„Sukova Píseň lásky je plná emocí, barevnosti i lyričnosti. To vše v podání Martina Kasíka bylo.“

„Inspirací Sylvie Bodorové je také hudba cikánská, židovská a lidová, především z jejího rodného Slovenska.“

„Tomáš Kořínek v partu Janíčka předvedl vynikající výkon.“

Po famózním zahajovacím koncertu pokračoval Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram dalším koncertem 30. dubna, tentokrát v Galerii Františka Drtikola. Velmi intimní koncertní sál byl tentokrát svědkem nucené improvizace organizátorů, jejíž výsledek byl nakonec překvapivě dobrý. Tři dny před vystoupením se totiž dozvěděli, že Jaroslav Březina i Eliška Weissová, hlavní sólisté, onemocněli a nemohou vystoupit. Narychlo angažovaní Tomáš Kořínek a Sylva Čmugrová je ovšem plnohodnotně nahradili.

Večer byl sice věnován písňové tvorbě, nicméně jej zahájil doprovázející klavírista Martin Kasík sólovým provedením Písně lásky Josefa Suka, č. 1 z Klavírních skladeb op. 7, jedné z nejoblíbenějších skladeb z jeho odkazu. Suk byl žákem Antonína Dvořáka, tak na tento festival oprávněně patří. Zvláště skladby z jeho raného období vykazují Dvořákův vliv, i když už i v té době se začíná prosazovat jeho impresionistické založení, tak odlišné od klasicizujícího založení Dvořákova. Proto je Píseň lásky plná emocí, barevnosti, má lyrickou melodičnost, neuvěřitelnou jemnost a zase hned silnou gradaci. Je to skladba vášnivá a přitom lyrická. To všechno v podání Martina Kasíka bylo. Kasík má smysl pro barevnost, expresi i plastičnost. Jeho technická vyspělost mu umožňuje nezabývat se technickou obtížností skladby, ale soustředit se na interpretaci. Nešlo začít lépe.

Leoš Janáček byl srostlý s hudebností své rodné Moravy. Na Janáčkovu folkloristickou činnost se často zapomíná, třebaže to byla právě ona, která byla základem jeho muzikantství. Je to lidová píseň, která zásadně utváří jeho osobitou hudební řeč, bez tohoto pramene inspirace si nelze Janáčka vůbec představit. V jeho pozůstalosti se zachovaly stovky záznamů lidových písní. Nejkrásnější z nich vybral do sbírky Moravská lidová poezie v písních. Nechává je v ní zaznít v čistém tvaru, který ovšem zpracovává k obrazu svému a doprovází nádherným klavírním doprovodem. Dramaturgie z 53 písní vybrala osm, které provedlo trio mladých pěvkyň Anna Trahová (soprán), Jana Kubicová (mezzosoprán), Petra Vondrová (mezzosoprán) posilněné Sylvou Čmugrovou (mezzosoprán). Z tria mladých pěvkyň to byla Anna Trahová, která zaujala intonační přesností a hlasovou průrazností. Jana Kubicová má teplý, měkký mezzosoprán, bohužel v některých písních měla problémy s dikcí, nebylo jí rozumět. Hebce hluboký mezzosoprán Petry Vondrové zněl přirozeně, s výtečnou dynamikou.

Sylvie Bodorová patří mezi naše nejvýznačnější soudobé skladatele. A pravděpodobně je nejhranějším soudobým autorem v zahraničí. Zcela právem. Její tvorba, množství jejích opusů, je ohromující. Rovněž tak šíře jejího záběru, který jde od oper, přes symfonická díla, komorní hudbu až po skladby vokální. Patří rovněž k nemnohým současným skladatelům věnujícím se tvorbě pro děti. Její inspirací je také hudba cikánská, židovská i lidová, především z  rodného Slovenska. To se odráží i v cyklu Slovenské dvojzpěvy. Na rozdíl od Janáčka, který moravské písně v jejich základu ponechával, jen je transformoval k obrazu svému, Sylvie Bodorová používá pouze texty slovenských lidových písní, a v některých případech dokonce i texty, které se od lidových jen odvozují, a na tyto texty skládá osobitou hudbu.  Je slyšet, že slovenskou lidovou hudbu má skutečně v krvi. Slovenské dvojzpěvy je cyklus devíti skladeb pro dva ženské hlasy a klavír. Lyrické texty se střídají s těmi veselejšími – a tomu odpovídá i hudba. Slovenské dvojzpěvy předneslo trio mladých pěvkyň, které se střídaly v přednesu dle nálady písně, aby zakončily rozvernou Vodu hrabala radostným výkřikem. Nelze zapomenout ani na skvělý klavírní doprovod Martina Kasíka, který byl plnohodnotnou součástí dvojzpěvů. Rozveselené obecenstvo nadšeně tleskalo účinkujícím i přítomné skladatelce.

Po přestávce došlo na Zápisník zmizelého Leoše Janáčka. Janáček v pozdním věku zahořel vášnivou láskou ke Kamile Stösslové. Máme díky tomu řadu skvostných děl. Jedním z nich je i Zápisník zmizelého. Podnětem k napsání se Janáčkovi staly básně  otištěné v Lidových novinách. Údajný selský synek se vyznává z lásky k tajemné cikánce, pro niž opouští statek i rodiče. Básně ve skutečnosti napsal Josef Kalda, dnes naprosto neznámý moravský básník, který si historku vymyslel.  Příběh nicméně Janáčka hluboce zasáhl a rozhodl se ho zhudebnit. Pracoval na tom dva roky a vytvořil jedno ze svých nejlepších děl. Opus je psán pro tenor, mezzosoprán a malý sbor s klavírním doprovodem. Jen tak pro zajímavost – při premiéře v brněnské Redutě v roce 1921 za klavír usedl pozdější slavný brněnský dirigent Břetislav Bakala. V Příbrami to byl Martin Kasík, partu Janíčka se ujal Tomáš Kořínek.

Na to, že měl na nastudování minimum času, předvedl Kořínek vynikající výkon. Je sice pravda, že  už před lety Zápisník zmizelého zpíval na své domovské scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, ale to bylo scénické provedení, které se od toho letošního koncertního značně lišilo. Není to part lehký, technicky je náročný, přitom velmi emotivní, vyžadující od interpreta vysoké nasazení. Kořínek ustál i vysoké tóny, jeho tenor je plný, dokáže pracovat s různou technikou hlasu i diferencovanou barvou. Kratší roli Zefky zpívala Sylva Čmugrová. Její mezzosoprán je velmi příjemný, dynamicky vyvážený, nosný.  Dokázala dát zpěvu expresivnost, tak typickou právě pro tento part. Její hlasové polohy byly diferencované, intonace perfektní. Skupinu ženských hlasů zazpívaly opět mladé pěvkyně Anna Trahová, Jana Kubicová a Petra Vondrová. Třebaže šlo o koncertní provedení, umělci se snažili o jemnou dramatizaci. Zefka vycházela z postranních dveří, ženské trio zpívalo v otevřených dveřích zadního sálu. Provedení díky interpretům i klavírnímu doprovodu bylo mimořádně zdařilé.

Snad ještě poznámku na okraj – v sálku pro asi 100 lidí to zní úplně jinak, než v obrovských koncertních halách. Vjem je daleko bezprostřednější a intenzívnější, hudba se vpíjí do každého kousíčku těla. Proto jsou podobné festivaly jako je Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram tou nejlepší propagací klasické hudby.

Foto: HAFD