sobota, 16 březen 2019 08:00

Sbor a jeho kouzla s hlasy, harfou, varhanami a trombony

Autor:

„Ebenův Řecký slovník je nápadem, koncepcí, ustrojením i vyzněním mimořádně zdařilé dílo.“

„V Orffově skladbě se zpívá i o posledním soudu, ale končí prosbou o vysvobození ze spárů trudnomyslnosti.“

„Sestavit druhou polovinu koncertu výhradně z Brucknerovy hudby do jednoho nepřerušeného celku byl vynikající nápad.“

 

 

pfs1432019high-res-16

 

Pražský filharmonický sbor i pro jarní á capella koncert šťastně zvolil neoposlouchané a objevné věci. Hudbou Petra Ebena vysloveně potěšil, v případě Carla Orffa připomněl, že napsal i mnoho jiných skladeb, ne pouze oblíbená a už skoro zprofanovaná Carmina burana, a Antona Brucknera představil prostřednictvím pásma sestaveného drobnějších děl ze sféry duchovní hudby prokládaných krátkými hudebními větami pro varhany nebo pro tři trombony. Do kostela svatých Šimona a Judy i tento program přilákal ve čtvrtek 14. března početné publikum.

 

pfs1432019high-res-6

 

Lukáš Vasilek v čele tělesa evidentně dlouhodobě a setrvale působí a pracuje správným způsobem a dobrým směrem. Pražský filharmonický sbor je stálicí koncertního života. Je zárukou kvality, kdykoli se objeví. Jak s nějakým orchestrem, tak samostatně. Jeho ryze vokální samostatné programy přitom nejsou formalitou. Mají podnětnou dramaturgii, která vzbuzuje zvědavost. A u publika rezonují. Jejich umístění do koncertního sálu-kostela je dobrým řešením. Na rozdíl od komorní hudby s klavírem se tam hodí moc dobře, ostatně duchovní hudba je na jejich programu pokaždé.

Řecký slovník Petra Ebena, zhruba dvacetiminutová skladba, která večer otevřela, je svým vstupním nápadem, koncepcí, ustrojením i vyzněním mimořádně zdařilé dílo. Exponuje ženský sbor se sóly společně s harfou takovým způsobem, že vůbec nevadí minimalismus uplatněný ve výběru textu.  V každé z devíti částí cyklu zaznívá, respektive je zhudebněno vždy jen jedno, maximálně dvě slova. Jde o pojmy týkající se lidské psychologie a morálky, původní řecká slova, která skladatele zaujala svým zvukem i obsahem, k němuž vedou. Obojí se v hudbě odráží. Invenci ovlivnily jak zvukomalebné, tak výrazově charakterizační momenty. Každá z částí je svá, každá má typický nápad, přístup, motiv, zvuk nebo postup.

 

pfs1432019high-res-3

 

Do jednoho stylu – a Petr Eben má svůj rozpoznatelný osobní rukopis - propojují tuto různost charakteristické intervaly v melodiích, harmonické postupy a další znaky jedinečného hudebního jazyka. Hrdost, ctnost, láska a přátelství, radost a štěstí, hněv, bolest, smrt… to vše se dá vyjádřit hudbou docela dobře: ať už jde o vynalézavou jedinečnou formu pro zachycení řeckého slova a pojmu abstraktním či přeneseným způsobem (kánon, tedy stálé předbíhání jednoho hlasu, jako vyjádření pevné vůle a bojovnosti), nebo o zprostředkování obsahu přímým emotivním způsobem (posmutnělá melodie podtrhující slovo bolest). Petr Eben napsal v roce 1974 dynamické, temperamentní dílo a Lukáš Vasilek tuto stránku interpretací podtrhl. Je to pro sbor určitě nelehké zpívání. Sazba je v rychlých tempech nemilosrdná, intervaly široké, poloha občas nahoře mezní, souzvuky a rytmy komplikované, ale výsledkem jsou jasně vyprofilované emoce a nálady, přesné charakteristiky, nádherné souzvuky a díky harfě i výsledné barvy. Harfa Jany Bouškové dotvářela polyfonii ženských hlasů o další kontrapunkt, byla základem i protipohybem, kontrastem i podbarvením a v rozezpívané části nazvané Smrt s velkým, krásně předneseným altovým sólem rovnocenným partnerem. Do strhujícího účinku tohoto pozoruhodného sborového cyklu – nedlouho po skladatelových nedožitých devadesátinách zařazeného opravdu reprezentativně a šťastně - přidala Jana Boušková nemalý díl. Mimochodem, když měla skladba premiéru, účinkovala v ní na stejné pozici – tedy s harfou - její maminka Libuše Váchalová

 

pfs1432019high-res-12

 

Čistě vokální skladba Sunt lacrimae rerum (Věci mohou plakat) od Carla Orffa pro mužský sbor se sóly je datována rokem 1957. Zpívá se v ní v podstatě o posledním soudu, jsou v ní zhudebněna mnohoznačná slova ze starozákonní knihy Kazatel, ale končí pročištěním, prosbou o vysvobození ze spárů trudnomyslnosti. Zvláštně dvojlomná kompozice s vokálně vypjatými sóly barytonu a tenoru, strohá, expresivní, abstraktně naléhavá, v níž se nicméně ozvou i připomínky Orffova nejtypičtějšího, velmi sugestivního hudebního vyjadřování – synkopicky rytmizovaného, s náhlými akcenty a dynamickými propady – jak ho známe zejména z kantáty Carmina burana. Za základní poselství zvláštního nezařaditelného díla lze asi pokládat slova Všechno má svůj čas, která mohou být skeptická i nadějná. Orffově skladbě dala mužská část Pražského filharmonického sboru zvukovou pevnost. Bez českého překladu, který naštěstí v programu byl otištěn a dal se předem, nebo po provedení, přečíst, by ovšem její skutečný obsah zůstal skryt za převládajícím masivním zvukem.

 

pfs1432019high-res-37

   

Sestavit druhou polovinu koncertu výhradně z hudby Antona Brucknera a pospojovat šest nevelkých vokálních děl, nejvýstižněji řečeno motet, varhanními vstupy a žesťovými aequale (v rakouské katolické tradici skladbami pro několik stejných nástrojů, nejčastěji trombonů) do jednoho soustředěného, duchovně závažného i obecně oduševnělého celku, byl vynikající nápad. Výsledek byl nádherně jednolitý, klidný, barevný, zvukově opojný. Varhany (hrála Daniela Valtová Kosinová), pouze elektronické na pódiu, ať už v introdukci, v samostatném Preludiu C dur, nebo integrovány do některých motet, přidaly jasný zvuk. Trombony naopak evokovaly spíše smuteční příležitosti. Pro potřebný kontrast přerušily proud vesměs excitovanějšího zpěvu ideálně.

 

pfs1432019high-res-29

 

Dát v Brucknerových motetech průchod výrazu pokorné zbožnosti je celkem snadné, jsou napsána nekomplikovaně, prvoplánově, se srdcem na dlani – v širokém rozpětí dynamiky od krajnosti do krajnosti. Os justi (Ústa spravedlivého) jasně vycházelo z gregoriánského chorálu. Na mariánský zpěv Tota pulchra es (Celá jsi krásná) navázal velkolepější žalm Afferentur regi (Přiváděny ke králi), na něj pak krásné Ave Maria (Zdrávas Maria), dále Locus iste (Místo toto) a závěrem moteto Ecce sacerdos magnus (Hle, kněz veliký). Sbor si opravdu zazpíval! Večer tak pod Vasilkovým pevným, ale invenčním vedením završilo pozoruhodné pásmo dávající nahlédnout do specifického světa skladatele, v jehož odkazu se jedinečně stýká zdánlivě nespojitelné - pokorné ztišení s obdivem k velikášskému Wagnerovi i romanticky vznícená osobní zbožnost s respektem ke klasicky uměřeným hudebním formám.

 

pfs1432019high-res-14

 

Foto: Pražský filharmonický sbor

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.