„Martiníkovo sdělení je prosté, čisté, vychází z hloubi srdce a duše. Právě jako jeho technika zpěvu.“

„Je obdivuhodné, jak David Mareček (generální ředitel České filharmonie) neztratil nic ze svého interpretačního umu. Vůči pěvci je vnímavý, ohleduplný, pozorný.“

„Za dva roky od prvního provedení se Zimní cesta v interpretaci obou stala intimní a vytříbenou, přirozenou a usazenou. Nebylo těžké publikum uhranout.“

Dvořákovy Biblické písně i Schubertovu Zimní cestu v podání Jana Martiníka jsme už před časem slyšeli. Biblické písně s Ivem Kahánkem na Dvořákově Praze v roce 2015, dva roky nato Jan Martiník zazpíval Schubertův písňový cyklus za doprovodu Davida Marečka ve Dvořákově síni Rudolfina a v dalších městech. O rok později vyšel pod originálním názvem Winterreise u Supraphonu. V sobotu 13. dubna se oba interpreti znovu sešli, tentokrát v Sukově síni, a přednesli Biblické písně a výběr třinácti písní ze Zimní cesty. Důvod? Samozřejmě zopakovat si s posluchači onen silný zážitek, jaký oba cykly skýtají. Navíc se křtilo i zmíněné supraphonské CD, které oficiálně vyslala do světa Anna Fejérová, manželka Jiřího Bělohlávka, jenž stál u počátků nastudování Schubertova cyklu.

Biblické písně op. 99 Antonína Dvořáka v podání Jana Martiníka jsou vyznáním člověka upřímné víry, který s Bohem rozmlouvá v každodenních situacích, stojí před ním pokorně a v úctě. Martiníkovo sdělení je prosté, čisté, vychází z hloubi srdce a duše. Právě jako jeho technika zpěvu. Nestaví na odiv svůj lahodný hlas, se samozřejmostí klesá do hloubek i vyzpívává výšky, které jistě nejsou basistům příjemné. Zkrátka zpívá s potěšením a duchovním usebráním, jako kantor na kůru venkovského kostelíku. O to větší účinek má jeho zpěv na posluchače. Nevím, jak to cítili ostatní v sále, ale ta sounáležitost s neokázalým zpěvem vyvolávala touhu přidat se a být součástí laického sboru – zejména v jímavé i jásavé Bože! Bože! Píseň novou. Nu, naštěstí zůstalo jen u myšlenky. Spíše bylo namístě vychutnat si pěvcovo oblé frázování, schopnost plynule přecházet v dynamice od pian k forte, aniž by byl slyšitelný sebemenší náznak forze. Jan Martiník nemá sebemenší technický problém, zpívá tak, jak dýchá. Z toho vychází i odpatetizování projevu a tím získává Martiníkova interpretace Biblických písní na silném účinku.

Nelze pominout klavírní doprovod Davida Marečka. S Janem Martiníkem jsou sehraní – natočili spolu zmíněnou Winterreise a několikrát ji provedli po celé republice. Je obdivuhodné, jak tento špičkový manažer (generální ředitel České filharmonie), ovšem též aktivní klavírista a bývalý pedagog neztratil nic ze svého interpretačního umu. Vůči pěvci je vnímavý, ohleduplný, pozorný (nástupy avizované očima), klavírní doprovod v Dvořákovi má propracovaný do detailů, ale nikdy se nesnaží sám se více ukázat na úkor sólisty.

Slyšela jsem Martiníkovo podání Biblických písní v Anežském klášteře v roce 2015, tehdy doplněné Brahmsovými Čtyřmi vážnými zpěvy, a přestože to byl velmi povedený koncert, který se setkal s příznivým ohlasem posluchačů i recenzentů, myslím, že sobotní provedení stálo ještě výše. Jistě v tom hrály roli i mimohudební okolnosti – uvolněnost interpretů, přívětivost Sukovy síně pro tento typ koncertů, vstřícné publikum…

Pro druhou část večera interpreti zvolili výběr třinácti z čtyřiadvaceti písní Zimní cesty Franze Schuberta. Vzhledem k první polovině koncertu to bylo rozhodnutí logické a velmi šťastné. Za dva roky od prvního provedení v Dvořákově síni se Zimní cesta v interpretaci obou stala intimní a vytříbenou, přirozenou a usazenou. Již po prvním uvedení napsala kritička Olga Janáčková, že „…oba interpretují Schubertovy písně s moudrou vyvážeností výrazových prostředků. Jan Martiník volí pro celý cyklus povětšinou jemné, něžné, dramatizující, avšak nikdy forzírované hlasové prostředky, propracované do nejmenších detailů v mnohovrstevnatém rejstříku barev a dynamiky.“ Tato kvalita se zvýraznila během sobotního provedení právě díky výběru písní, které byly vedle sebe postaveny kontrastně, tak aby vynikly jejich přednosti – zahloubanost, melancholie, tesknost i lyričnost, něha a křehkost.

Pro oba interprety nebylo těžké díky jejich sehranosti a dobré znalosti Schubertova díla – jak je znát, když se vracejí k tomu, co nastudovali před nějakým časem! – publikum uhranout svými přednostmi. Jan Martiník zaujal uvolněností a lehkostí v první písni cyklu Gute Nacht, doslova diváky přikoval k sedadlům svým sledem pian a forte v druhé Korouhvičce (Die Wettefahne), pod kůži vždy zadírající se Lípu (Der Lindenbaum) zazpíval jako miniaturu, kde rozvinul celou škálu výrazových prostředků – od sladké opojnosti k zamyšlenosti a odhodlanosti. Každá píseň vyzněla jako pěvecká a herecká etuda interpretovaná s vrcholným mistrovstvím. Posluchač například citlivě vnímal, jaký odlišný obsah dává Martiník slovům „Mein Herz“ v písni Pošta (Die Post) a v písni Na řece (Auf dem Flusse).

Nedá se napsat, co z toho večera nejvíce utkvělo v paměti. Jestli některá z písní, zazpívaná s uměleckou uvěřitelností, pravdivostí, opojností, ale i s něhou a lyričností, či citlivý, chápavý, bravurní, a přesto do popředí se nehrnoucí klavírní doprovod Davida Marečka. V každém případě to byl jeden z nezapomenutelných hudebních zážitků. V komorní síni, se soustředěným a vnímavým obecenstvem – a především s interprety, které na našich pódiích tak často neslýcháme.

Foto: Petra Hajská