„Koncertní mistr Leoš Čepický svým zápalem pro hru a čitelnými gesty vedl k souhře a zvukové vyváženosti smyčcovou i dechovou složku orchestru.“

„Nejen klavíristé se mohli učit na tom, jak stavět fráze, jak odlišit náladou jednotlivé její podčásti, které dohromady dávaly smysl, a posluchači nezbylo než si říct: „Ano, takto!““

„Křišťálovou jasnost a výstižnost hudebních myšlenek sólisty podporoval citlivě doprovázející orchestr, který si nedovolil udusat pianistovu technicky i barevně bravurní hru.“

Na koncert skladatelů první vídeňské školy si Pražský komorní orchestr pod vedením koncertního mistra Leoše Čepického do Rudolfina přizval jednoho z našich nejvýznačnějších muzikantů, pianistu Ivana Klánského. A protože celý program byl tak trochu jedna velká klasika, volba padla na Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll, K. 466. Ten se stal středem pozornosti, avšak ani na okamžik nebylo cítit, že by si ji uměle vynucoval přehnanými gesty. Mozart je křišťál nebo, chcete-li, diamant. A tak také v podání interpretů zněl. Obklopen byl dalšími drahokamy od Ludwiga van Beethovena a Josepha Haydna.

Jako první jsme vyslechli předehru s opusovým číslem 43 Stvoření Prométhea. Hudbu k tomuto baletu prý Ludwig van Beethoven psal s velkou chutí. Že je to cítit z živé muziky s typickou beethovenskou radostí odráží i úsměvná myšlenka, která mi bleskla hlavou. Možná jako by se skladatel při komponování díval do zrcadla… Předzvěst toho, co ještě lidstvu ve svém hrdinství či spíše hrdě snášených mukách přinese, a že s ohněm kolikrát nešetřil! Skladatelovu osobnost jako by ona nezměrná vesmírná síla držela v okovech těžké nemoci, aby paradoxně za tohoto stavu mohl ze sebe vymáčknout to nejcennější, co uvnitř sebe ukrýval (jako Prométheus řeřavé uhlíky z Olympu ve své holi), ale zároveň nechal skrz sebe onu sílu jen protéct, promluvit a manifestovat se pro lidstvo.

Nechat vyznít. Jako by se neviditelná nitka těchto slov vinula celým koncertem. Úvodní skladbu, inspirovanou řeckou mytologií, i „hit“ Josepha Haydna, symfonii č. 94 „S úderem kotlů“, orchestr hrál s přehledem a grácií. Tak trochu za to mohl koncertní mistr Leoš Čepický, primarius Wihanova kvarteta, jehož zápal pro hru a čitelná gesta vedly k souhře a zvukové vyváženosti smyčcovou a dechovou složku. Zasloužili se o to pochopitelně i špičkoví hráči zejména druhé zmíněné skupiny. První věta nám už při přechodu do expozice z pomalého úvodu, typického pro autorovy Londýnské symfonie, dala na srozuměnou, že hráči i přes drobné mouchy budou celý večer kopat za jeden tým.  Za zmínku stojí postřeh (a mistři taktovky snad prominou), že se za nepřítomnosti dirigenta v členech orchestru probouzejí jisté kontrolky a možná citlivější schopnost soudržnosti a naslouchání okolního dění. Skladby z období klasicismu jsou ostatně taková jedna velká „hygiena“… Kouzelné variace ve druhé větě si dále plynuly v atmosféře mile vykreslených frází ve dřevech, střídajících se se smyčci. Narušeny byly jen (ne)překvapením – v závěru se objevuje onen úder kotlu, a tomuto šprýmu symfonie vděčí za svůj název. Dokonalá instrumentace vyznívá a uchu lahodí téměř bez námahy… Za předpokladu velké námahy! Ale o tom publikum při plynutí Haydnova mistrovského díla moc nemá tušení. Menuet třetí věty a jeho pastorální nádech včetně kompozičního stylu se zde onou neviditelnou nití s Beethovenem definitivně spojuje a anticipuje svým jazykem jeho symfonie. Bravurní pasáže ve všech nástrojových skupinách v závěrečné rondové větě s prvky sonátové formy zavírají celou symfonii slunečnou náladou, která nezapře šprýmaře, schovávajícího se kdesi v orchestru, aby na vás při dalším poslechu někdy příště vyskočil a s tichým smíchem se opět zavrtal do partitury velkého Josepha Haydna.

Přenádherný klavírní koncert d moll, tlumočník božského a velikého ducha Wolfganga Amadea Mozarta, je velmi často hrán, ale nikdy ho nebude příliš. Zvláště ve chvíli, kdy jej můžete vyslechnout se sólistou s obrovskou spoustou zkušeností, ceněným doma i ve světě. Nadělovat si po celý rok svého jubilea takové bonbonky může právě pan profesor Ivan Klánský. Kromě tance na černobílých klávesách je jeho dalším uměním pedagogická činnost, o čemž svědčí i zástup jeho vynikajících žáků s již mezinárodním renomé. Onen tanec na klávesách s lehkostí začal při zadumané, potemnělejší první větě, kde můžeme slyšet náznaky dongiovanniovské nálady. S přibývajícími tóny sólisty si uvědomuji, jak je méně někdy více a jak to v případě Mozarta platí dvojnásob. Křišťálovou jasnost frázování a hudebních myšlenek podporuje citlivě doprovázející orchestr, který si nedovolí udusat pianistovu technicky i barevně bravurní hru. On se nebude nutit k obrovskému zvuku, aby jej intenzitou nepřikryli. Není v tom žádná sebestřednost. Je to vědomí a respekt k faktu, že u Mozarta je každičká nota důležitá a není zapotřebí více ani méně. Každá má přesné místo. A pokud interpret respektuje tuto jednoduchost a jemně ji okoření svou osobností, přijme klidnou hladinu jezera, najednou spatří více. Genialita Mozarta se vyloupne sama ve své panenské čistotě. Je to taková ochutnávka duševního klidu. To neznamená nedělat nic. Ale dělat jen tolik, kolik je potřeba pro to, abych sám sebe a potažmo svět spatřil v nepokřiveném odrazu jinak dost rozbouřené hladiny… Ano, ještě stále jsem u muziky, protože si myslím, že muzika není nic jiného než život sám. A že se nám při ní může vylíhnout naše samotné jádro. Ivan Klánský toto jádro prostě nechal svobodně promluvit. V tom spočívá dokonalost Mozarta. Když upozadíte své já, uvidíte své „já“. Vnímám ho čím dál více jako skladatele, který si žádá pochopení toho, co je a není důležité. Myslím, že to se v Rudolfinu přesně stalo a nejen klavíristé se mohli učit na tom, jak stavět fráze, jak odlišit náladou jednotlivé její podčásti, které dohromady dávaly smysl, a posluchači nezbylo než si říct: „Ano, takto!“

Ve druhé větě, romanci, mé nastíněné myšlenky ještě více zesílily. Možná se dokonce projasnily s durovým charakterem slavného ronda. Ve volných větách „Wolfiho“ kusů se dozvíte vše. Neschováte nic. Jste odhaleni až na kost. Včetně intonace. Drobné odchylky se většinou odpouštějí a klade se důraz na celkovou atmosféru provedení. Škoda jen intonačních výkyvů v jisté skupině dechové sekce a mírné nečistoty závěrečného akordu.

Třetí věta, rondo, podtrhla umělecké kvality všech zúčastněných. Sympaticky pečovatelskou komunikaci sólisty nejen s koncertním mistrem, schopnost dynamických rozdílů a zvýšenou citlivost vůči Klánského hře. Závěr svým radostným charakterem zpečetil celý koncert a o tom, že byl potěšujícím pohlazením, už nebylo pochyb. Škoda, že jsme se nedočkali nějakého přídavku, osobně bych ho uvítala i kvůli tomu, jak koncert vlastně utekl a určitě nejen já jsem si u Mozarta říkala: „Prosím, ještě hrajte!“ Ivan Klánský s PKO zkrátka a dobře nechali promluvit to krásné. A stejně tak, jako nám Mozart předal skrz hudbu světlo, nám pan profesor Klánský zprostředkoval Mozarta.

Foto: Petra Hajská