„Nový šéfdirigent přináší do budoucích společných aktivit dlouholeté zkušenosti napříč žánry.“

„Usměvavá komunikace hornistky Zuzany Rzounkové s publikem, prezentace nástroje a jeho pozvedání u vysokých tónů jsou nezaměnitelné.“

„Za setkání s Turnerovou skladbou, která si v orchestru pohrává s příbuzností k filmové hudbě i k americkým klasikům, patří pořadatelům dík.“

Program březnového abonentního koncertu postavil Český národní symfonický orchestr kompletně z hudby dvacátého století – z té, která přináší potěšení, která dokáže strhnout a nabít energií. Martinů a Šostakovič jsou vyzkoušení klasikové. K jejich časem už prověřenému poselství přidalo těleso jen několik let starou novinku z pera amerického skladatele a hornisty Kerryho Turnera – Koncert pro lesní roh a orchestr. Je to partitura virtuózní a komunikativní. Tím spíš, když sólový part hraje takový entuziasta, jako je Zuzana Rzounková.

Ve Smetanově síni se tento večer, v úterý 19. března, poprvé jako nový šéfdirigent tělesa představil třiašedesátiletý Američan Steven Mercurio. Libora Peška, zaštiťujícího svým uměním a svým jménem aktivity ČNSO dvanáct let, vystřídal počátkem týdne. Přináší do budoucích společných aktivit dlouholeté zkušenosti napříč žánry, od opery přes symfonie po aranžmá a lehčí hudbu. Dirigoval s přehledem, jako praktik si poradí se vším, aniž by smýval stylové rozdíly. Z pohledu publika nepůsobí jako nějak výjimečně charismatická osobnost, ale o to primárně nejde – s orchestrem měl komunikaci nastavenu pěkně.

Jako hornistka Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK stála Zuzana Rzounková už u evropské a tím i české premiéry Turnerova díla na podzim roku 2016. Zopakovala si teď výkon, který představuje moderní americkou partituru jako nahlédnutí do různých světů, jako nápaditý kaleidoskop zastřešený virtuózním využitím širokých možností nástroje, jako na první poslech vděčnou skladbu. Nejde o žádné velké experimentování, autor nerozšiřuje způsoby hry na lesní roh, nenachází překvapivé zvuky – ale opravdu poutavě nechává hornu v sólovém partu vytrubovat, efektně běhat i zpívat. Zuzana Rzounková dala skladbě vše, co mohla – a není toho málo! Spolehlivě prošla všemi rychlými úskalími, rozklenula kantilény, propojila různé výrazové polohy díla členěného do tří kontrastujících vět. Její upřímně a přirozeně extrovertní, ale nijak přeháněná pódiová přítomnost, usměvavá komunikace s publikem, prezentace nástroje a jeho pozvedání u vysokých tónů jsou nezaměnitelné, její tón je měkký i kultivovaně průrazný.

Za setkání se skladbou, která si v orchestru pohrává s příbuzností k filmové hudbě i k americkým klasikům, třebaže nic nenapodobuje, která chvílemi dává najevo, že ví o různých etnických kulturách (místo s bubínky) i o texaském kulturním ukotvení skladatele, ale která se především pohybuje ve vděčné euroamerické stylizaci, patří pořadatelům dík. Podtitul skladby „The Gothic“ vysvětlen nikde není. Rozhodně nejde o hudebně historizující sloh, ani o hrůzné prvky jako v „gotických“ románech z 19. století. Interpretka sama už při české premiéře prezentovala v úvaze o názvu skladby svůj osobní pocit, že se v ní posluchači nabízí možnost vzít si tak širokou škálu dojmů a podnětů jako při vstupu do gotické katedrály… Informaci, že Kerry Turner jako hráč na lesní roh před lety získal třetí místo v soutěži Pražského jara, lze doplnit tím, že loni v hornové soutěži při festivalu figuroval tento umělec s širokými mezinárodními aktivitami znovu – jako jeden z porotců. Uvedení jeho Koncertu právě v Česku může mít tedy v roce 2016 – a jako vděčného kusu opakovaně i letos – jasnou logiku.

V samém úvodu večera zazněla Předehra Bohuslava Martinů, málokdy hrané dílo z roku 1953, komponované sice na pobřeží Středozemního moře v Nice, ale věnované k provedení Parent Association na High School of Music and Art v New Yorku. Skladba vyznívá svým stylem a průběhem jako důvěrně známá, protože využívá řadu autorových typických postupů z posledních let – od koncertantních prvků concerta grossa po invenci na pomezí impresí, fantazijnosti, neoklasické přehlednosti a pastorálnosti. Steven Mercurio ji uchopil za správný konec – věcněji, ale přesto s dostatkem zvukového kouzla, jako klidnou, přehledně ukotvenou.

Po přestávce se dostal ke slovu Dmitrij Šostakovič se svou nejkratší a nejpřístupnější symfonií. Devátá z roku 1945 budila tehdy u sovětského vedení očekávání – zejména s ohledem na Leningradskou se předpokládalo, že právě tento skladatel napíše ještě patetičtější a majestátnější, monumentálně koncipovanou skladbu, nejlépe se sborem, skladbu oslavující hudebními prostředky socialistického realismu vítězství nad fašismem v takzvané Velké vlastenecké válce. Šostakovič místo toho přišel s partiturou, která dodnes budí překvapení. Ano, jsou v ní místa (zvláště to jedno s třeskem, pod nímž pak zůstává hluboká tichá prodleva), při kterých lze vzpomenout na hrůzy a oběti druhé světové války, ale převládá pozitivní energie, skoro se chce říci, že energie až hravá. Hrdinský nebo budovatelský patos v lze v této symfonii hledat opravdu těžko. Však mu to mocní brzy – už v roce 1948 při obvinění z formalismu a protilidovosti – „vrátili“, ať už to na konci války myslel jakkoli.

Český národní symfonický orchestr v tomto případě zpočátku chvíli hledal tu nejvyšší přesnost v souhře, ale brzy se v rychle plynoucí virtuózní symfonii rozehrál a usadil a předal ji nakonec pěkným způsobem – jako efektní, břitce modelovanou jiskřivou moderní hudbu, v níž – přinejmenším s naším odstupem už ano – je nakonec zřetelně přítomno i požadované dobové poselství.

Foto: Jan Malý