„Hned od prvních taktů se podařilo navodit velmi klidnou a koncentrovanou atmosféru. Filharmonie v rukou Stanislava Vavřínka působila po celou dobu soustředěně a jistě.“

„Jakmile sólistka položila ruce na klaviaturu, bylo zřetelné, že s tvorbou Petra Ebena má velmi dobrou a dlouholetou osobní známost.“

„Andělské sbory byly po technické i interpretační stránce skutečným blahem pro uši a zároveň působivým dramatickým prvkem na srdce posluchačů.“

Pátá neděle postní se podle starobylé tradice vynášení smrtky, symbolizující přivítání jara, nazývá „smrtná“. V samém vrcholu postní doby si pro svůj 7. abonentní koncert vybral v jistém smyslu tematiku smrti i Český filharmonický sbor Brno, který v Besedním domě uvedl vedle sebe „Píseň osudu“ Johannesa Brahmse a oratorium Kristus na hoře Olivetské Ludwiga van Beethovena. Tento spíše duchovně či do hloubky zaměřený obsah večera doplnil do trojice ještě Klavírní koncert Petra Ebena.

Zda přítomní slyšeli ve skladbách více osudovost smrti a závažnost lidského údělu, nebo život a energii probouzející příchod jara, už záleží spíše na tom, jakým uchem a s jakým osobním zaměřením si program vyposlechli. Avšak v každém případě se dočkali velmi příjemného večera s kvalitní hudbou v kvalitním provedení…

V tento dubnový čas je už celé Brno oděno do jarního pestrobarevného hávu. Ulice jsou provoněné drobnými květy mnoha barev, které s každou jarní přeháňkou nabírají na své síle, kráse a intenzitě vůní. Večery jsou již dlouhé a prozářené sluncem. V této atmosféře svěžího večera přicházeli posluchači Českého filharmonického sboru Brno do Besedního domu, aby se nechali naplnit hudbou, která přímo vypovídala o této náladě na přelomu období. Večer nesl podtitul: „Pocta Petru Ebenovi.“ Ale nebyl to jen Klavírní koncert Petra Ebena s jeho interpretkou Terezií Fialovou, který nalákal ve vysokém očekávání brněnskou veřejnost. Stejně tak přitažlivě zapůsobilo i jedno ze stěžejních vokálních děl Johannesa Brahmse Schicksalslied a pak i oratorium Kristus na hoře Olivetské od  Ludwiga van Beethovena, pro jehož sóla byli do Brna pozváni špičkoví pěvci – Nicola Proksch, Jaroslav Březina a Martin Gurbaľ. Posluchači se mohli v tento večer na jedné straně hlouběji ponořit do tematiky života a smrti, lidského údělu pozemského ve srovnání s nadpozemskými přísliby, jak k tomu vybízí postní doba, na druhé straně se mohli nechat příjemně vtáhnout do atmosféry vítání jara v krásných romantických melodiích a v neposlední řadě se mohli s chutí zaposlouchat do krásného zpěvu jednoho z našich nejlepších pěveckých sborů. Český filharmonický sbor Brno, který se svým zakladatelem, sbormistrem a ředitelem Petrem Fialou sklízí jeden úspěch za druhým na českých i světových pódiích, přináší posluchačům na každém z abonentních koncertů obohacující a nezapomenutelné zážitky – na kvalitní nastudování skladeb, sjednocenost tělesa ve sborové práci a  citlivý projev se mohou vždy spolehnout. A nebyli zklamáni ani tentokrát…

Ačkoliv čtvrthodinová kantáta Schicksalslied nepatří mezi nejrozsáhlejší Brahmsova sborová díla, svým hudebním obsahem je vedle Německého rekviem považována za jedno z nejlepších. Autor zvolil jako předlohu text Friedricha Hölderlina z jeho románu Hyperion aneb Eremita v Řecku. Je v něm obsaženo volání k „požehnaným duchům,“ kteří jsou prosti našich pozemských starostí a trápení a ve své nadpozemskosti jsou stále beze strachu, jakoby ve spánku. Báseň opěvuje jejich blaženost a zachovanou a navždy trvající čistotu a v kontrastu k lidskému neklidnému údělu plnému utrpení vzhlíží k těmto duším, naplněným radostí a obdařených klidem a nebeskými vizemi. A do těchto vizí a myšlenek vtáhl sbor své publikum procítěným a velmi soustředěným zpěvem.

Kantáta je rozdělena do tří částí. Brahms tak mohl velmi výstižně zpracovat kontrast „světa blažených“ v adagiových částech a bouřlivý neklid pozemského žití ve střední rychlé  části. V první se hned od prvních taktů podařilo navodit velmi klidnou a koncentrovanou atmosféru. Severočeská filharmonie Teplice v rukou dirigenta Stanislava Vavřínka působila po celou dobu soustředěně a jistě a bez větších zaváhání rytmických, intonačních či v soudržnosti připravila umírněným projevem a komorním zvukem nejlepší prostor pro přednes sboru a sólistů. Jak sbor, tak i orchestr se většinu skladby, zejména v pomalých částech, drželi přiměřeně v nižší dynamice, která skvěle pasovala ke spíše rozjímavému textu a navozovala ovzduší klidu, pro správný poslech takové hudby nezbytného.

Klid byl znatelný i v přesných a dobře uvážených gestech dirigenta, který držel průběh skladby i celého večera pevně v rukou. Věděl přesně, co chce od svých hráčů i zpěváků –  a také se toho od nich dočkal. Kantáta přirozeně plynula a přednášela slova krásně vystavěnými frázemi. Dirigent i sbor si pohrávali  s piany, s prolínáním hlasů i s dotažením jednotlivých tónů v závěru frází a přirozeně a jednomyslně připravovali přechody mezi jednotlivými částmi.  Kantáta se stala velmi vhodným úvodem dlouhého a hudebně bohatého večera.

Jestliže navodila atmosféru spíše rozjímavou, zcela jiný záměr měla skladba druhá, kterou byl posluchač vytržen ze svého klidu a postaven před zcela jiný pohled na osudovost a otázky života. Petr Eben Koncert pro klavír a orchestr napsal v roce 1961 pro svého profesora Františka Raucha, který koncert  premiéroval. Do svých kompozic často vkládal témata, v nichž se zračily jeho osobní životní zkušenosti, situace a zkoušky i dějinné zkušenosti doby. Tak hned v první větě koncertu Allegro risoluto bylo možné slyšet rozhodnost člověka, který kypí novou životní energií a chce světu něco dokázat. Energie, život, ráznost a hrdost čišely i z podání koncertu klavíristkou Terezií Fialovou, která se klavírnímu odkazu Petra Ebena do hloubky věnuje a za desku věnovanou tomuto skladateli získala v Británii ocenění „Recording of the Months“ a „IRR Outstanding.“ Společně s houslistou Romanem Patočkou a violoncellistou Jiřím Bártou také založila Eben Trio.

Jakmile sólistka položila ruce na klaviaturu, bylo zřetelné, že s tvorbou Petra Ebena má velmi dobrou a dlouholetou osobní známost. Její hra byla nejen naprosto technicky přesvědčivá, ale byla podaná s lehkostí a až prostou samozřejmostí, jako kdyby šlo o naprosto běžný a v ničem nezáludný repertoár. Zrovna tohle však nebude pravda – technická, rytmická, harmonická a soudržná obtížnost  díla je zjevná. Je třeba ocenit nejen bezchybný výkon sólistky, ale uznání zaslouží i orchestr a dirigent. Výkon sólistky, do hudby naprosto ponořené a užívající si každý detail skladby, podpořili důkladným nastudováním. Jejich provedení bylo rázné a odhodlané, ale sólistce i tak přenechali její vůdčí roli. Interpreti byli výborně sehraní i ve všech rytmicky obtížných pasážích; skvěle akcentovali potřebná místa, aby podpořili rytmickou i harmonickou stránku skladby a umožnili ji posluchači převzít a vyposlechnout s takovou přirozeností, s jakou jim byla přednesena.

První energická věta od začátku do konce nesla gradaci, kterou dokázali interpreti velice dobře vystavět, aby o to více vyniklo zklidnění následující ve větě s označením Tranquillo. Tento klid vyjádřený neustálým osminovým pohybem v orchestru nebyl však klidem mírným a konejšivým, ale spíše do jisté míry napínavým a vyvolávajícím určité zneklidnění v permanentním trylkování sólového klavíru. Flétnová sóla, tu a tam se vznášející nad zvukem orchestru, zase přinášela vytržení se statičnosti. V závěru druhé věty se sólové pasáže klavíru střídaly v pěkném dialogu s orchestrem, v němž si skladatel pohrával s konsonancemi vloženými mezi proud disonantních harmonických pochodů; vytvořil tím překvapivě povzbudivé, potěšující a uvolňující momenty. Zklidnění navozené v samém závěru druhé věty však netrvalo dlouho. Třetí věta Molto con brio navázala takřka attacca. A v ní jako kdyby chtěl autor opustit závažnost tématu životního údělu člověka: rytmičností a akcentací vnesl do všech dramat naopak vtip, hravost a až hudební veselost. Ačkoliv by mohl být posluchač v pokušení odtáhnout detailní pozornost, bylo to právě přesvědčivé podání interpretů, zejména klavíristky Terezie Fialové, co posluchače vtáhlo do hudebního proudu a udrželo si jeho vnitřní napětí a pozornost až do samého závěru. Ten s sebou přinesl navíc efektní zakončení v podobě dlouhého a výrazného crescenda všech nástrojů v unisonu. Jak výmluvné gesto pro uzavření takového díla!

Druhou polovinu koncertu vyplnilo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena –  Kristus na hoře Olivetské. Večer se vrátil k tematicky hlubším obsahům. Dílo  vypráví o vnitřním utrpení Krista před tím, než přijal kříž, o jeho následném odhodlání vložit svou vůli do rukou nebeského Otce a o jeho zatčení, které mělo směřovat až na Golgotu, k vyplnění této vůle. Libreto Franze Xavera Hubera, které je volným komentářem a doplněním biblického textu, však končí ještě před ukřižováním, takže se text zaměřuje více na vnitřní zápas člověka, který má přijmout a naplnit svůj těžký úděl, v čemž skladatel částečně mohl reflektovat svůj vlastní zápas s postupnou ztrátou sluchu a svůj vlastní osud. Tematický obsah však podléhal jazyku klasicistního slohu, takže neznamenal půlhodinu ponurého,  potemnělého a uzemňujícího poslechu, před nímž není úniku, ale především byl přehlídkou krásných sólových výstupů hlavních postav i působivého uměleckého zpracování sborových částí a v neposlední řadě důstojným provedením Beethovenovy hudby samotné.

Beethovenův kompoziční styl a jeho díla jsou ve své naprosté většina natolik výmluvné, hudebně geniální ve formě i ve výstižném zpracování popisovaných emocí, že není nutné příliš přidávat, aby dílo dosáhlo svého efektu. Beethoven tak krásně hudebně vystihl v první Ježíšově árií jak jeho vnitřní rozechvění při pomyšlení na velikost úkolu, tak i jeho až pozitivně a radostně vyznívající odhodlání jít smrti vstříc. Ve čtvrté a páté části oratoria je až hmatatelné  napětí a vzrušení v řadách vojáků, těšících se, až odsouzence zatknou a povedou na smrt. Provedení těchto pasáží mužskou částí sboru s podporou orchestru skutečně vyvolávalo až mrazení v zádech. Drama se dále stupňovalo až do samého závěru šesté a poslední části oratoria, kde vyústilo ve chvalozpěv andělů, velebící obrovskou cenu Vykupitelovy oběti. Andělské sbory byly po technické i interpretační stránce skutečným blahem pro uši a zároveň působivým dramatickým prvkem na srdce posluchačů.

Stejně přesvědčivě andělsky působil i krásně čistý a technicky bravurně zvládnutý zpěv sólistky Nicoly Proksch, která navzdory svému nachlazení ovládla roli Serafa s nebeskou důstojností a noblesou. S hlasovou indispozicí se potýkal i protagonista Ježíše Jaroslav Březina, který byl nucen v některých pasážích až takříkajíc „tlačit na pilu,“ ale dokázal se i v takových momentech probojovat až do konce. Toto drobné narušení jinak zcela uspokojivého a umělecky hodnotného provedení díla  neumenšilo celkový příznivý dojem z celého večera.

Foto: Český filharmonický bor Brno