„Ozdobou večera byla nejen hra flétnistky Jany Semerádové, ale rozhodujícím způsobem také hlas belgické sopranistky Lore Binon.“

„Hudba Bachova vzdáleného bratrance Johanna Bernharda byla příjemně roztančená a v částech s flétnou mimořádně muzikální.“

„Ústředním bodem a také vrcholem programu měla být a také byla Bachova Kantáta o kávě.“

Popeleční středou, tedy dneškem, má začít v tradičním katolickém pojetí předvelikonoční půst. Pokud bychom to brali vážně, tak doslova v nejzazším možném okamžiku, vpředvečer tohoto mezníku liturgického roku, uspořádalo Collegium Marianum koncert, navíc výrazně světský. Na úvod 19. ročníku cyklu Barokní podvečery připravilo totiž do Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě program nazvaný Les Plaisirs – Potěšení – a nezakrytě při něm podpořilo tanec a další radovánky… a dokonce i neřest zvanou pití kávy!

Koncert měl skvělé parametry v dramaturgii i v interpretaci. Collegium Marianum, nenápadně, ale přesto zásadním způsobem vedené Janou Semerádovou, hrálo v osmi – v základním obsazení, k němuž patří dvoje housle, viola, violoncello, kontrabas, cembalo a dvě flétny. Přizvalo tři výborné mladé pěvce a upřelo pozornost publika k německé i francouzské, k instrumentální i vokální hudbě. Ozdobou večera byla nejen hra Jany Semerádové, střídající tři různé dobové flétny, ale rozhodujícím způsobem také hlas belgické sopranistky Lore Binon, křišťálově čistý, přesný a příjemný, držící se mimořádně pěkně stylu.

Ryze instrumentální hudba, ať už šlo o část Hudby k tabuli (Entrata per la Musica di Tavola) od Christophera Graupnera, nebo o Ouverturu č. 2 „Les plaisirs“ a pak i část z Ouvertury č. 4 „La Joye“ od Johanna Bernharda Bacha, zaznívala s lehkostí, radostí, elegancí a potěšením. Všechny tyto podněty vycházejí v každém okamžiku od umělecké vedoucí souboru, které stačí pohled nebo zvýrazněný drobný pohyb k tomu, aby dala kolegům – a současně i vnímavému publiku – najevo, že v hudbě stále o něco jde, že je živá, podnětná, zábavná. Komorní sestava (ať už jen jako basso continuo, nebo v plném zvuku) se samozřejmostí, ale bez přehánění, uplatňující dikci dobové interpretační praxe bez vibrata, s charakteristickými důrazy a závěry frází, v každém okamžiku potěšila.

Zvláště hudba Bachova vzdáleného bratrance Johanna Bernharda, sledující francouzský vzor řazení různě stylizovaných částí do suity, byla příjemně roztančená a v částech s flétnou nebo flétnami mimořádně muzikální, rozkošná. Jana Semerádová, ať už má v rukou dřevěnou příčnou flétnu dvou různých velikostí nebo flétnu zobcovou, si s nástrojem pohrává: má v zásobě široké spektrum tvoření tónů, artikulace, akcentů, dynamiky… a s chutí a naprostou uvolněností melodie bohatě, ale vždy vkusně zdobí. V její hře není ani stín virtuózní okázalosti, ale jde v každé chvíli jen a jen o radostné, neodolatelně malebné muzicírování. I hrou těla navíc bezděky vysvětluje, proč jsou souboru Collegium Marianum v jeho programech – jako součást hudby – často tak blízké tanec, choreografie a barokní gestika.

Ústředním bodem a také vrcholem programu nesporně měla být a také byla Kantáta o kávě „Schweigt stille, plaudert nicht“, oblíbená a zábavná Kaffee-Kantate od Johanna Sebastiana Bacha. Skoro malý operní výstup. Byla tak i uvedena – s nástupem sólistů na jeviště dějově cítěným už od dveří. Slečnu, která zcela propadla vůni a chuti kávy, zazpívala a zahrála neodolatelně sopranistka Lore Binon. V roli rozmarné Lízičky se cítila doma vokálně i herecky s naprostou samozřejmostí. Její dialog s flétnou byl v hlavní sopránové árii dokonalý. Jako nešťastný otec, snažící se nezdárnou dceru od pití kávy odvést, jí výborně sekundoval Tomáš Král. Šlo prý o záskok, zvládnutý ale excelentně. Mladý barytonista vládne pěkně posazeným a pohyblivým hlasem, měkkým témbrem. Zejména ve staré hudbě ho rádi slyšíme kdykoli. Nenápadný, ale stylově přesný byl i tenorista lahodného hlasu Tomáš Lajtkep.

Druhá kantáta o kávě, dílo z pera předního pařížského chrámového hudebníka Nicolase Berniera, které zaznělo v druhé polovině večera, byla oproti té Bachově hudebně formálnější a v textu prvoplánovější oslavou „blahodárného moku“, který „zpříjemňuje naše dny“ a „bohu révy přebírá pijáka“. Druhá příležitost pro Lore Binon a její čistou, vzorovou, plné uspokojení budící vokální interpretaci.

Dvě nedlouhé pijácké písně od Jeana-Baptisty Drouarta de Bousset, etudy pro oba pěvce, navázaly na Bernierovu hudbu bez přerušení, stejně jako potom „La Joye“ Johanna Bernarda Bacha na ně. Večer měl gradaci a vtip. Skončil přídavkem, tříhlasým sborečkem ze závěru Bachovy Kaffee-Kantate, pravým hitovým finále.

„Od zítra nemáme jíst maso. Také nemáme chodit na koncerty a nemáme hrát koncerty…,“ usmívala se na samém konci večera Jana Semerádová z pódia. Zmínila současně realisticky možnost výjimek – a koncert mnohoznačně uzavřela slovy: „Přejeme požehnaný půst!“

Foto: Petra Hajská