pondělí, 29 duben 2019 19:13

Ryba, Šístek a "Klaudova filharmonie"

Autor:

„Rybův koncepcí velký a stejně mimořádně náročný koncert zahrál s opravdovým osobním zanícením, obětavě a navíc také zpaměti.“

„Souvisí s tím neodbytný dojem, že L´Armonia Terrena šťavnatost a opravdu ojedinělou osobní váhu projevu dynamicky téměř neustále přepalovala.“

„Hudební úroveň Rybova každodenního okolí byla jednodušší než ta, na kterou by sám dosáhl.“

 

DSC0573

 

Druhý ročník Festivalu Jakuba Jana Ryby je skutečností. Jeho páteří je pětice koncertů, dotvářejí ho církevní akce, kompoziční soutěž, interpretační kurzy a konference. Jde o regionální počin, za nímž stojí několik odborně zdatných nadšenců. Avšak sólový výkon mladého violoncellisty Eduarda Šístka v Rybově Koncertu C dur při nedělním zahajovacím večeru v Rožmitále pod Třemšínem svou hudební úrovní objektivně pozvedl nadšení organizátorů pro Rybův odkaz ještě o nějaké to patro výše.

 

DSC0791

 

Eduard Šístek je sedmadvacetiletý hudebník, absolvent AMU a už osm let člen České filharmonie. Rybův třičtvrtěhodinový koncert, koncepcí mimořádně velký a technickými nároky stejně mimořádně náročný, zahrál s jistotou, nadhledem, s opravdovým osobním zanícením a obětavě, naprosto skromně a neokázale - a k tomu navíc také zpaměti. Šlo o první ze dvou čísel hudebního večera v sále Podbrdského muzea. V pěkně adaptovaném komplexu budov s několika expozicemi je takto využívána někdejší mlýnice. Pořadatelé tam vestavěli pódium a připravili židle pro řádově stovku posluchačů.

Koncert C dur je v hudebním odkazu rožmitálského kantora tak trochu záhadou a zjevením. Je skoro jisté, že tak těžký sólový part nemohl sám zahrát a že pravděpodobně ani v jeho okolí nebyl nikdo, kdo by mohl nárokům partitury dostát. O provedení se neví, orchestrální party se ostatně nedochovaly. Pokud Ryba v roce 1800 zkomponoval dílo rozmáchlé k takovým rozměrům, dílo hudebně rozvíjené tak velkorysým způsobem a přitom uspokojivě zvládnuté, byl samozřejmě vizionář, ale také génius. Záleží už jen na úhlu pohledu, jestli posluchač primárně ocení Rybovu kompoziční schopnost, jeho odvahu pokoušet hranice, nebo jestli z informací o pravděpodobné reálné neproveditelnosti této skladby v době vzniku vyvodí, že byl Ryba snílkem nepohybujícím se tak úplně na zemi, jinými slovy že byl skladatelem vedeným naddimenzovanými tužbami a bez rozumné sebekontroly mimo obvyklé mantinely.

 

DSC0657

 

Dílo má vyhroceně obtížný sólový part, jehož enormní nároky, jdoucí do krajnosti poloh i dalších parametrů, ovšem Eduard Šístek bezděčně díky svým schopnostem zcela zakryl. Vedle toho, jak dílo zaznělo, vykazuje také orchestrální doprovod a mezihry, které nejsou stylově zcela konformní. Místa více méně obvyklých postupů a pozdně klasicistní invence střídají nebo dokonce narušují nečekané vpády neobvyklých nebo i trochu výstředních postupů. Je lákavé právě tuto Rybovu inovativnost při interpretaci podpořit, zvýraznit. Upozornit, že hleděl dopředu, že se neohlížel na konvence. Při tomto provedení se tak dělo, Zdeněk Klauda dirigoval náruživě a neopomněl překvapivá místa dynamických kontrastů a neočekávaných motivických proměn a výplní vypíchnout. Souvisí s tím ovšem i setrvalý neodbytný dojem, že zhruba pětadvacetičlenný „all stars“ orchestřík L´Armonia Terrena, sestavený z renomovaných sólistů a komorních hráčů a přáteli dobrosrdečně nazývaný Klaudova filharmonie, neodhadl kubaturu prostoru a že šťavnatost a opravdu ojedinělou osobní váhu projevu dynamicky téměř neustále přepaloval. Byl to krásně sehraný ansámbl - ať už na základě intuice, nebo zkušenosti, nebo určitě obojího - který by nicméně tím spíše určitě dokázal ubrat na síle, aniž by musel ubrat na intenzitě.

I ve světle následně zahrané Schubertovy Páté symfonie, podobně zápasivě dirigované, ale ve formě a v průběhu mozartovsky uměřené, se nedá z vyslechnuté hudby tak úplně zahnat pocit, že Jakub Jan Ryba byl člověk, který do svého prostředí v mnoha ohledech nezapadal. Měl jako učitel velké představy a vysoké ideály, ale měl také nenaplněné umělecké touhy. A tak je logické, že skladby typu Violoncellového koncertu C dur byly nejen vizionářské, přesahující své prostředí a asi i svou dobu, ale trochu také osobně nezvládnuté, v něčem naivní a nesoudné. Podobně jako u mladého Antonína Dvořáka - překypující invencí, trochu předimenzované. Teprve dalším vývojem, zdokonalováním řemesla, relevantními objednávkami a příležitostmi, zdravou autocenzurou a korekcemi přinesenými posloucháním vlastních děl i nasloucháním názoru druhých, dospěl Dvořák k plnému mistrovství. Ryba tyto možnosti neměl – nežil v metropoli, hudební úroveň jeho každodenního okolí byla dozajista jednodušší než ta, na kterou by sám dosáhl, zpětné vazby a velké příležitosti neměl… - a jeho život skončil dřív, než se mohla dostavit opravdová zralost.

 

DSC0555

 

Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že Zdeněk KlaudaEduardem Šístkem připravili s velkým entuziasmem k provedení skladbu, která stojí za to, aby byla oživována a hrána, která určitě stojí za to, aby byla vydána v hodnotné kritické edici tiskem, na čemž i sám sólista už začal pracovat, a která by měla být také podle takto připravených not nahrána. A nic to nemění na skutečnosti, že Festival Jakuba Jana Ryby je skvělou věcí. Už je opravdu načase zařadit si odkaz této pozoruhodné osobnosti do obrazu české kulturní minulosti důkladněji a podrobněji, než jak jsme dosud činili, když jsme ho pohodlně zužovali na jesličkovou hru, Českou mši vánoční.

Nejbližší koncert se koná už 1. května, a to v poutním areálu Skalka u Mníšku pod Brdy. Rybova hudba (Kvartet C dur) spolu s hudbou Mozartovou, Haydnovou a Bachovou se tam dostane do péče souboru dobových nástrojů Collegium Marianum

 

DSC0634

 

DSC0302

 

DSC0204

 

DSC0375

 

DSC0411

Foto: Jan Slavík

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.