, Glazunova, ale dokonce i u Prokofjeva, Stravinského a Šostakoviče. On sám se nechával ovlivňovat nejen hudbou ruskou, ale i hudbou různých národů rozlehlé ruské říše, takže v jeho dílech se nachází plno orientalismů. Dvě z nich patří k jeho nejhranějším. Je to symfonická báseň Ve stepích střední Asie a neobyčejně krásné a melodické Polovecké tance. Je to suita, založená na několika orientálních melodiích v syté, bohaté instrumentaci. V provedení vynikly dechy a dobře vyjádřený kontrast lyričnosti a jásavosti.

I když koncert oficiálně skončil, publikum Rudolfina stálo a ovace nebraly konce. Petr Altrichter se ujal taktovky a obecenstvo bylo odměněno přídavkem. A čím zakončit večer plný tanců? Čím jiným než polkou z Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany. Byla to ta nejlepší tečka za „tanečním“ večerem.

Foto: Petra Hajská