„Vodička má pro dětskou duši pochopení. Dokáže ztvárnit bezstarostnou melodii s patřičnou rozpustilostí a žertovnou nadsázkou.“

„S pianistou Marečkem si rozumí podvědomě, muzikantská alchymie u obou funguje naprosto neomylně. Pánové hrají intuitivně, jsou v každém okamžiku spolu, nikdy každý sám za sebe.“

„Dvořákovo dílo by pánové mohli předložit lidem napříč všemi kontinenty. Věřím, že jejich podání by oslovilo bez znalosti kontextu.“

Houslista Jiří Vodička s klavíristou Davidem Marečkem zahráli na Klavírních kurzech Mikulov. Jejich nový projekt se zaměřuje na skladatele Antonína Dvořáka. Koncert se konal v Zámeckém sále a jeho ohlas byl mimořádný. Dvořákova hudba v podání obou interpretů vyzněla se zřídka slyšenou vitalitou a emocionální pestrostí.

Jiří Vodička pochází z Ostravy a bývá řazen k nejvýraznějším českým houslistům současnosti. Jeho temperamentní i procítěná hra se opírá o suverénní technickou brilanci, které nechybí čitelný názor a smysl pro psychologickou kresbu. David Mareček je znám spoluprací s velkými osobnostmi klasické hudby. V minulosti se podílel na nahrávkách s violoncellistkou Alisou Weilerstein, basistou Janem Martiníkem či violoncellistkou Michaelou Fukačovou. Nový projekt Vodičky a Marečka, který dostane v blízké budoucnosti podobu na albu hudebního vydavatelství Supraphon, zacílil na dílo Antonína Dvořáka. Živé provedení si přišli poslechnout mladí klavíristé, rodiče i široká veřejnost, která zaplnila sál mikulovského zámku.

Nejprve zazněly Romantické kusy, op. 75. Čtyři přímočaré skladby jsou koncipovány jako sdílné žánrové obrázky, plné kontrastních emocí. Úvodní Allegro moderato je vlastně Cavatina, lyrická miniatura, kterou Vodička zahrál něžně a vábivě, přesto však bez okatého sentimentu. Následující Capriccio ukázalo odlišnou polohu Vodičkovy hry: přímo explozivní muzikalitu, která se neopájí sama sebou, ale jde nekompromisně a exaktně po ideálním zvuku a výrazu. Zdařilé bylo také romantické a elegické vyústění dalších dvou Romantických kusů, kde vyniknul také elegantní a ohleduplný klavírní part Davida Marečka.

Následující Sonáta pro housle a klavír byla k předešlé kompozici v dokonalé opozici. Jako by si zde Dvořák chtěl namísto relaxace dát pořádně do těla, napsal dílo, které po formální stránce zní s trochou nadsázky jako velkoryse koncipovaná architektura. Sonáta pochází z roku 1880, kdy skladatel napsal také Cikánské melodie, Symfonii č. 6 D dur a Koncert pro housle a orchestr a moll, tedy díla, která svou emocionální stránku spojují s rafinovanou kompoziční výstavbou.

Dlužno říct, že tato kompozice si vyžádala od obou interpretů daleko více sil. Zejména první a třetí větu, které jsou koncipovány v osobitě strukturované sonátové formě, zahráli oba umělci s koncentrovanou pozorností k spolehlivé souhře. Asi největší úkol – aby sonáta vyzněla nikoli jako konstrukt, ale srozumitelně vystavěné dílo – se jim podařilo naplnit bezezbytku. Místy bylo trochu cítit, že pánové jedou nadoraz a stačila by malá nepozornost, aby se do jejich hry dostal nesoulad. Naštěstí se tak nestalo.

Po přestávce se rozezněla půvabná Sonatina pro housle a klavír, op. 100, která vznikla v roce 1893 v New Yorku během druhého školního roku Dvořákova působení na tamější konzervatoři. Mistr nepochybně vnímal jubilejní opusové číslo jako výzvu, kterou naplnil nejen láskyplnou osobní dedikací „mým dítkům“, ale také svěží a radostnou hudbou. Jiří Vodička má pro dětskou duši pochopení. Dokáže ztvárnit bezstarostnou melodii s patřičnou rozpustilostí a žertovnou nadsázkou. Umí vystihnout jemné nuance a odstupňovat emoce, které vedou od lehkého úsměvu na rtech k smíchu z plných plic. To vše mohli posluchači číst v jeho průzračném houslovém podání, které klavírista Mareček podpořil svým promyšleným klavírním doprovodem a doslova mazlivým úhozem.

Skoro by se chtělo napsat, že po Sonatině už zazněly pouze obligátní a drobnější kusy, které vhodně dekorovaly program obou umělců, ale není tomu tak. Vrcholným okamžikem koncertu pro mě osobně byly následující dvě skladby Romance pro housle a klavír, op. 11 a Mazurek pro housle a klavír op. 49. Romance z roku 1873 pochází ze zajímavého myšlenkového okruhu, v kterém vznikla i pozoruhodná Symfonie č. 3 Es dur a dva smyčcové kvartety f moll a a moll. Slyšel jsem Vodičku hrát Romanci před několika lety za doprovodu symfonického orchestru (dílo, podobně jako některá další, existuje ve dvou variantách) a byl jsem překvapen, jak jeho interpretace vyzrála, zvnitřněla a zpokorněla. To, co ostravský rodák přednesl, byl pravý opak balastu. Přesně vyprávěná, vědomá a nesmírně citlivá konverzace s hudbou, která má zvláštní myšlenkový náboj. Jako by se zpoza tónů prodírala slova neviditelného, ale přesto téměř postřehnutelného dialogu. Vodička v tomto podivuhodném díle ukázal, že hudba je prostor naplněný komunikací. Vesmír plný oslovení a sdílení vzájemných identit i odlišností.

Závěrečný turbulentní Mazurek byl skvělou tečkou za koncertem, který přijali posluchači Zámeckého sálu s neskrývaným nadšením. Už během předchozích skladeb se museli interpreti mnohokrát vracet k děkovačkám. Dvořákova hudba ve spalujícím, vášnivém a introspektivním provedení vyvolala v sále bezmála euforii, která vedla ještě k přídavku. Co jiného mohlo zaznít než Humoreska? Vodička jako jeden z mála houslistů vystihl přesně distinkce jejího názvu. Humor dávkovaný asertivně, neokázale, ale s náležitou vehemencí a smyslem pro postřeh a překvapení by geniálního skladatele jistě potěšil. Zcela určitě nadchnul posluchače, kteří odcházeli domů s úsměvem. Co víc si přát?

Jiří Vodička má jedinečný dar: V jeho hře je osobní kouzlo a velké emoce. Existují houslisté, kteří na svém temperamentu a extravaganci staví kariéru a zastírají tak nedostatky v celé řadě podstatných aspektů. Podobná obezřetnost ovšem u tohoto výjimečného umělce není na místě. Jeho interpretační projev je vyvážený a má racionální základ. Neopájí se technikou a neexhibuje tam, kam entuziasmus nepatří. Má naprosto neomylný instinkt pro cit a míru. Dokáže se pro posluchače rozdat; člověk má dojem, jako by se pro pódium narodil. S pianistou Marečkem si rozumí podvědomě, muzikantská alchymie funguje naprosto neomylně. Pánové hrají intuitivně, v každém okamžiku spolu, nikoli každý sám za sebe. Dva mušketýři na život a na smrt! Spolu s Marečkem by Dvořákovo dílo mohli předložit lidem napříč všemi kontinenty. Věřím, že jejich podání by oslovilo každého člověka i bez znalosti kontextu.

Foto: Elvyn George Badelita