středa, 10 duben 2019 17:14

Pašije podle Matouše, Bacha a Lukse

Autor:

„Slyšeli jsme dílo vedené k dojmu vážné, soustředěné a oduševnělé opravdovosti a účinné sdělnosti, bez hluchých míst.“

„Tenorista Stoklossa dává partu Evangelisty svou mateřštinu a krásně hladký propojený hlas, ale i neomylnou znalost slov a jejich kontextu.“

„Václav Luks má bezedný arzenál drobných důrazů, dynamických akcentů, artikulačních detailů a dalších nesčetných podnětů směřujících k tvarování hudebního toku.“

 

190409Matousovypasije125cPetraHajska

 

Tříhodinový koncert, který v úterý v Rudolfinu dal  zaznít Matoušovým pašijím Johanna Sebastiana Bacha, dílu hodnému v evropském hudebním odkazu - bez přehánění a právem - zcela mimořádného obdivu, byl v tisícovce detailů i ve své přirozené autoritativnosti a výsledné kráse ojedinělou událostí. Václav Luks s Collegiem 1704, Collegiem Vocale 1704 a řadou sólistů se k několika největším dílům barokní éry pravidelně vrací. Umělecké důvody, pro které je vnímáme jako nadčasová, dokáže zpřítomňovat naprosto zřetelně. Luksovy návraty k Mesiáši, k dvojím pašijím a Velké mši h moll jsou relevantní, samozřejmé, zdařilé.

 

190409Matousovypasije121cPetraHajska

 

Slyšeli jsme dílo v usazené podobě, neomylně vedené v propojení chorálů, árií, recitativů, dramatických davových scén a dějového biblického textu k jednotnému dojmu vážné, soustředěné a oduševnělé opravdovosti a účinné sdělnosti, bez hluchých míst. Dva orchestry čítaly po téměř dvou desítkách hráčů, sbor – také viditelně rozdělený na dva - byl bezmála třicetičlenný. Šestnáct zpěváků, až na dva ze sboru,  mělo sólové úkoly. Největší patřil pochopitelně Evagelistovi - Ericu Stoklossovi, nejzávažnější Ježíši – Janu Martiníkovi. Ti jediní měli své stálé místo pod dirigentským stupínkem. Ostatní přicházeli a odcházeli, nebo na menší výstupy zpívali z pozice ve sboru nebo mezi sbory. V áriích vynikli zejména Sophie Harmsen, Lenka Cafourková, Céline Scheen, Krystian Adam, Tomáš Král a Hugo Oliveira.

 

190409Matousovypasije057cPetraHajska

 

Matoušovy pašije v Bachově zhudebnění předestírají příběh o konci pozemského života Ježíše Krista v té verzi, jak je zapsána v Novém zákoně v textu připisovaném Matoušovi, jednomu z učedníků. Bachovo dílo spolu s biblickým evangeliem svědčí o Ježíši jako Spasiteli. V samé podstatě kompozice je to ukotveno tak zásadně, že není ani potřeba, ani možné zdůvodňovat skladbu jakkoli jinak, zástupně. Nebyla napsána pro koncert, ani jako skrytá opera, není transformací skladatelových životních okolností, bolestí a trápení, není podobenstvím o čemsi jiném. Je kompendiem kompozičního řemesla a hudebních forem, vysoce umným. Ale především je dílem napsaným ve dvacátých letech osmnáctého století v Lipsku pro aktuální bohoslužebné užití v evangelické církvi, je odrazem tehdejších zvyklostí a prožívání i Bachovy osobní zbožnosti. Právě proto jsou Matoušovy pašije takové, jaké jsou. I na koncertě ve dvacátém století, kdy je z velké části posloucháme kvůli krásné hudbě, se nevyhneme jejich textu, náležejícímu k velkopáteční době.

 

190409Matousovypasije079EricStoklossacPetraHajska

 

Tenorista Eric Stoklossa, který byl jako Evangelista jeho hlavním nositelem, spolupracuje s Václavem Luksem pravidelně. Vzešel z drážďanské tradice a dává partu nejen svou mateřštinu a krásně hladký propojený hlas, ale i neomylnou znalost slov a jejich kontextu. Přednáší peripetie příběhu o poznání střízlivěji než například jeho slavný krajan Peter Schreier, stejně jako on dávný odchovanec Kreuzchoru, nepokládá se tolik do každého slova a nerozvrásňuje deklamačně průběh vět jako Schreier, který ale nikdy neporušil přirozený spád řeči, i když zacházel až do krajností. Někdy je trochu škoda, že Stoklossa není v přednesu ještě zaangažovanější, ale vzhledem k celkovému temporytmu provedení by to ani v tak velké míře nebylo možné a vzhledem k nastolenému celkovému stylu asi ani vhodné.

 

190409Matousovypasije085JanMartinikcPetraHajska

 

Jan Martiník vládne měkkým nepřepínaným hlasem, který se k Ježíšovým výrokům, nepostrádajícím vznešenost, přesně hodí. Drtivá většina sólových výstupů všech dalších pěvců byla na stejném bezchybném vysokém standardu - lahodná, stylová, technicky samozřejmá, s velkou empatií k textu a k tématu a náladě večera. Václav Luks dokáže k podobnému projektu nenápadně soustředit ty nejlepší mezinárodní síly, promísené s tuzemskými – a platí to i o orchestru: o houslových sólech, o sólech barokních fléten, hobojů, hobojů d´amore a hobojů da caccia… i o hráči na varhany a hráčce na cembalo, která v chorálech očividně zpívala se sborem.

 

190409Matousovypasije017LenkaCafourkov-cPetraHajska

     

Modelování průběhu chorálů, charakteristicky členěných písní z evangelického zpěvníku, je v Bachových pašijích momentem, který celé dílo nejvíc propojuje s bohoslužbou. Hudebně tvoří chorály krásná spočinutí, zastavují vyprávění zase jiným způsobem než poetická zamyšlení v áriích. Právě tato koncepce celé skladby, střídající děj a meditaci, sdělování a přemítání, přináší její neopakovatelnou působivost. Václav Luks má neutuchající fantazii, vedoucí k oživování dikce slov a průběhu hudby – je to bezedný arzenál drobných důrazů, dynamických akcentů, artikulačních detailů a dalších nesčetných podnětů směřujících k tvarování hudebního toku. Ale má smysl i pro zmíněnou dramaturgii celku.

 

190409Matousovypasije076SusanneLangnercPetraHajska

 

Skladba je koncipována dvojsborově, má to základ už v samotném libretu – a důvody souvisejí s teologií, se záměrem vykládat i touto uměleckou formou co nejpřesvědčivěji a nejdidaktičtěji evangelium o Ježíši. Stereofonní efekt dialogu, otázek a odpovědí, na daném pódiu výrazněji realizovat nešlo; obsazení sboru, který v úvodní části přednáší do složitého kontrapunktu dlouhými tóny melodii duchovní písně a byl umístěn na balkoně, mělo být však kvůli zvukovým proporcím větší. To je ale asi jediná věc, která stojí na provedení za zmínku jako ne zcela stoprocentní…

 

190409Matousovypasije127cPetraHajska

 

I v případě Matoušových pašijí existují několik desetiletí staré nahrávky, nad kterými s posluchačskou zkušeností z dnešních dnů můžeme už jen žasnout. Tak hodně se mezitím rozevřely nůžky mezi pojetím hledajícím i v barokní hudbě monumentální zpomalenou velkolepost, ne nepodobnou velkoleposti romantických děl, to na straně jedné - a pojetím hledajícím v ní sdělnou životnost, bezprostřední muzikálnost a dramatičnost, to na straně druhé. Ať jde o hudbu světskou, nebo spirituální. Tak hodně se změnil názor na to, co je krásné, co je zajímavé a co je správné, jak má a může znít patos, co všechno patří nebo naopak nepatří k duchovní hudbě. Koncertní provedení a nahrávky jsou i v případě Matoušových pašijí dnes na jedné straně věcnější, na druhé straně ale propracované i přes rychlejší tempa do artikulačních detailů, o jejichž minuciéznosti se bardům symfonických a operních programů, soustředěných na jiné výrazové parametry, ani nesnilo. Ale není to všechno zas tak nepochopitelné. Specializace čím dál víc ovlivňuje i jiné obory, než je hudební interpretace, pojmy jako kreativita a inovativnost vstupují s předznamenáním nutnosti do všech lidských činností a aktivit… a ostatně i v kostelích se při bohoslužbách zpívá obecně určitě mnohem svižněji než v polovině dvacátého století.

 

190409Matousovypasije111cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.