pondělí, 08 duben 2019 08:47

Tóny a údery, hudba syrová i něžná.
Klavírista Powell a budoucí klasika

Autorka:

“Sólista ví, kam míří, své tóny sází jistě a tvrdě, z tohoto dojmu ale rychle vyvede barvami, linoucími se z klastrů, které otevírají dveře do zcela nových světů.”

“Sportovní výkon neskutečných technických dovedností večera pokračoval v pasážích, ze kterých by se nejednomu klavíristovi zamotala hlava...”

“Před strhujícím výkonem po energetické a výrazové stránce Jonathana Powella nelze než smeknout.”

 

powell-741373-topfoto1-pgbm3

 

Je zvláštně příjemné, když se citlivě protnou protiklady a vytvoří dojem harmonie, chvíli nulového bodu, kolem kterého každý ve svém životě oscilujeme. Kostel sv. Vavřince pod Petřínem, ústřední bod Nebovid, kdysi jedné z nejstarších vesnic na levém břehu Vltavy, byl v sobotu svědkem dvou recitálů britského pianisty Jonathana Powella. Zazněla na nich díla hudby 20. a 21. století. To vše pod hlavičkou Mezinárodního institutu a festivalu Prague Music Performance. Bohatá nadílka soudobé hudby v prostoru původně románského kostela a výrazná umělcova osobnost byla lákadla, která i při jednom z prvních svěžích jarních večerů přitáhla posluchače do magických útrob koncertní síně Pražského jara.

 

Marek-Bouda-Powell-5634011223033027730422438860108904164491264n

 

A naplnila je. Hudbou syrovou i něžnou, zvuky nevídanými a obrazy neslyšenými. Již na první pohled působí Jonathan Powell něčím velmi akurátně. Ví, kam míří, své tóny (chce se mi říct i údery) sází jistě a tvrdě, z tohoto dojmu ale rychle vyvede barvami, linoucími se z klastrů, které otevírají dveře do zcela nových světů, kdy si posluchač nejen klasické hudby myslí, že už se nelze nikam posunout. Úvodní skladbou prvního recitálu byl Klavierstück Karlheinze Stockhausena z roku 1961. Komunikačním prostředkem s posluchačem se zde stávají zvukové protipóly výbojných klastrů a velmi expresivní plochy, které doslova bijí do uší, a chvílemi doznívajících zhuštěných akordů a ticha. To, jak známo, vytváří mnohdy nejintenzivnější pasáže. Náhle je nabídnut prostor, prázdno, které někoho děsí, někomu dává pocit hlubokého klidu a čistého bytí. Bez zvukové agrese, která je v této skladbě dosti intenzivní a člověka až „cuchá“, lze takového vyznění dosáhnout jen těžko.

 

stockhausenmessaging-2

 

O bytí či nebytí vyprávěl druhý kus: Sonata no. 2 „Being and non-being create each other“ (1991) skladatele Horatiu Rădulescu. Odstup třiceti let, která byla naplněna intenzivním zkoumáním akustiky a fyzikálními vlastnostmi zvuků a tónů, vyústil například zde, v technice spektrální kompoziční metody. Ta pracuje se svrchními a spodními parciálními tóny tónů základních, zvuky, rytmy a frekvencemi, které se mění v čase... První věta „Immanence“ tuto techniku demonstrovala, a přesto v ní zaznívalo něco známého. Základy a kořeny, které ze sebe nelze vyrvat jen z čisté touhy po neotřelém, i když potřeba „resetu“ je někdy obrovská. Bartókovi by se to snad líbilo. Lidový motiv a modální nádech vytvořil velmi intenzivní pouto mezi údery kladívek do strun a mým vnímáním. Druhá věta „Byzantine bells“ vysnila možnou neviditelnou nitku, spojující ozvěny modliteb pod gotickou klenbou zde a atmosféru pravoslavného kláštera kdesi v Malé Asii... Tomu, kromě hypnotických rytmických a témbrových motivů, pomohl i permanentně stlačený pravý pedál. Kratičká třetí věta „Joy“ jen podtrhla zmíněné. „Zkomponována v makrometru patnácti dob, rozdělených do skupin 2+2+2+3+3+3“, zahrála na strunu nejzákladnější esence života, ostinátního rytmu, který uzemňuje a přitom je spojen s vyššími sférami. Příklad vyrovnání extrémů, kdy se člověk dostane do svého středu, a důvod, proč mě Rădulescuova skladba silně zasáhla.

Vizionářů skladatelských a hráčů, kteří novátorská díla postrkávají ještě více kupředu, takže si zvláště soudobou hudbu bez tandemu „autor“-„zprostředkovatel, hráč“ ani snad nelze představit, je naštěstí stále dost. Skladatelka Kaija Saariaho, jedna z nejžádanějších umělkyň na Zemi, se pro svou klavírní skladbu „Prelude“ inspirovala ve svém písňovém cyklu Quatre Instants. Hlas jako by připomínala hned v úvodu jemná klavírní tremola ve vyšší poloze. Dílo bylo k těm ostatním zaznělým něčím kontrastní. Možná je to rukopis ženy, který způsobil jistou lyričnost a něhu, plynutí, do kterého jsme se mohli zcela ponořit... Powell zde potvrdil schopnost hrát nejen výbojně a expresivně, ale také emotivně s velikou šíří.

 

Veber-Saariaho-DSC1152-2-b

 

Z této nálady jsme však byli rychle vytrženi Franciscem Guerrerem a jeho Op.1, Manual, vycházejícím z fraktální geometrie. Jestli Saariaho zavedla do vod jemností, pak nás Guerrero hodně rychle vrhl do skutečně až zvířecí atmosféry změti zvuků, které osvítilo pár akordů a náznaků jakési tonality. Poté řádění  za Steinwayem pokračovalo a s postupným decrescendem utuchalo až do smíření  v nejnižší dynamice. Konec prvního setu, Powell sklízí nadšený potlesk, ochucený pomyslnou hlubokou poklonou z obecenstva a uznáním. Sólistova neutuchající koncentrace a zápal vyúsťují v těšení se na další koncert v těsném závěsu.

Večer ponoukl k rozjímání nad otázkou, kdy a jestli vůbec je možné označit už dnes některá díla z 20. a 21. století za „klasiku“. Kdybych sáhla do flétnového repertoáru, Sequenza I per flauto Luciana Beria je dobrým příkladem takové klasiky. Na soutěžích a koncertních podiích ve světě snad i zlidověla. Je to však tenký led a jistě by se našel někdo, kdo by mi oponoval. Velmi záleží na stupni vzdělání posluchače či hráče, obecném rozhledu a povědomí o aktuálním stavu společnosti, o tendencích doby, které právě umělci ve svých dílech odrážejí. Potom je konzument hudby schopen snadno nasát, více chápat a možná dokonce anticipovat některé budoucí trendy. Obzvláště v poválečném období  vypuklo tolik nových směrů, kompozičních technik, experimentů, které samotné neměly ani tušení, že poskytnou základ a živnou půdu pro další objevování zvuků, které vesmír už jistě zná. Naší planetě zbyla v její předlouhé historii matná vzpomínka a jejich ozvěny znějí v živých tvorech a možná právě v soudobé hudbě. Všichni jsme vlastně takový chodící harddisk nebo úložiště. Možná je to celé součást cyklu, který už proběhl, jen je „hozen“ na vyšší úroveň s rozvojem lidstva. S touto myšlenkou vyvstává tolik dalších otázek. Můžeme se dohadovat, co je ve skutečnosti opravdu nové a co ne. Příkladů z historie a objevů ztracených civilizací, o kterých máme nějaké informace či jejich fragmenty, bychom určitě našli vícero. Jedno je jisté, vše je nějak propletené a souvisí spolu. Nakonec tedy asi záleží na šíři a hranicích, které si vymezíme pro zkoumání toho, co už je či ještě není „klasikou“.

 

Marek-Bouda-Powell-5640546523033080263750514389383033786990592n

 

Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak na některé posluchače Powellovo umění působilo. Mohli jsme se nechat vyrušit až tancem na sedačce, jako v nějakém stadiu hypnózy, u někoho bylo možné nasát neklid z jiných pohybů, z jarních vibrací všude kolem, cítila jsem chvílemi až náznaky nějaké schizofrenie... Velmi živě se to projevovalo například u Lemma-Icon-Epigram (1981) Briana Ferneyhougha, kusu inspirovaného poezií a symbolikou tří částí, jež je možné v hudbě vysledovat. Lemma - nadpis, Ikon - obraz, Epigram - shrnutí prvků v částech předešlých. Partitura je velmi náročná zejména energeticky, pro Powella a charakter jeho aury však vyzněla jako dělaná. Sportovní výkon neskutečných technických dovedností večera pokračoval v tomto kusu rytmických pasáží, ze kterých by se nejednomu klavíristovi zamotala hlava... Pianistovo ohnivé zapálení pro věc vzneslo otázku, z jakých rezerv energie asi čerpá. Pousmála jsem se při myšlence zpocených běžců sobotního půlmaratonu v ulicích Prahy, kdy výkon Powella a sportovců je asi na srovnatelné úrovni.

Výjimečně krásné pro mě bylo provedení Six Encores Luciana Beria. Části tohoto cyklu, můžeme-li to takto nazvat, byly zkomponovány mezi lety 1965 až 1990. První dvě, drobotiny „Brin“ a „Leaf“, nadhodily jiný hudební jazyk než doposud. V částech Wasserklavier, Erdenklavier-pastorale, Luftklavier a Feuerklavier se rozprostřely charakteristiky živlů vody, země, vzduchu a ohně. Každá svým způsobem osobitá a od ostatních děl, která v daný večer zazněla, velmi kontrastní. Vyslechli jsme jakýsi návrat k tradičnějšímu zvuku a akordům. Melancholicky zasněná voda se vlila do  usazenější země, abychom se nad ni opět vyhoupli do říše vzdušného neklidu, tremol, repetitivních barev tónů, možná nebem prolétl i ptáček, další posel jarní nálady... Tomu však učinil přítrž element žáru a světla, nálada, ve které byl Powell asi nejvíce doma. Kdo čekal vyznění díla prvoplánově jdoucí po těchto prvcích, mnohokrát v umění zpracovaných, byl zklamán. Posluchač se musel více zaposlouchat a vnímat. Charakterově odlišené byly spíše nuancemi nálad a témbrů než divokými rytmy a výraznou dynamikou.

 

Xenakis1975S

 

B for Sonata (1973) Betsy Jolas jako by nechávala ve svých shlucích zvuků a zhuštěných akordech každého posluchače ve svém světě myšlenek. Ty plynuly stejně přirozeně jako hudba lehce inspirovaná zvuky Bali a gamelanu, proto ono B v názvu. Meditativní, avšak expresivní dílo vystřídal grandiózní závěr v podobě Mists Iannise Xenakise. Snad mají něco s B for Sonata společného v sázení zvukomalebných struktur, zde však měly hlavně na začátku výrazně "stupňovitou" stavbu. Vzpomněla jsem si na Debussyho Oblaka, kde plovoucí mraky udávají neopakovatelnou atmosféru prchavé imprese, zatímco Xenakis tu s nimi nakládá i v rámci zápisu a notace. Kompoziční styl je zde lineární, rozvětvené shluky tónů se postupně drolí a žijí dále vlastním životem, což se dělo hlavně ve druhé části skladby. V závěru je možné zaslechnout opět stupnicovitou část, která oplývala šíří a celou skladbu podtrhla myšlenkou umělecké svobody, avšak v rámci velmi promyšlené a mistrovsky řemeslné stavby. 

 

Marek-Bouda-Powell-5654187523033028997088978661413830036815872n

 

Před strhujícím výkonem Jonathana Powella - po technické a výrazové stránce - nelze než smeknout. Bez známek nějaké únavy přiblížil soudobá díla výjimečné náročnosti a snad převedl nové posluchače na svůj břeh. Na břeh fanoušků mnohdy kontroverzního současného umění, které tolik v dnešní neklidné době potřebujeme. Přála bych každému odvahu se jednou za čas do takového díla zaposlouchat a hlavně zadívat jako do zrcadla. Je to naše přítomnost se svými aktuálními tématy a problémy. Přítomnost, která zároveň s nimi nabízí vždy řešení. Nebude náhodou, že se místo konání sobotního koncertu kdysi zvalo Nebovidy :-) ...

Foto: Marek Bouda, Prague Music Performance, Stockhausen Verlag, www.iannis-xenakis, Petr Veber

 

Kristýna Farag

Publicistka, flétnistka, pedagožka.

Absolventka hudebního Gymnázia Jana Nerudy a JAMU v Brně. Sspolupracovala například s PKF-Prague Philharmonia, Talichovým komorním orchestrem, orchestrem Berg či Baborák Ensemblem. Vyučuje soukromě hru na flétnu a o hudbě také píše. Zároveň je členkou souboru Cabaret Calembour (autorské trio 
Šotek-Orozovič-Suchý), působícího v Divadle pod Palmovkou, jako flétnistka a zpěvačka kapely Ziriab se také věnuje arabské hudbě. Získala 1.cenu v mezinárodní soutěži v německém Uelzenu v 
kategorii flétnové trio (2012), 2.cenu v soutěži konzervatoří v Ostravě (2006) a čestného uznání v národní rozhlasové soutěži Concertino Praga (2008).

Má ráda vše krásné a chutné, současně pracuje i pro českou pražírnu výběrové kávy Doubleshot, píše poezii, zabývá se astrologií a pozorováním souvislostí mezi nebem a zemí.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.