„Rybova Stabat mater i díky sólistům zazněla jako mimořádně zajímavé, neoposlouchané a velmi působivé dílo.“

„Skladatel se rozmáchl s invencí a svobodně. Provedení tuto ´modernost´ podtrhlo.“

„Dobové zprávy domyslel Marek Štryncl hodně daleko, hodně odvážně… Až narazil na hranice stylové normy.“

Musica florea zdaleka nekrouží jen kolem barokní hudby. Natáčí například i Dvořákovy symfonie, a tak je zcela logické, že v předvelikonoční době připomněla také klasicistní odkaz Jakuba Jana Ryby. V prostoru dvorany Českého muzea hudby, která má chrámovou akustiku, protože kdysi před přestavbou šlo o vysokou loď barokního kostela sv. Máří Magdaleny, zazněla ve středu večer Rybova Stabat mater. V osobitém pojetí dirigenta Marka Štryncla jako dílo s více než výraznými romantickými přísliby.

Jakuba Jana Rybu máme všichni v Čechách zafixovaného jako autora České mše vánoční. Je to požehnání i prokletí. Asi žádný jiný hudebník, ani ten nejzlatější zlatý slavík, není tak hodně národním umělcem jako on. Umělcem, jehož hudba skutečně zlidověla. Zároveň asi žádný jiný hudebník u nás není tak výrazně spojován s pouhou jednou jedinou skladbou – jako on. Jestliže se tato nedostatečnost čas od času naruší provedením některého jeho dalšího díla, jen lépe. Rybova Stabat mater, kantáta s latinským textem psaná pro Plzeň v roce 1805, už omezeně vešla ve známost několikerým provedením a díky nahrávce pod taktovkou Zdeňka Klaudy. Dílo nyní koncertně znovu oživil Marek Štryncl s Musicou floreou způsobem dost odlišným – agogicky rozpohybovaným, s podněty a důrazy hodně zvýrazňujícími náladu a emoce.

Nevelký orchestr s dobovými nástroji a nevelký smíšený sbor obsáhly prostor dostatečně – tamní mimořádně dlouhý dotvořil provedení až do střídmé monumentality. Už v promluvě před koncertem Marek Štryncl upozornil na dobové zprávy z doby kolem roku 1800 o výrazových manýrách, které provázely hudební produkce. Domyslel je hodně daleko, hodně odvážně.

Rybova hodinová skladba vznikla pro účely liturgického provozu na objednávku z Plzně – v tamním hlavním chrámu sv. Bartoloměje. Skladatel se mohl oprostit od ohledů, které musel brát v potaz v Rožmitále, kde ve skromných poměrech psal i kostelní hudbu pro hrstku místních muzikantů. Objednávka z velkého města znamenala volnější ruku ve velikosti obsazení i v možných nárocích na všechny interprety – zpěváky ve sboru, obvyklou čtveřici sólistů i instrumentalisty. Rozmáchl se opravdu s invencí a svobodně a zacházel s materiálem – s koncepcí, melodickými linkami, harmonií, sborovou sazbou a hlavně s charakterem instrumentace – s jasně progresivní fantazií. Nynější provedení tuto „modernost“ podtrhlo: z orchestru místy zřetelně zaznívaly zajímavé osamocené zvuky dechových nástrojů, které si nelze v běžném rámci zjednodušeného klasicistního slohu představit. Celková invence skladby vůbec neodpovídá jen nějakému druhořadému naplňování schémat, jde o ambiciózní, dostatečně osobitou hudbu. Průběžně, až k samotnému závěru s příkrým harmonickým postupem a jediným krátkým akordem, bez obvyklého patosu a natahování. Ve Stabat mater je Ryba opravdu jiným autorem než v pastorální a zjednodušené České mši vánoční, autorem velkého stylu, plně na výši doby, talentovaným, zkušeným, zručným a docela originálním. Což ale není nic proti České mši vánoční – ani její rozvrh, koncepci a vyznění není proč podceňovat.

Musica florea měla pěkně vyrovnanou, přednesově i technicky vynikající čtveřici sólistů – jasný soprán Michaely Šrůmové, sytější témbr Sylvy Čmugrové, jemný rejstřík Jaroslava Březiny a znělost Romana Hozy. Rybova Stabat mater i díky nim zazněla jako mimořádně zajímavé, neoposlouchané a velmi působivé dílo.

Velké úvahy a u někoho asi i rozpaky nicméně vzbuzuje míra výrazového ozvláštňování, jakou v tomto případě – v jinak nezpochybnitelné snaze o konkrétní podobu hudby odpovídající době – Marek Štryncl zvolil. Přistoupil, a určitě to bylo vedeno promyšleným přesvědčením, k bezprecedentnímu tempovému a dynamickému rozvrásňování průběhu skladby. Tak detailnímu, neustále proměňovanému a hlubokému, že narazil na hranice obecně sdílené představy o možném rozkmitu od stylové normy a dokonce je zřetelně přesáhl k extrému. Jde ovšem spíš o teoretický, odborný interpretační problém. Posluchačsky mu to fungovalo.

Foto: Musica florea, Petr Veber