„Houslista Shaham nijak nedominoval, ostatně violoncello často sólové vstupy začíná nebo i jinak z obou nástrojů vystupuje jako výraznější.“
„Soltaniho mimořádně znělý, dokonale posazený, bezchybně vedený, pečlivě tvarovaný a nejjemnějších dynamických nuancí schopný tón vyprávěl a básnil.“
„Pozvání, která začínají směřovat k Lahavu Shanimu od nejlepších orchestrů světa, jsou evidentně oprávněná.“
Izraelská filharmonie, další špičkový zahraniční host festivalu Dvořákova Praha, nabídla v pondělí vyprodanému Rudolfinu večer plný Brahmsovy hudby. Za řízení mladého šéfdirigenta Lahava Shaniho a s hvězdnou dvojicí sólistů, Gilem Shahamem a Kianem Soltanim, byla hudba vídeňského mistra zpřítomněna v ideální podobě – jako uměřeně romantická, přemýšlivá, vnitřně silná, plná citů, vážná a závažná.
Symfonické básně Richarda Strausse jsou jako šampaňské, symfonie Antona Brucknera jako mešní víno prozářené mystickým světlem z vitráží, Mahlerovy symfonie jako demižon v rukou řeckého božstva. Když zůstaneme u těchto příměrů, Brahmsova hudba je pomalu upíjené těžké červené víno v číši robustního osamělého muže. Izraelská filharmonie zahrála jeho Dvojkoncert a První symfonii s intenzivně a hutně znějícími smyčci, měkce a citlivě, bez ohlušující masivnosti, s nádhernými neskrývanými přeryvy a proměnami.
Houslista Gil Shaham a violoncellista Kian Soltani se ukázali být sólovým tandemem snů. Zní to jako fráze, ale těžko vyjádřit jinak dojem z absolutní souhry, z oddanosti hudbě, hráčské dokonalosti a emocionálního ponoru do výrazu každého tónu. O generaci starší Shaham – usměvavý, šťastný, pokorný a čistý – nijak nedominoval, ostatně violoncello ze skladatelova rozhodnutí často sólové vstupy začíná nebo i jinak z obou nástrojů vystupuje jako výraznější.
Hudba přicházela v nových a nových návalech, s působivými zámlkami, s výrazně zpomalenými plochami, rozvolněná, závažně polyfonní i kouzelně rozezpívaná. Sólisté si vzájemně nadstandardně naslouchali, vědoucně si předávali vedoucí pozici, pečlivě hlídali každou společnou frázi, její dynamiku, náboj a vyznění, pozorně nechali své hlasy proplétat, muzicírovali, neokázale sloužili.
Lahav Shani – čtyřiatřicetiletý pianista a dirigent, který v roce 2020 vystřídal na vedoucí pozici u Izraelské filharmonie Zubina Mehtu, působícího tam pět desetiletí – diriguje bez taktovky. Zdánlivě neohrabaně, ale naprosto efektivně. Chvílemi vede poklidně, až extrémně úsporně, do potřebných míst se však vkládá fyzicky naplno. Brahmse cítí převážně klidně a ztišeně, kultivovaně, i ve vzrušenějších partiích ani trochu násilnicky.
Dvojkoncert a moll pro housle a violoncello z roku 1887 je poslední Brahmsovou orchestrální skladbou, opojně krásnou. Přinejmenším při tomto večeru tak dílo působilo. Přesně v autorových intencích: bez okázalé virtuozity, prokomponovaně, symfonicky, ale přesto s častými až komorně ztišenými pozastaveními. Soltaniho mimořádně znělý, dokonale posazený, bezchybně vedený, pečlivě tvarovaný a nejjemnějších dynamických nuancí schopný tón vyprávěl a básnil, Shahamova křehce i plně znějící, křišťálově čistá kantiléna se s violoncellovou linkou obdivuhodně přesně a empaticky prolínala.
Přídavek byl dlouhý, ale nesmírně poutavý. Norský autor Johan Halvorsen, mladší Griegův současník, napsal Variace na Händelovo téma jako sled stupňujících se proměn, vynalézavý v sazbě i výrazu; ani zde sólisté nesklouzli k exhibici, ale s nadhledem se společně s publikem bavili rozmanitostí nenápadně krkolomných, čím dál náročnějších způsobů využití o kolorování jednoduchého tématu. I v tomto případě tvořili, hráli a prožívali hudbu jako ušlechtilou hru s tóny a náladami, jako potěšení z umu a z možnosti sofistikovaného dialogu v těch nejjemnějších detailech.
Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, která vznikala dvě desetiletí, je ve výsledku obdivuhodnou syntézou formy z odkazu klasicismu s obsahem odpovídajícím romantickému cítění. Prý „Desátá Beethovenova“. Možná, ale především širokodechá, plná espressiva i krásných epizod, prototyp „brahmsovství“. Lahav Shani vedl její provedení směrem k podrobné a výrazně kontrastní práci s tempy a dynamikou, k rozvrásněnosti v rozměru velkých ploch. I v náruživosti menších úseků udržoval klid, rozkrýval pod hlavním děním spodní proudy. Druhá věta, se sóly dřevěných nástrojů a sólem koncertního mistra, byla posmutněle krásná, nedlouhá třetí rozsvícená a finále závažně obtěžkané, nijak rychlé. Dílo vyznělo příjemně zdrženlivě a tlumeně, bez velkých vášní, až překvapivě jedinečně. Pozvání, která začínají směřovat k Lahavu Shanimu od nejlepších orchestrů světa, jsou evidentně oprávněná.
Přídavky byly dva: jedna z Mendelssohnových klavírních Písní beze slov, šéfdirigentem zaranžovaná do virtuózní, lehkonohé orchestrální virtuozity, a Straussova Pizzicato Polka, neuspěchaná a rozšafná, vymazlená, ale přece jen ne úplně „vídeňsky“ brilantní.
Izraelská filharmonie nesbírá body blyštivou dokonalostí, tak jako Vídeňští filharmonikové, ale spíše dokonale ovládanou mohutností, často měkkou a tichou. Její pražský koncert byl neokázale skvělý.
******
Foto: MHF Dvořákova Praha
