„Je nesporné, že tématem Deváté je Rozloučení Pro tolik citů, nálad a barev ale nelze prohlásit, že v této symfonii Mahler umírá.“

„Zřetelně oddělená kóda v naprostém závěru byla tečkou nad mimořádným snažením hráčů a Semjona Byčkova.“

„Příště by snad nebylo potřeba dělat z Dvořákovy síně světelnou arénu… Když Mahler premiéroval Osmou, tak i tramvaje musely přestat zvonit!“

Uvedení Deváté symfonie D dur Gustava Mahlera je vždy mimořádnou příležitostí. Pro svoji strukturu, emoční hloubku i programovou neurčitost je to hudba, která v posluchači vyvolává ty nejniternější momenty a myšlenky. Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem ve středu postupně vystavěla celou symfonii do finále, kde svým emocionálním vypětím odkrývala její nesporný kontemplativní účinek. Pokud má existovat mahlerovská interpretační tradice u České filharmonie, její povaha se nám v tomto případě pravděpodobně odkrývala.

Při pokusu „číst“ z Deváté symfonie si mnoho posluchačů i hudebních vědců pomáhá jistou představou, že Mahler se za pomoci této hudby loučí se životem. Povahou i strukturou tomu hudba jistě sama napomáhá. To by ale nebyl Mahler, aby všechny ty paralely neměly složitější význam, který nám nedovoluje „číst“ symfonii natolik zřetelně. Tuto neurčitost v dobrém slova smyslu vytvářeli i filharmonici s Byčkovem. Například celá první věta se odehrávala emočně vypjatě, avšak v mlžném oparu, až neurčitě, klidně. Působila spíše jako úvod, bez loučení, vše směřovalo k závěru. Zvuková komplexita jednotlivých nástrojových sekcí nevytvářela zbytečné přemrštěné momenty. Nebo druhá alegorická věta, kde Byčkov pracoval s výraznější dynamikou. A v pomalejším tempu, než bývá zvykem, což se projevilo ve zřetelných detailech dechů nebo síle uštěpačných smyčců. Třetí větu charakterizoval chaos až disharmonická forma. A znovu spíše detailním způsobem než efektem za každou cenu, čímž jsou myšleny především důrazy v rondu a vyvrcholení v závěru. 

Finále bylo středobodem celého celku. Mimo pevnou a technicky zcela zvládnutou hru, vytvářela soustředěnost a emocionální vypětí filharmoniků hlavní výsledek. Zachována byla jednoduchost a prostota, odstínění jednotlivých mezivět i pevnost ploch. Zřetelná byla odevzdanost. Byly to spíše citové katarze, které se pravidelně navracely. Posluchač si mohl všimnout opravdu zřetelněji oddělené kódy v naprostém závěru, jenž stála v tomto případě sama o sobě, a mohla být tak tečkou nad mimořádným snažením hráčů a Semjona Byčkova.

Je nesporné, že tématem Deváté je Rozloučení (Abschied). Pro tolik citů, nálad a barev ale nelze prohlásit, že v této symfonii Mahler umírá. Zemřelo snad něco v něm, možná láska k jeho ženě. Nebo snad umírá celá jedna kulturní epocha, jak naznačil Leonard Bernstein. Navíc, pokud bychom měli cokoliv odvozovat z míry tragičnosti, museli bychom prohlásit, že Mahler umírá v celém svém díle, protože tragičnost je přítomna prakticky v každé jeho kompozici. A Mahler přece ve své tvorbě neumírá, ale postupně roste a prožívá! Pro odmítnutí tohoto přístupu navíc mluví i Mahlerova korespondence a další důkazy. Ať už je to jakkoliv, Devátá může vyjadřovat „mimořádnou lásku k Zemi, k přírodě“, jak uvedl Alban Berg. Měli bychom ji chápat pohledem absolutním. Jako hudbu absolutní povahy, jenž na nás působí jako nekonečné universum tematiky lidského bytí.

Semjon Byčkov je další z osobností, která bude spoluvytvářet povahu tradice v interpretaci díla Gustava Mahlera Českou filharmonií. Ačkoliv někdo dokáže tuto „tradici“ vysledovat za pomoci jmen jako Karel Ančerl, Zdeněk Mácal nebo Václav Neumann, nebo ji naopak slyší v tom měkkém zvuku či barvě orchestru, mluvit s jistotou o tradici interpretace Mahlerovy hudby kdekoliv je uvažování v abstraktní rovině. Někomu dokonce stačí vyvozovat tradici z toho, že je Mahler „našinec“ (narodil se na Vysočině) nebo že kdysi dávno v Praze uvedl ve světové premiéře jednu ze svých symfonií. Pokud bychom měli odhlédnout od všeobjímající povahy Mahlerovy hudby, jako taková náleží celému středoevropskému celku, ze kterého vzešla. A středoevropský celek je tak mnohotvárný, variabilní a široký, stejně jako Mahlerova hudba… Přestože Druhá Mahlerova symfonie z počátku letošní koncertní sezóny vzbudila pod vedením Semjona Byčkova rozporuplné reakce, Devátá byla potom jiskřivou hudbou, vyprodukovanou ze silného emocionálního vypětí všech účinkujících. Pokud je toto pokračování „tradice“, je Mahlerova autenticita v Praze zachována v tom nejlepším slova smyslu. 

Nezbývá než dodat, že příště by snad nebylo potřeba dělat z Dvořákovy síně světelnou arénu. V kamerách snad modrá vypadá dobře, pro posluchače Deváté ale nadměrné světlo snižuje jejich kontemplativní zážitek z celé kompozice. Mahler není Skrjabin a jeho hudba stojí sama o sobě, nic dalšího k tomu nepotřebuje. A navíc, když Mahler premiéroval Osmou, tak i tramvaje musely přestat zvonit! 

Foto: Petra Hajská