„Dvojhmaty, velké skoky, extrémní polohy, všechny technické finesy interpretoval s mistrovským nadhledem a emocionální silou“
„Brahmsův Koncert je vlastně symfonií za spoluúčinkování sólového nástroje.“
„Skladbou Martinů zřetelně zaujatý Brauner u dirigentského pultu překypoval impulzy směrem k hráčům a výkon orchestru byl oproti první půli zvukově mnohem víc koncízní a přinesl také hudbu silného vnitřního náboje a požadovaného vzrušujícího napětí. Celkově nicméně orchestr FOK začal novou sezónu spíše nejednoznačně.“
Letošní již 89. sezónu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK otevřel 13. září koncert s jednou z největších hvězd současného interpretačního umění, houslistou Maximem Vengerovem. V očekávání velkého posluchačského zážitku byla právem Smetanova síň téměř zcela zaplněná, na prahu padesátky je Vengerov (*1974) na vrcholu své umělecké dráhy a zároveň již živoucí legendou.
V těchto souvislostech bylo získání umělce pro cyklus orchestru obdivuhodným počinem a úspěchem dramaturgie. Stačí připomenout, že Vengerov v nedávné době otevíral sezónu Orchestra Filarmonica della Scala pod taktovkou Riccarda Chaillyho, měl rezidence s Filharmoníí Monte Carlo a Philharmonií v Paříži a v minulé sezóně absolvoval rozsáhlá turné po Spojených státech, Kanadě a Velké Británii a jako sólista s orchestrem vystoupil v Montrealu, Vídni, Londýně, Paříži a na Tchaj-wanu a na komorních koncertech spolupracoval s Jevgenijem Kissinem a Stevenem Isserlisem v Carnegie Hall, ve Švýcarsku se Simonem Trpceskym a Stevenem Isserlisem a s Mischou Maiskym v Hamburku a dalších německých centrech. V dubnu oslavil Vengerov v londýnské Royal Albert Hall čtyřicet let své koncertní kariéry a v létě mj. vystoupil na festivalu v Aspenu nebo s Dallas Symphony Orchestra za řízení Fabia Luisiho.
Vengerov pražské posluchače nezklamal: v Brahmsově slavném Houslovém koncertě D dur nadchl dostatečně průrazným, svítivým zvukem svých stradivárek (1727). Dvojhmaty, velké skoky, extrémní polohy, všechny technické finesy interpretoval s mistrovským nadhledem a emocionální silou a v průběhu skladby zcela v intencích Brahmsových včleňoval svůj part do hudebního proudu nebo naopak dokázal rozezvučet své sólové housle svébytně s neuvěřitelnou intenzitou do takřka orchestrálního zvuku. Úhelný bod první věty – skladatelovým přítelem Joachimem napsaná virtuózní kadence – zářila svrchovanou technickou brilancí s maximálním dynamickým rozsahem včetně niťových pianissim. Svůj Koncert koncipoval Johannes Brahms – a to je nutné zdůraznit – odlišně třeba od koncertů Vieuxtempse, Wieniawského, Bériota či Sarasateho a spíše je svou koncepcí blíže Beethovenovi. Jeho Koncert je vlastně symfonií za spoluúčinkování sólového nástroje. Proto dlouho trvalo, než publikum koncert pochopilo a než zdomácněl na hudebních pódiích. Nepochopení vyznívá i ze známých slov Sarasateho: „Cožpak si myslíte, že jsem až tak klesl, abych postával na pódiu s houslemi v rukou jako posluchač, zatímco hoboj hraje jedinou melodii v celé skladbě?“
Mimochodem právě hobojové sólo Liběny Séquardtové v úvodu druhé věty bylo jedním z mála světlých bodů orchestru v Brahmsovi. K dalším bych řadil transparentní brahmsovsky plnokrevný samotný úvod skupiny houslí, kde poznáváme pozitivní práci koncertního mistra Romana Patočky a znamenitý plastický projev violoncellové skupiny v první větě. To ovšem bylo na celkovou spolupráci se sólistou žalostně málo. Zejména ve fortissimové dynamice postrádal zvuk orchestru měkkost (první věta) a ve finálové větě jeho forte, zvukově nevyvážené, přecházelo v několika okamžicích až k hrubosti. Šéfdirigent Tomáš Brauner přistoupil ke spolupráci s Vengerovem nepochopitelně ostýchavě, jeho přístup bych označil za pečlivě opatrný, než aby se s orchestrem prezentoval jako rovnocenný partner a spolutvůrce interpretovaného díla. Výsledkem byl objektivní, nezaujatý projev orchestru, kterému chyběl bezprostřední kontakt se sólistou a jeho všestranná a výraznější podpora. S ní mohl být pražský úspěch Maxima Vengerova určitě ještě větší!
Těch několik desítek návštěvníků, kteří přišli jen na Vengerova a o přestávce odešli, udělali chybu, které mohou jen litovat. Po přestávce jako by přišel na pódium jiný orchestr, jiný dirigent. Provedení Symfonie č. 6 s podtitulem „Symfonické fantazie“ Bohuslava Martinů najednou jiskřilo spontánním zaujetím a orchestr se konečně dostal do správného provozního tempa! Dílo z roku 1953, premiérované o dva roky později Bostonským symfonickým orchestrem, představuje v autorově tvorbě zřetelný zlom. Autor se v něm podle vlastních slov odklání od symetrie směrem k fantazii a tato formální uvolněnost spolu s neustálými tematickými metamorfózami je hlavním znakem jeho pozdního stylu. Instrumentace Symfonických fantazií imponuje úžasnou hustotou zvukového spektra, přičemž naproti tomu v některých místech, třeba v dechovém kvintetu ve třetí větě ustupuje převažující komplikovanost naprosté jednoduchosti a průzračnosti. Skladbou zřetelně zaujatý Brauner u dirigentského pultu překypoval impulzy směrem k hráčům a výkon orchestru (např. brilantně svítivá sóla prvního trumpetisty Marka Zvolánka) měl najednou značně vyšší parametry – byl zvukově mnohem víc koncízní a přinesl také hudbu silného vnitřního náboje a požadovaného vzrušujícího napětí. Celkově nicméně orchestr FOK začal novou sezónu spíše nejednoznačně. Bude zapotřebí ještě dlouhé denní cílevědomé zkouškové práce, aby se zbavil třetí příčky v pomyslném zápolení a konfrontaci s dalšími velkými pražskými symfonickými orchestry.
********
Foto: Petr Dyrc
