„Jakmile zazněla první slova prvního moteta, byl posluchač okouzlen čistotou hlasového projevu členů souboru, jejich viditelným vnitřním souzněním a klidem a důstojností, s níž zpěvy přednášeli.“

„Ať už člověk přišel na koncert s jakýmkoliv očekáváním, mohl se jak v textech, tak v důstojně procítěném a umělecky dokonalém přednesu La Grande Chapelle, dotknout nejen výšin uměleckých, ale i hloubek duchovních, metafyzických.“

„Zdálo se, jako by se spolu s proudem hudby klenbou kostela na lidi snášel i proud světla a naděje, pokoje a vnitřního míru.“

Pro někoho možná skončilo slavení uplynulých svátků již na Velikonoční, takzvané „červené“ pondělí, někteří naopak jejich slavnostní charakter prožívají po celých následných padesát dní. V Brně jsou  zvláštním hudebním způsobem oslavovány také Velikonočním festivalem duchovní hudby, který se pne od Květné neděle až po druhou neděli velikonoční, kterou je dovršen velikonoční oktáv, tedy ústřední a nejužší okruh svátků. V úterý 23. dubna zavítal do Brna špičkový vokálně-instrumentální soubor staré hudby La Grande Chapelle, aby posluchačům 21. století přiblížil charakter slavnostního procesí na neděli Vzkříšení, tradičního pro Piazza Navona v Římě v době pozdní renesance.

V úterý se kostel sv. Jakuba v Brně přeneseně stylizoval do náměstí Piazza Navona, na jehož jednom konci leží příhodně chrám sv. Jakuba Většího. Možná je to částečně i shoda jmen obou chrámů, která inspirovala interprety festivalového koncertu k přenesení renesančního procesí právě sem, ale spíše se jedná o prostor kostela sv. Jakuba samotný. Jeho architektonický styl s vysokými pilíři a sloupy, dlouhou hlavní lodí a až do výšin se tyčící křížovou klenbou poskytuje prostor, který sám o sobě inspiruje a vtahuje do hudebního dění dob minulých. Skvěle se hodí pro provozování hudby starých stylů a přímo vybízí ke konání právě takových hudebních slavností, jaké jsme úterního večera mohli slyšet.

La Grande Chapelle je vokálně-instrumentální soubor, jehož hlavním cílem při jeho založení v roce 2005 bylo znovuobjevování a doslova „vzkříšení“ španělské hudby 16. – 18. století. Ve své hudebně-badatelské a zároveň interpretační činnosti, za které získal mnoho domácích i mezinárodních ocenění, se soustřeďuje na zprostředkování vrcholných vokálních děl tohoto období se zvláštním zřetelem právě na často zapomenutá skladatelská jména a díla a z důrazem na vícesborovou barokní tvorbu. Soubor v čele se svým uměleckým vedoucím Albertem Recasensem má mezinárodní obsazení, které dává tělesu široký hudební nadhled, se kterým potom může dosahovat nejvyšších interpretačních kvalit, a zároveň mu dává jeho vlastní specifický charakter a zvukovost, která je barvitá a mnohotvárná, nikoli jednolitá, přesto však vždy působící celistvým dojmem dokonalé shody a propojení.

V tomto svém velmi speciálním a podivuhodném programu přenesli posluchače do atmosféry jedné z největších hudebních slavností pozdní renesance v Římě, kterou zaštiťovalo a zprostředkovalo duchovní bratrstvo Nejsvětějšího Vzkříšení. Hudební dohled nad slavnostmi převzal tehdy nejvýznamnější španělský skladatel v Římě a člen bratrstva Tomás Luis de Victoria. K těmto jménům ostatně odkazuje i samotný podtitul tohoto slavnostního koncertního projektu. Vliv španělských králů a španělské kultury v Itálii se neprojevil jen jednotlivostmi v umění či módě, ale právě také pořádáním oblíbených slavnostních procesí, která se konala například na svátek Božího těla a od vzniku bratrstva roku 1579 také od velmi brzkých hodin na neděli Vzkříšení. Jejich popularita se odrážela nejen v hudebně pestrém až velkolepě pojímaném programu, ale zároveň v okázalosti, vyjádřené množstvím zúčastněných hudebníků, instrumentalistů a zpěváků a nad to také ohňostroji, světelnými efekty a dalšími honosnými zpestřeními, která procesí doprovázela.

Celá slavnost tvořila smysluplný celek, počínaje matutinem a laudami ještě před rozbřeskem, po kterých následovalo samotné procesí a mše svatá a vše dovršily nešpory a kompletář v pozdním odpoledni. Hudební náplň slavnosti sestavila La Grande Chapelle tak, aby texty vytvořily smysluplný oblouk odpovídající jednotlivým částem slavnosti a zároveň aby vedle známějších zástupců vrcholné renesance v Římě – Giovanniho Pierluigiho Palestriny a Tomáse Luise de Victoria – představily i jména méně známa, a přesto skrývající opravdové hudební bohatství a poklady. A třebaže brněnskému procesí oproti tomu římskému chyběly okázalé ohňostroje a bohaté efekty, o to hlubší rozměr mohl posluchač nalézt v umělecky dokonalém provedení vybraných skladeb s duchovním přesahem.

První část večera zahájilo slavnostně dvojsborové moteto Iubilate Deo, omnis terra od Ruggiera Giovanelliho. Jeho text „Hlahol Hospodinu, celá země, dejte se do plesu, pějte žalmy, pějte Hospodinu žalmy při citeře!“ skvěle uvedl posluchače do radostné velikonoční atmosféry, která se nesla celým večerem, ačkoliv ne vždy nutně přímo v jásavém modu. Velikonoční radost a hloubka prožívaného tajemství byla často vyjádřena i mírněji a pokorněji vyznívajícími motety v komornějším obsazení, obracejícími se do nitra člověka, jak tomu bylo i v žalmu pro pět hlasů Domine, quid multiplicati sunt od Jacobuse de Kerle. Následovala opět slavnostnější a honosnější dvojsborová antifona Giovanniho Peirluigiho da Palestrina Haec dies quam fecit Dominus (Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho) a první blok uzavřel eucharistický hymnus Tantum ergo v pětihlasém zhudebnění Tomáse Luise de Victoria.

Jakmile zazněla první slova prvního moteta, byl posluchač okouzlen čistotou hlasového projevu jednotlivých členů souboru, jejich viditelným vnitřním souzněním a klidem a důstojností, s níž zpěvy přednášeli. Mezi jednotlivými hlasy panovala vnitřní vyváženost, která v rámci jejich polyfonního prolínání působila zcela harmonickým dojmem. Jejich práce s polyfonií plynula z jejich projevu s takovou samozřejmostí a přirozeností, že se brzy posluchač nechal zcela zklidnit a vytrhnout z ruchu a shonu jednadvacátého století a připadalo mu, že se propadá kamsi do do jiného světa, či přinejmenším do jiné doby. A nastolený klid mu umožnil bez vnější i vnitřní roztržitosti nechat se jen tak nenuceně, avšak zároveň až osobním způsobem, zahrnout proudem staré hudby, který mu také poskytl prostor k přemýšlení. Ať už člověk přišel na koncert s jakýmkoliv očekáváním, mohl se jak v textech, tak v důstojně procítěném a umělecky dokonalém přednesu La Grande Chapelle, dotknout nejen výšin uměleckých, ale i hloubek duchovních, metafyzických.

Svůj veškerý um, nápaditost i interpretační potenciál naplno předvedl soubor ve druhé části programu. V ní potěšil ucho posluchače nejen pestrým výběrem vzorků skladatelských děl vrcholné renesance, ve kterém se projevila rozmanitost hudebních jazyků té doby, ale zároveň smysluplně různorodou instrumentací. Během procesí na Piazza Navona zněly skladby trojhlasé, čtyřhlasé, šestihlasé i osmihlasé, podbarvené či prostřídané zvukem cinků, trombonů, loutny, violonu a varhanního pozitivu. Texty motetů Tomáse Luise de Victoria se dotýkaly na jedné straně tajemství Velikonoc, jako tomu bylo v radostném šestihlasém zpěvu Surrexit pastor bonus (Vstal z mrtvých dobrý pastýř, který se obětoval za své ovce), rovněž v šestihlasém, avšak niternějším zpěvu Ardens est cor meum (Mé srdce hoří touhou vidět mého Pána: hledám jej a nenalézám tam, kde ho uložili), ve kterém Marie Magdaléna přichází k prázdnému hrobu, nebo také v Palestrinově responsoriu Expurgate vetus fermentum (Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť byl obětován náš velikonoční beránek). Eucharistie a procesí s ní se týkal trojhlasý chvalozpěv Serafina Razziho Christo ver´huom´e Dio (Kriste, člověče a Bože, uctívám tě pod způsobou chleba), Victoriův hymnus Ad caenam agni providi (Pojďme k hostině beránka, oblečeni v šat bělostný) či jeho čtyřhlasé moteto Ego sum panis vivus (Já jsem chléb života). Působivě znělo procesí v hymnu o osmi slokách Ad caenam agni providi díky střídání polyfonního zpěvu se zpěvem chorálním a s čistě instrumentálně přednesenými dvěma slokami. Ve dvojsborovém responsoriu Expurgate vetus s využitím různých kompozičních technik až po osmihlasý kontrapunkt zase dokázal Palestrina vytvořit působivou a zvukově dynamickou kompozici, která vyvolávala až mrazení v zádech.

V procesí také zazněla čistě instrumentální ricercata Rocca Rodia La mi re fa mi re, která skvěle doplnila jeho slavnostní ráz. Celému procesí daly tvar také dvě fanfáry Cesara Bendinelliho, z nichž první trubači přednesli v zadní části kostela k zahájení procesí, které bylo symbolicky zakončeno druhou fanfárou již před oltářem. Právě tato pestrá skladba hudebních děl s jejich odlišnostmi v obsazení či v charakteru modu a jeho nálady nedovolila posluchači ani na chvíli odpoutat pozornost od pomyslného slavnostního procesí, ale byl nucen se svou hlubokou vnitřní účastí do této velikonoční radosti naplno zapojit. Po celou dobu si mohl naplno vychutnávat naprosto čistou souhru souboru a jeho práci s prostorem a jeho akustikou, která každý poslední tón skladby nechala ještě dlouze doznívat v dokonalých konsonancích i v srdcích a myslích posluchačů.

K poněkud niternějšímu, hlubšímu a osobnějšímu slavení mše svaté nás vyzvalo Victoriovo moteto čtyřhlasé moteto O sacrum convivium (O svatá hostino, ve které se přijímá Kristus), které zahájilo třetí část velikonočních slavností na Piazza Navona. Jeho hloubka přenesla posluchače zase do jiných rozměrů Velikonoc – dala mu nahlédnout do čiré, klidné, vyrovnané a pokojné radosti, které z poselství těchto svátků plyne na všechen lid. V podobném klidnějším a intimnějším duchu se nesla trojhlasá villanesca Si tus penas no pruebo (Kdybych neznal tvé utrpení, Ježíši, žil bych smutně a bolestně) od Francisca Guerrera. Naopak typicky slavnostně zněla hlavní velikonoční sekvence Victimae paschali laudes  (Oběti velikonoční křesťané nechť vzdají chválu) opět ve dvojsborové sazbě Palestrinově či jeho pětihlasá antifona Crucem sanctam subiit (Vzal na sebe svatý kříž). Ve chvalozpěvu Anima mia, che pensi? (Duše má, nač myslíš?) od Agostina Manniho zase soubor docílil skvělého výpravného efektu střídáním dvou tříhlasých sborů, představujícím rozhovor těla a duše, která nemůže na světě nalézt již žádnou potěchu a radost. Celou slavnost příznačně zakončila osmihlasá antifona Tomáse de Victoria Regina caeli (Vesel se, nebes Královno, aleluja), což je zpěv, kterým se dodnes tradičně zakončuje každá bohoslužba velikonoční doby.

Po doznění posledního zpěvu srdce posluchačů naplnila čirá radost, naplno tryskající z celé hudební slavnosti. Ucelený program přinášel uspokojení v pocitu celistvosti a smysluplnosti přednášeného poselství. Zdálo se, jako by se spolu s proudem hudby klenbou kostela na lidi snášel i proud světla a naděje, pokoje a vnitřního míru…

Foto: Filhamonie Brno