„Už dlouho jsme v Praze neslyšeli tak fantastický výkon na varhanním koncertě.“

„Veškerá nástrojová ekvilibristika působila samozřejmě při naprosté zřetelnosti jednotlivých hlasů.“

„Čistota vedení hlasů Bachova originálu byla Lisztovi značně cizí a posunula skladbu do série jeho virtuózních klavírních transkripcí.“

Varhaníci z Francie, kteří u nás vystupují, se většinou přidržují osvědčeného schématu pro vystoupení v cizině – hrají téměř výhradně skladby své země všech slohových období v kombinaci s improvizací, ve které jsou světovou velmocí. Titulární varhaník pařížského chrámu Notre-Dame a profesor na Conservatoire National Supérieur de Paris Olivier Latry šel jinou cestou. Na koncertě, který musel Symfonický orchestr hl. m. FOK přeložit ze Smetanovy síně do Rudolfina na neděli 3. března 2019 odpoledne, se věnoval Bachovi a skladbám zamýšleným k jeho poctě na téma B-A-C-H.

Bachovy varhanní skladby hrál jak v originální autorské verzi, tak v úpravách významných francouzských varhaníků 19. století. Svůj program nápaditě proložil třemi Schumannovými Fugami na B-A-C-H z op. 60 a Lisztovým Preludiem a fugou na stejné téma. Latry hrál celý velmi náročný program ve skvělé kondici, zpaměti, v naprostém soustředění a se záviděníhodnou suverenitou. Při enormních technických nárocích v úpravách Bachových skladeb se zdálo, že interpreta nijak nenamáhají, varhany mu báječně zněly a veškerá nástrojová ekvilibristika působila samozřejmě při naprosté zřetelnosti jednotlivých hlasů.

Umělec nehrál v Praze poprvé. V dobré paměti máme ještě jeho výkon na festivalu Pražské jaro ve skladbách Messiaenových i koncert v rámci Mezinárodního varhanního festivalu u sv. Jakuba, ale už dlouho jsme v Praze neslyšeli tak fantastický výkon na varhanním koncertě. Záslužně připomenul méně hrané Schumannovy Fugy. První z op. 60 vystupňoval stálým tempovým zrychlováním a neustále rostoucí dynamikou do překvapivého tichého závěru. Scherzovou staccatovou Fugu č. 5 zahrál ve velmi rychlém tempu, jiskřila půvabem. Z Bachových skladeb v originální verzi vybral interpret jemnou meditativní chorálovou předehru „Schmücke dich, o liebe Seele“ z cyklu „Osmnácti chorálů“ s nádherně vykrouženou kolorovanou linkou sopránu a s velmi stylově přidanými ozdobami v repetici prvního dílu. Závěr koncertu tvořila velkolepá Passacaglia c moll. Latry nenásilně podtrhl zvukově odstíněnou registrací její variační charakter, pojal ji velmi energicky v pevném rytmu a skvěle vystupňoval atacca následující „thema fugatum.“

Uvedení Bachovy Fantasie a fugy g moll v úpravě Franze Liszta bylo sice zajímavým zpestřením programu, ale Fantasie svojí bombastičností, přidanými hlasy v počátečním recitativu a vloženou pedálovou kadencí v závěru dokázala, že čistota vedení hlasů Bachova originálu byla Lisztovi značně cizí a posunula skladbu do série jeho virtuózních klavírních transkripcí. Čtvrtá část z Bachovy kantáty „Wachet auf, ruft uns die Stimme“ BWV 140, známá také z autorova vlastního varhanního přepisu v cyklu „Schüblerových chorálů“, se stala Charles Maria Widorovi pouze podkladem pro duchaplnou volnou fantasii, využívající charakteristické linky houslí, kombinované s příslušným chorálem. Jedná se o jednu ze šesti skladeb „Bachovo memento“ na objednávku nakladatele, vytvořených v roce 1925. Eugen Gigout decentně přepsal pro varhany půvabnou sopránovou árii ze svatodušní kantáty „Also hat Gott die Welt geliebt“ BWV 68. Působila v programu spíš jako drobný přídavek. Ve středu koncertu zaznělo Lisztovo Preludium a fuga na B-A-C-H, které přizpůsobil k obrazu svému nedávno zemřelý varhaník a skladatel Jean Guillou. Kaskády drsných akordů občas vložených do Lisztova díla, pedálové kadence na dlouhých akordech manuálu, místy dost neústrojně připsaných do romantické skladby, ukázaly současně dvě stylové polohy, které nenašly společnou řeč.

V každém případě díky Olivieru Latrymu za seznámení s těmito úpravami Bachových a Lisztových skladeb, pro pražské obecenstvo zcela neznámými.

Foto: Deyan Parouchev