„Filharmonie zahájila koncert s energickou rozhodností, kterou si díky pečlivé práci dirigenta dokázala udržet až do konce symfonie.“

„I přes velkolepost závěrečné skladby ale možná zůstalo v mysli nejvýraznějším a nejnosnějším bodem koncertu Mařatkovo Luminarium.“

„Bylo znát, že se orchestr nebojí objevovat nové obzory, že je otevřený se nejen vypořádat s hudbou mnoha tváří, ale ještě si ji navíc užít a vložit do ní část sebe a svého umění.“

Netradiční program připravila ve čtvrtek a v pátek Filharmonie Brno pro svůj 3. abonentní koncert. Rozhodla se totiž spojit skladby tří autorů ze tří odlišných hudebních epoch (klasicismu, romantismu a současnosti), jejichž dramaturgickým pojítkem byla Paříž. Psal tam Mozart, působil tam varhaník a skladatel Charles-Marie Widor a střídavě tam pracuje český skladatel Kryštof Mařatka – od něho zaznělo „Luminarium“, které bylo nepochybně ústředním bodem a vrcholem večera. Ačkoliv se spojení do takové míry odlišných skladeb může zdát velmi riskantní, je velice dobře, že se orchestr pouští i do takových výzev.

V pátek večer se Besední dům už podruhé proměnil po vzoru Paříže v místo, kde se v těsné blízkosti mohou setkávat i vzdálené kultury, myšlenky, filosofie, náboženství, zvyky, tradice, životní styl a v neposlední řadě z toho vyplývající různorodost uměleckých stylů a forem. Paříž byla odjakživa evropským kulturním centrem, symbolem internacionality a multikulturalismu, tedy světa, ve kterém se střetává odlišné ne s cílem sjednotit a propojit, ale nechat odlišné být tím, čím je. Filharmonie Brno představila svým posluchačům díla zdánlivě nesourodá, zazněla Mozartova „Pařížská“ symfonie č. 31 D dur (KV 297), Luminarium Kryštofa Mařatky (2002) a Symfonie č. 3 e moll op. 69 pro varhany a orchestr od Charlese-Marii Widora, vše pod taktovkou Jiřího Rožně. Byl to počin jistě dost odvážný, nesl s sebou požadavek přesvědčivě interpretovat skladby klasického symfonického repertoáru a zároveň objevně přinášet nové hudební obsahy a styly z tvorby současných autorů. Volba takového repertoáru ale byla nepochybně záměrem dramaturgů, kteří chtěli posluchačům připravit pestrou hudební mozaiku a postavit je tak před stejnou výzvu, s jakou se potýkali oni sami – aby dokázali přijímat a ocenit odlišné a věnovat pozornost kráse, která má nespočet projevů napříč kulturami, zeměmi, národy a hudebními jazyky…

Jako první zazněla třívětá Symfonie č. 31 D dur „Pařížská“ (KV 297), kterou Wolfgang Amadeus Mozart napsal jako dvaadvacetiletý během své druhé pařížské umělecké cesty. Během tohoto pobytu se musel mladý Mozart vypořádat s těžkou zkouškou a událostí, která citlivého skladatele hluboce zasáhla, totiž se smrtí své matky, která na cestě onemocněla. Jeho symfonie pak zaznamenala velký úspěch u pařížského publika navzdory neúspěšným zkouškám. Zračí se v ní kompoziční lehkost a elegance, zároveň tvůrčí svěžest a pozitivní energičnost, kterou měla brněnská filharmonie za úkol  zprostředkovat publiku. Zahájila koncert skutečně s rozhodností, kterou si díky pečlivé práci a energii dirigenta dokázala udržet až do konce skladby. V první větě Allegro assai zvolil takové tempo, aby působilo virtuózně, rozhodně a jásavě, ale zároveň ne tak rychlé, aby se technické pasáže rychlé věty mohly začít slévat do nepřehledných ploch, jak by se v akustice Besedního domu mohlo stát.

Zkušený dirigent Jiří Rožeň s těmito podmínkami uměl správně naložit. V podání orchestru tak allegro vyznělo přesvědčivě živě a zároveň vyrovnaně, takže se záměr zdařil. Tato tempová a dynamická umírněnost ale možná trochu ubírala na lehkosti a svěžesti, kterou bychom rádi v Mozartových symfoniích slyšeli. Druhá věta Andantino vyšla opět velmi zdařile, vyrovnaně a zpěvně, jak je v pomalých větách zapotřebí. Posluchači by snad ocenili jen poněkud vyšší dávku melodické vzletnosti a uvolněnosti, radostného a lehkého vyklenutí zpěvných frází či větší barevné odlišení jednotlivých úseků a témat, které bohatší obsazení orchestru se zdvojenými dechovými nástroji, klarinety, lesními rohy, trubkami a tympány, umožňovalo. Ve třetí větě došlo k pěknému oživení orchestrálního zvuku i jeho možností, když nečekaně začala houslovým pianem, které po pár taktech vystřídalo opět energické tutti forte. Orchestr (i publikum) se tak probudil k radostnému dokončení symfonie. Je nutné říct, že by Filharmonii Mozartovy symfonie a podobná klasická díla prospívala, kdyby je hráli častěji, neboť dobře sluší orchestru i Besednímu domu a posluchači je umí ocenit.

Větší pozornost k sobě strhávala a též vyžadovala druhá skladba večera – Luminarium, koncert pro klarinet a orchestr, kterou na objednávku firmy Selmer-Paris napsal Kryštof Mařatka v roce 2002 pro světově uznávaného klarinetistu a vyhledávaného pedagoga Michela Lethieca. Jak sám autor před začátkem uvedl, tento koncert je jakýmsi „kaleidoskopem harmonií a zvuků z celého světa,“ které zasadil do devíti částí vždy po trojicích fragmentů hudby, jak ji vyposlouchal z různých zemí celého světa. Přitom prý ale chtěl vyloučit vlastní skrytý záměr či iniciativu, jako cíl měl jen a pouze vyzdvihnout a respektovat původní charakter daného hudebního fragmentu. Tak dokázal velmi výstižně a zároveň flexibilně propojit v první části hudbu Indonésie-Uzbekistánu-Albánie, začínající rituálem vycházejícího slunce a následnou improvizací přecházející do naléhavých a expresivních pohřebních nářků, ve druhé části pak spojit Francii-Sýrii-Japonsko za využití klidnějšího znění trubadúrských zpěvů i asijských bohoslužebných melodií. Ve třetí živé části zase Mařatka propojil tancem a improvizacemi Makedonii-Austrálii-Maroko, ve čtvrté divočejší a bouřlivější části došlo k hudebnímu propojení Vietnamu-Šalamounových ostrovů-Chile, v páté a opět klidnější části pak autor navodil téměř skutečně modlitební atmosféru od velmi výrazných asijských bohoslužebných projevů až po meditační charakter zvuku evropského chorálu v propojení Tibet-Bělorusko-Čechy. Po této klidnější části nás pozval na živé vodní a vokální hry skrz Papuu-Novou Guineu-Arktidu-Írán v šesté části, v sedmé přidal na živosti a rytmičnosti ve spojení tanců Yiddish-Moldavska-Řecka. Osmá část propojila Tchajwan-Melnésii-Litvu a nabídla zvuky modliteb provázených dojmem doprovodu větrných varhan v povzdálí a putování pak zakončila divoká rytmická a improvizační devátá část ve spojení Turkmenistánu-Senegalu-Nové Kaledonie.

Na této dlouho očekávané hudební „cestě kolem světa za 30 minut“ posluchače vedl jako jakýsi guru či šaman právě zvuk klarinetu, který byl ve skladbě stylizován do role průvodce na cestě za poznáním. Posluchač musel být velmi obezřetný, aby stačil všechny změny postřehnout a ve své mysli toho bohatství hudebních myšlenek, zvuků a barev pojmout. Skladba nutila otevřít mysl a srdce projevům krásna, jak je vnímáno a zpracováváno v odlišných kulturách, a nechat se bez námitek a obav prostě vést klarinetistou. Kompoziční styl autora geniálně dokázal na velmi malých plochách vystihnout to podstatné z hudebních projevů jednotlivých zemí (což byl při dispozici pouze evropských nástrojů úkol vyžadující značnou míru fantazie a kreativity). Navíc téměř magicky přitahoval neuvěřitelně mnohotvárných projevem a uměním klarinetista Michel Lethiec, který se zhostil své role průvodce a guru tím nejzdařilejším a nejpoutavějším způsobem. Energie a přesvědčivost, se kterou interpretoval každou jednotlivou část, nenechala posluchače ani na chvíli vydechnout a neumožnila myšlenkám ani na okamžik ztratit cestu a směr hudebního proudu napříč kontinenty.

Michel Liethec dokázal rozšířit a využít možnosti klarinetu až do krajnosti, co se týče dynamických, výškových, barevných, zvukových a technických možností nástroje. Dokázal zahrát nejjemnější niterná piana zrovna tak jako hašteřivé a divoké zpěvy čarodějníka z vietnamského divadla „hát chéo“ dokázal navodit hloubku chorálových modliteb, poté zas roztančit celý sál v divokých rytmech moldavského čardáše nebo židovských tanců. Napodobil vodní hříčky při koupeli v Papuy-Nové Guiney, navodit atmosféru asijských modliteb za zemřelé, provázených z povzdálí zvuky větrných varhan. Všechny tyto a podobné hudební hrátky bylo možné vystihnout nejen díky vnímavému a nápaditému zpracování všech postřehů z různých kultur v práci autora, ale také díky flexibilitě, odvaze a hráčským a interpretačním schopnostem sólisty, které se na pódiu zdály jako bez hranic. Rovněž je třeba ocenit práci práci orchestru, který nejen důsledně nastudoval Mařatkovo dílo, ale velmi kreativním a přizpůsobivým přístupem výrazně přispěl k celému nadmíru uspokojivému provedení. Ovládl nevšední hráčské techniky, dotvořil celkovou atmosféru, musel dobře reagovat na všechny rychlé změny, které v sobě často zahrnovaly sólové nebo improvizační pasáže. Právě na nich bylo znát, že se orchestr nebojí objevovat nové obzory, že je otevřený se nejen vypořádat s hudbou mnoha tváří, ale ještě si ji navíc i užít. I když se tato hudba mnoha tváří mohla v některých momentech zdát evropskému posluchači nesrozumitelná a někdy až těžko poslouchatelná či stravitelná, přesto svou nepřestávající působivostí dokázala strhnout pozornost, otevřít mysl a schopnost hledat krásu ve všech světových kulturách.

A s tímto pocitem se po přestávce otevřela druhá část koncertu, v níž filharmonie zahrála Symfonii č. 3 e moll op 69. pro varhany a orchestr od pařížského varhaníka a skladatele pozdního romantismu Charlese-Marii Widora. Symfonie je dvouvětá s částmi 1. Introduction – Allegro – Andante a 2. Scherzo – Finale. Sólistou byl Christian Schmitt, který je v současnosti jedním z nejvyhledávanějších koncertních varhaníků zejména v oblasti romantické i soudobé hudby. Francouzský varhanní romantismus je jistě jedna z jeho domén, když natočil mj. kompletní Widorovo varhanní dílo a za nahrávku jeho dvou symfonií s varhanami op. 69 a op. 42 získal  v roce 2013 dokonce cenu ECHO Klassik. O kvalitách interpretace a nastudování sólového partu není pochyb. Jaká škoda, že si brněnské publikum nemohlo toto skvostné dílo vychutnat v lepších akustických prostorách nebo i s využitím lepšího nástroje, který by víc odpovídal skladatelově představě o zvuku velkých francouzských varhan z dílny například Aristida Cavaillé-Collema. Teprve pak by bylo možné naplno ocenit všechny kvality interpretů, sólisty i orchestru a též dirigenta, které byly zjevné, jen ve větším sále by mohly mnohem zřetelněji vyniknout a prosadit se. Omezené prostory Besedního domu, které neodpovídají naplno potřebám vrcholně romantického repertoáru, však neumenšovaly velkolepý dojem z provedení skladby.

Dirigent se osvědčil v nastudování i takto velkého symfonického díla. Provedení mělo řád, smysl a vnitřní soudržnost, vše bylo zahráno až na drobné výjimky čistě a naprosto rytmicky a sehraně, takže posluchač nebyl ani jednou vyrušen z poslechu nějakou kolizí či nejasností, která by v případě romantických skladeb a jejich často se měnících témat mohla nastat. Možná by šlo ocenit více dynamických a tempových kontrastů, ke kterému romantický styl a jeho melodičnost a barevnost přímo vybízí. Těžko odhadnout, zda by takovému většímu interpretačnímu rozletu více pomohl vhodnější sál nebo obsažnější a rozmáchlejší gesta dirigenta, který byl zaměřený spíš na jisté a pevné udržení tempa a souhry v orchestru, a užíval tak spíš gesta menší a pevnější.

I přes velkolepost závěrečné skladby ale možná zůstalo v mysli nejvýraznějším a nejnosnějším bodem koncertu Mařatkovo Luminarium, které skutečně nadchlo a vytrhlo ze všednosti a každodenního rutinního smýšlení směrem k objevování nových rozměrů v umění a v pojmu krásna…

Foto: Štěpán Plucar