PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Rosenkavalier je více než tříhodinový monument, jehož dráždivá přitažlivost pramení z jakéhosi těžko definovatelného kouzla loučení.“

„Skutečným vokálním vrcholem večera byl závěrečný tercet v podání Štěpánky Pučálkové, Olgy Jelínkové a Solen Mainguené.

„Poněkud v rozpacích jsem byl pouze z výkonu orchestru Gewandhausu.“

„Čas, to je divná věc. Když se jen tak žije, jako by ani nebyl. Ale pak je najednou všude kolem, i v nás… Plyne i mezi námi dvěma, tiše, jak v přesýpacích hodinách…“ Jak veselé může být operní libreto, v němž zazní takovéto zamyšlení? Kupodivu nemálo, nicméně je třeba mít na paměti, že je základem jedné z nejpodivuhodnějších hudebních komedií, jaké kdy spatřily světlo světa.

„Titulní role Figara byla svěřena na první premiéře talentovanému barytonistovi Jakubovi Hliněnskému.“

„V dnešní době vzniká otázka, zda komickou operu zahraničního autora interpretovat v překladu nebo v originálu.“

„Lazebník sevillský je finálním titulem sezóny. Věřím v jeho návštěvnický úspěch.“

Opera Jihočeského divadla představila na závěr sezóny ve dvou premiérách 12. a 13. dubna v historické budově Jihočeského divadla slavnou komickou operu Gioacchina Rossiniho Lazebník sevillský na motivy komedie Pierra Beaumarchaise. V hudebním nastudování dirigenta Martina Peschíka, v režii a zároveň choreografii Miřenky Čechové a Petra Boháče, na scéně Lucie Škandíkové, v kostýmech Kateřiny Jirmanové. Světelný design vytvářel Martin Špetlík.

„Od zmapování všeho, co komunistický režim, skrytě antisemitský, lidem zatajoval, byl už později jen krůček k pořadatelské ochotě a nakonec i k rozhodnutí přeložit knihu o něm.“

„Autorovi se daří propojovat odkazy na prameny s reálnými detaily, zachycovat běžné životní peripetie vedle uměleckých zážitků a osobnostní vývoj v souvislosti s hudebním zráním.“

„Přidáním aktuálních statí vzniká autorem zmiňovaná ´jiná kapitola´, obohacená o fakta, která v době vzniku knih nebyla ještě známá a přístupná, kapitola potřebná pro pohled z odstupu.“

Život Viktora Ullmanna, rakousko-česko-židovského skladatele, kapelníka a sbormistra Nového německého divadla v Praze, se uzavřel v šestačtyřiceti letech. Stalo se tak v říjnu 1944 v Osvětimi, po dvouročním pobytu v terezínském ghettu. Jeho jméno dnes už není úplně neznámé…

„Mám pocit, že se koncertní premiéra Wagnerovy Valkýry ve slavném pražském operním divadle hluboce dotkla všech interpretů.“

„Zubin Mehta patří k velkým umělcům. Jeho přínos kultuře je v celosvětovém měřítku obrovský.“

„Olivier Messiaen byl skromný, zdrženlivý a velmi si chránil své soukromí. Mezi skladateli své doby byl hvězdou.“

Americký maestro Kent Nagano je současný hudební ředitel a šéfdirigent Hamburské státní opery a Filharmonického státního orchestru Hamburg. Z postu uměleckého vedoucího Wagnerovského projektu The Wagner Cycles Drážďanského hudebního festivalu dirigoval v březnu ve Státní opeře v Praze koncertní premiéru opery Valkýra s Drážďanským festivalovým orchestrem a souborem Concerto Köln, a to s přístupem historicky poučené interpretace. Portálu KlasikaPlus.cz nyní poskytl exkluzivní rozhovor – nejen o tvorbě Richarda Wagnera, ale i české hudbě, své kariéře a přátelství se slavným francouzským skladatelem Olivierem Messiaenem.

„Premiéra opery se v roce 1788, kdy ji Salieri dokončil, ve Vídni neuskutečnila. Byla za tím politika.“

„Děj opery přepracoval do současných reálií režisér Martin G. Berger a průvodcem operou je sám maestro Antonio Salieri.“

„Režisér pojal vše jako cirkusovou taškařici, se samozřejmou lehkostí a humorem, kterou občas tvrdě prostoupí politická realita.“

Operní divadlo MusikTheater an der Wien, které stále ještě hraje v provizorní hale v muzejním komplexu MuseumsQuartier, připravilo další premiéru. Tentokrát je autorem hudby Antonio Salieri a hraje se o mongolském a čínském chánovi Kublaiovi, který žil ve 13. století. Komickou operu Antonia Salieriho na libreto Giovanniho Battisty Castiho uvádí vídeňská scéna téměř po dvou stech padesáti letech poprvé: v době vzniku byla cenzurou zakázána. Nyní přichází v aktualizované verzi.

„Miluju zpěv. Baví mě se v něm hrabat, hledat, zkoumat fyzické pocity…“

„V Čechách koučování nemá tradici.“

„V září mě čeká nastudování Káti Kabanové v Královské opeře v Liège.“

Problematika vokálního koučování je hlavním tématem historicky prvního rozhovoru Ahmada Jafara Hedara pro hudební médium. Na české interpretační scéně (nejen) klasické hudby už dobře zavedený umělec přibližuje obor, který v české tradici nemá pevné místo. Korepetitor předních operních pěvců v závěru rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz zároveň představuje plány do příštích měsíců, například svůj podíl na recitálu sopranistky Lady Bočkové 16. dubna v Sukově síni Rudolfina.

„Často se v ranějších skladbách příliš zdůrazňoval Dvořákův vliv, jako kdyby byl významnější než to, co přinesly osobitého, sukovského – a toho je požehnaně.“

„Suk byl po premiéře Epilogu až exaltovaně vyzdvihován jako umělecký filozof, který pronikl k nejvyšším duchovním tajům, jeho kompoziční technika byla označována za vrcholnou, k jaké lze dospět.“

„Staroslovanský kolorit a pohádkovost Zeyerovy legendy Pod jabloní Suka inspirovaly k hudbě natolik kouzelné, že by se měla na koncertní pódia také určitě vrátit.“

První díl nového SeriáluPlus, věnovaného v Roce české hudby 2024 odkazu skladatele Josefa Suka, si všímá paradoxu v přijímání jeho tvorby. Kompozice, díky kterým je přiřazován k největším českým skladatelům, tedy ke Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi a Martinů, jsou současně skladbami opomíjenými, málo hranými. Jde hlavně o proslulou symfonickou tetralogii a v ní zejména o Epilog. Nepoměr s popularitou Písně lásky je až zarážející. 

„Svatá Zuzana pojednává o jeptišce, která za noční meditace v kostele před oltářem propadá do transu.“

„Pěvecké hlasy byly zvoleny šťastně. Klementina Lucie Hilscherové předvedla báječný vývoj charakteru od konejšivé sestry k výrazu obav až k závěrečnému odsouzení.“

„Manželé zjišťují, že jsou si stále atraktivní.“

Opera Národního divadla a Státní opera uzavřely závěrem týdne čtyřletý projekt, připomínající pod názvem Musica non grata kompoziční tvorbu autorů a autorek pronásledovaných nacistickým režimem. Mezi skladatele se vztahem k hudebnímu prostředí první Československé republiky byl zařazen i Paul Hindemith, jehož jednoaktovka Svatá Zuzana zazněla na pražském jevišti dne 6. dubna opět po 101 letech od premiéry v Novém německém divadle. Druhou operou plně navštíveného večera byla Florentinská tragédie od Alexandra Zemlinského. Orchestr Státní opery dirigoval Karsten Januschke, koncertním mistrem byl Michal Sedláček, sbor připravil Adolf Melichar.

„Hudba chvílemi zněla jako typická jazzová improvizace, ale to byl nejspíš zdařilý klam.“

„Posluchač si mohl uvědomit, jak Musorgského Kartinkám prospívá, když jim nechybí humor.“

„Nápadně v publiku působila drtivá převaha žen.“

Český spolek pro komorní hudbu pořádal 6. dubna matiné, jehož protagonistou byl koncertní mistr violoncell České filharmonie Václav Petr. Spolu s desítkou filharmoniků a klavíristou Martinem Kasíkem provedli koncert, při kterém se publikum i zasmálo, a přitom se vyhnuli podbízivosti.

„Není mnoho operních opusů, které jsou tak úzce spjaty nejen s konkrétními literárními a výtvarnými podněty, místem konání děje, ale i s atmosférou doby svého vzniku, jako právě Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka.“

„Nejedná se o divadelní představení, ale o koncertní nastudování.“

„Vybráni byli pěvci, kteří mají s Janáčkem bohaté zkušenosti.“

Letos na podzim uplyne celých sto let od premiéry Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, tohoto originálního hudebně dramatického díla, inspirovaného humornými texty Rudolfa Těsnohlídka a kresbami Stanislava Lolka; na jaře roku 1920 byly publikovány brněnskými Lidovými novinami. Koncertního nastudování s Českou filharmonií se ujal dirigent Jakub Hrůša.

„Jak je již na festivalu zvykem, jeden ze symfonických koncertů nastuduje jiný dirigent, než který ‚vládne‘ zbytku festivalu. Letos to byl náš Jakub Hrůša.“

„Nač si stěžovat? V první řadě na to, že z důvodů zcela nepochopitelných byly všechny postavy oblečené zcela současně, a to povětšinou ležérně až plebejsky.“

„V případě Anny Netrebko se jednalo o ukázkově disciplinovaný a stylový pěvecký výkon.“

Když na velikonoční pondělí roku 2018 na jevišti Velkého festivalového domu v Salcburku zvolala sopranistka Anja Harteros O Scarpia, avanti a Dio!, nikdo ještě netušil, že jsou to nejen poslední slova Pucciniho Toscy před skokem z Andělského hradu, ale i jedno festivalové rozloučení s italskou operou na dlouhých pět let… Takové konstatování by samo o sobě ještě nemuselo znít nijak tragicky, vždyť přece krásných oper jiné než italské provenience je dost a dost. Středobodem našeho zájmu jsou ovšem Osterfestspiele Salzburg neboli Salcburský velikonoční festival, což je prestižní hudební událost, jejíž velké plány s italskou operou překazila od zmíněné pucciniovské produkce jedna nečekaná rána osudu.

„V inscenaci Davida Radoka to není pohádka. Je to bolestivé, ale citlivé a dojemné vyprávění jednoho velmi smutného příběhu opravdové lásky.“

„Na jevišti nehraji, ale žiji příběh Rusalky, takže mě to stojí dost fyzických i psychických sil.“

„Peter Berger jako Princ je citlivý partner, se kterým je radost stát na jevišti. A ještě tak krásně zpívá!“

Jana Šrejma Kačírková je sopranistkou, která má ideální hlas pro lyrické role plné emocí, pro postavy, jež většinou špatně skončí. Nejnověji zpívá Rusalku, premiérovanou v Janáčkově divadle v pátek 5. dubna. Roli už ztvárnila v Českém Krumlově na Otáčivém hledišti v režii Jiřího Heřmana, nyní v Brně jde o inscenaci režiséra Davida Radoka.

„Miroslav Košler dokázal strhnout a trvale vtáhnout do toho, co měl rád.“

„Part dětského sboru v Janáčkovi je velice obtížný, ne úplně pohodlný, s poměrně velkými nároky na znělost, navíc najdeme několik sólových výstupů, kdy každý zpěvák je sám za sebe.“

„Když je chlapecký hlas dobře vedený, tak mutace probíhá násobně kratší dobu, než u ostatních.“

Českých sbormistrů na plný úvazek jistě není více než sto. Nejspíš ani padesát a možná ani dvacet. Petr Louženský je jedním z těchto „vyvolených“. Absolventa vysokoškolských oborů arabština a hebrejština, milovníka soudobé hudby a hlavně sbormistra koncertního oddělení Kühnova dětského sboru ke sbormistrovstí přivedla výrazná osobnost Miroslava Košlera, jako vedoucí tělesa rostl pod patronátem Jiřího Chvály. V současnosti sbor kromě jiného připravuje koncertní provedení Příhod lišky Bystroušky s Jakubem Hrůšou a Českou filharmonií.

„Člověk se ptá po vlastních kořenech právě tehdy, když je z nich vytržen nebo když je postaven před zrcadlo.“

„Housle jsou ve skladbě šamanem, tím kdo posluchače vede.“

„…aby to nevypadalo, že píšu pouze pro pravěké nehratelné nástroje.“

Na festivalu Pražské jaro 2024 bude skladatel Kryštof Mařatka dirigovat světovou premiéru svého houslového koncertu Svatyně – v hlubinách jeskynních maleb. Je holdem pravěkým uměleckým projevům dochovaným ve Francii. Autor žijící již tři desetiletí souběžně v Praze a v Paříži v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o původu umění, o lidské identitě a o potřebě uměleckého vyjádření, spojené s lidmi odjakživa. Zmiňuje také práci na opeře na motivy románu Továrna na Absolutno od Karla Čapka, díle určeném pro Národní divadlo Brno, a vrací se k březnovému provedení svého klarinetového koncertu Luminarium Filharmonií Hradec Králové. Sólistou byl jeho dvacetiletý syn Yan, student Pařížské konzervatoře.

„Vorlová po sobě zanechala rozsáhlé kompoziční dílo.“

„Ke tvorbě pro lidské hlasy přistupovala diferencovaně a s citem. Pod dojmy z vlastního životního údělu vždy dobře vystihla hloubku vybraných textů.“

„Ve dvou případech program večera doplnily její kompozice pro sólový klavír.“

Hudební skladatelka Sláva Vorlová se narodila před sto třiceti lety, 16. března 1894, necelých deset let po úmrtí Bedřicha Smetany. Letošní vzpomínky na tuto pozoruhodnou umělkyni proto rovněž spadají do rámce Roku české hudby. Slavnostní koncert z její tvorby uspořádal spolek Lieder Society v Sukově síni pražského Rudolfina ve čtvrtek 21. března.

„Petr Skalka uváděl každou z přednesených skladeb vlastním zasvěceným komentářem.“

„Už první tóny Preludia byly neklamným znamením, že Skalkovo pojetí bude důvěrně komorní, nikoliv pompézní, jak by se od široce rozkročené faktury dalo očekávat.“

„S Biberovou Passacaglií ve Skalkově podání jsme poznali jeden ze zdrojů, odkud Bach mohl čerpat.“

Kdo se nechal svést lákavým názvem koncertu Věčný Bach a 12. března vystoupal z Vršovického náměstí k budově Vzletu, vršovické kulturní křižovatce, aby se zaposlouchal do hudby jednoho z největších géniů světové hudby, prožil neopakovatelnou atmosféru vysoce intimního, ale zároveň transparentního poselství hudby vzdálené rovná tři staletí.

„Dovedu si představit, že to všechno okolo jeho osobnosti nemusí sednout každému.“

„Připadalo mi, jako by v určitém ohledu interpretoval skladbu společně s námi.“

„Z koncertu jsem odcházel naplněný po všech směrech.“

Dvořákova síň Rudolfina v neděli 10. března zažila fantastický recitál islandského klavíristy Víkingura Ólafssona, který tam v rámci svého celosvětového turné přednesl Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha. Kromě mnoha jiných uměleckých kvalit se jeho hra vyznačovala jakousi zvláštní sounáležitostí s posluchači, jako kdyby aktivně vytvořil dílo jen pro tento konkrétní večer, publikum a sál. Asi má lidi rád a oni určitě mají rádi jeho.

„Skutr Rusalke ponecháva nadprirodzené aj rozprávkové aspekty.“

„Kreácia, ktorú na prvej premiére vytvorila Kateřina Kněžíková, bola podľa mňa po všetkých stránkach mimoriadna.“

„Tomáš Netopil viedol orchester skôr k lyrickému pojatiu, v ktorom sa detaily nestrácali pod nánosmi prehnaného výrazu.“

Sólistka stojí na forbíne, v rukách drží svietiacu „návnadu“: jeden z režijných leitmotívov inscenácie, s jej „Bůh tě pomiluj“ sa zaťahuje opona – a Národní divadlo má novú Rusalku. Záver je pre toto naštudovanie vlastne veľmi príznačným. Hudobne aj scénicky sa vyhýba pátosu, zostáva tajomne symbolický, akcentuje rozhodnutia postavy. A tak, ako celé tri hodiny predtým, je jedným z jeho nosných elementov samotná Kateřina Kněžíková.

„Na pódiu je pěvkyně, proslulá zejména nespecializovanou interpretací barokní hudby, která se odvážně, ale s naprostou soudností pouští do světa jazzu.“

„Jde o jemnou, kultivovanou hudební zábavu v komorním stylu, o vyprávění hudbou, zpěvačkou nenásilně prokládané mluveným slovem.“

„Nazvučení bylo decentní a dokonalé, prostředí zšeřelého auditoria nevelkého divadla pro podobně intimní program ideální.“

Komorní večer na rozhraní žánrů, překračující a rušící hranice, trochu klasický, ale o hodně víc jazzový, neokázale a nenápadně dokonalý a stoprocentně profesionální, zábavný i ztišený, vemlouvavý a chytlavý. Takový byl Koncert pro Liberecký kraj, kterým na sebe v mimořádném jarním termínu upozornil festival Lípa Musica. Jeho trumfem byla v sobotu v libereckém divadle americká mezzosopranistka Joyce DiDonato, pohrávající si s pěticí instrumentalistů v chytrých aranžích s repertoárem od baroka po muzikál.

„Zpěv Václavy Krejčí Houskové byl vždy osvěžením a pozornost posluchače tak po celou dobu koncertu nepolevila.“

„V Koncertní etudě C dur opět vynikla virtuozita Jitky Čechové.“

„Zůstane-li v posluchačích po koncertě touha po dalším poslechu, je to přece vynikající hodnocení.“

V obecném povědomí národa žijí velká díla Smetanova symfonického a operního repertoáru. Tituly jako Má vlast, Prodaná nevěsta, Libuše a několik dalších by mnoho dotázaných dovedlo vyjmenovat na první dobrou, což je jistě chvályhodné. Stejně tak chvályhodné je ale uspořádání koncertu, který obrací pozornost k mnohem komornějším, niternějším a méně známým Smetanovým skladatelským počinům, k jeho klavírní a vokální tvorbě. Takový byl i koncert 6. března 2024 ve Smetanově domě v Litomyšli.

„Ať už v jeho žilách kolovala jakákoli krev, jejím odkazem se neřídil; dobové události ho vedly jiným směrem.“

„Ve Vídni žil hudbou, ambicemi stát se věhlasným dirigentem; také skládal, hrál na klavír a zpíval obstojným barytonem.“

„Po smrti byl zveličován do té míry, že mu jednadvacetiletý Janáček vzdal roku 1875 hold krátkou skladbou.“

Jeho předky byli nejspíš Židé, přinucení přijmout německé příjmení. On sám byl českým vlastencem, zároveň hrdým na svůj moravský původ. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, velkou část svého života prožil ve Vídni. Stal se, pokud vím, jediným člověkem, kterého svojí skladbou jmenovitě uctil Leoš Janáček. Forchtgott Tovačovský nejenže komponoval a dirigoval pěvecké sbory, také zpíval, hrál na klavír; rebeloval, organizoval. Co vše se dá za jeden krátký život stihnout…

„Koncert měl strohou, avšak koncepčně promyšlenou obsahovou linku.“

„Ukázalo se tak, že japonské sólistce svědčí stojaté vody spodní dynamiky mnohem více než rozbouřené řečiště emocionální radikality.“

„Orchestr Dvořákovu kompozici provedl s mistrovským nadhledem a smyslem pro široce klenutou melodickou stavbu.

Rok české hudby našel svůj ryze dvořákovský výraz v pondělním rudolfinském večeru ve svůdném podání PKF a houslové virtuosky Midori. Dramaturgickou výplň tvořenou pouze klasickými koncertními kusy Antonína Dvořáka orchestr vtělil do umělecky pozoruhodné zvukové malby, jíž nechyběl interpretační důvtip a energický přístup. Přes osobitý vhled japonské sólistky ovšem místy absentovala ochota vstoupit do rozmanitých úrovní Dvořákova génia…

„Smetana strávil ve svém rodišti jen prvních sedm let života, ale místní si svého nejslavnějšího rodáka považují.“

„Litomyšlské pivo – jak jinak – má na etiketě Bedřichovu hlavu.“

„Logo projektu Smetana200 je i na nové lávce přes hlavní silnici, přejmenované lidmi spontánně na Smetanovu lávku.“

Narodil se nám Bedříšek, hlaholí starosta Daniel Brýdl v kostýmu sládka Františka Smetany. Je druhého března, dvě hodiny odpoledne, a východočeská Litomyšl slaví dvousté výročí svého nejslavnějšího rodáka. V roce 1824 se toto zvolání ozvalo prý úplně stejně, jen bylo deset dopoledne. Otec šesti dcer a teď tedy konečně i prvního syna se podle dobových svědectví před zámeckým pivovarem spontánně pustil do tance s děvečkou a pak hned dal vyvalit chase sud piva, aby se veselila s ním.

„Clara Nováková bravurně využívá všechny zvukové polohy svého nástroje.“

„Klavíristka hrála vnímavě s respektem ke komorní sazbě, ale zároveň si sebevědomě brala prostor, pokud to skladba dovolovala.“

„Leitmotivem večera byla radost. Radost ze setkání, radost z hudby, radost ze svobody.“

Barokní refektář Profesního domu MFF UK na Malostranském náměstí v Praze je již tradičním místem koncertů komorního cyklu PKF — Prague Philharmonia. Cyklus představuje komorní soubory a hráče orchestru spolu s hosty. V pondělí 26. února jsme však byli hosty tak trochu všichni, včetně domácích hudebníků. Hosty na návštěvě u Novákových.

„Nejedlý zdůrazňoval Smetanovo češství, mně přijde důležité zdůrazňovat Smetanovu světovost.“

„Jakkoli se to s ním v minulosti přehánělo, má smysl bavit se o něm i dnes, protože už to může probíhat v úplně jiném tónu.“

„Smetana má na to, abychom ho mnohem víc než dosud dostali do světa.“

Nové promýšlení faktů o „zakladateli české národní hudby“ nabízí spisovatel Pavel Kosatík. V knize Bedřich Smetana – Životopis, která vychází v březnu 2024 k dvoustému jubileu skladatele, dává jasné podněty. Světová hudba v tuzemsku podle něj nezačala vznikat až s Dvořákem, Janáčkem a Martinů, ale stejný potenciál má už Smetanovo dílo. Jen se to nějak moc dlouho přehánělo s tvrzením, že jeho hudba je především česká…

„Milada je heroina, která má nádherné zpívání.“

„A víte, že je to moje první role v češtině? Ale je to taková podivná čeština.“

„V Melbournské opeře jsem byla Amelií z Verdiho Maškarního plesu, za ni jsem v roce 2014 získala prestižní cenu Green Room Award.“

Csilla Boross je maďarská sopranistka, kterou ocenilo české operní publikum zejména v roce 2009, kdy ji vidělo jako Čo-Čo-San v Pucciniho opeře Madama Butterfly v Janáčkově divadle. Za ztvárnění této postavy dostala v roce 2010 Cenu Thálie; následně se jí otevřely dveře na světová jeviště. Nyní se vrací na brněnskou scénu k souboru Janáčkovy opery jako Milada ve Smetanově opeře Dalibor.

„O mém otci Janu Novákovi se pořád píše, že je to ‚Martinů‘ nebo ‚Stravinský‘, jako kdyby jen někoho kopíroval… Ale Novák je Novák!“

„Trochu mě udivilo, když jsem přišla do Čech a někdo mi řekl: ‚Člověče ty hraješ tak, že bych ani nepoznal, že jsi žena.‘ Vůbec jsem to nechápala.“

„Ve škole jsme teď hráli gamelan, já jsem hrála na balinéskou píšťalu suling nebo pikolu. Takové věci mě strašně baví.“

Flétnistka Clara Nováková je dlouhá léta inspirací nejen českým flétnistkám a flétnistům. Její osobitá interpretace oplývá výraznou expresivitou a energií. Zájem však vzbuzuje i bezprostřednost a lehkost, s níž umělkyně hovoří o flétně, hudbě, ale i svých pestrých životních zkušenostech. Po dětství v Brně, Dánsku a Itálii, studiích v Německu a ve Francii a řadě profesně úspěšných let ve Francii a Španělsku už přes deset let žije a učí v Číně. Do Evropy se vrací dvakrát ročně a právě teď chystá dva koncerty v Praze.

„Soustředím se na to, abych divákům zprostředkovala něco autentického“

„Líbí se mi, když se moje postavy mohou učit jedna od druhé.“

„Part Skladatele musíte znát opravdu velmi dobře a najít způsob, jak ho zpívat, aby to neznělo jako rytmické cvičení.“

Původem islandská mezzosopranistka, sólistka Opery Národního divadla Arnheiður Eiríksdóttir si za pár let v Zlaté kapličce stihla získat přízeň pražského publika i kritiky. Ona sama říká, že se v Praze cítí jako doma a že Češi a Islanďané toho mají hodně společného. Držitelka Ceny Thálie (2023) za roli Oktaviána (Růžový kavalír) je na jevišti nepřehlédnutelná, a to jak pěvecky, tak svým mimořádně přirozeným hereckým projevem. Na diváky se přitom snaží přenést co nejpřesvědčivější emoci a nepolevit z hudební kvality – i když je operní provoz často plný kompromisů.

„Umělá inteligence opravdu zatím jen kompiluje z již vytvořeného.“

„Která skladba by mohla zahajovat Pražské jaro, kdyby to nebyla Má vlast? Umělý mozek nezaváhal…“

„Jaký problém bude vygenerovat multimediální soubor s hudební událostí, která se nikdy nestala?“

Steven Hawking už před deseti lety varoval, že nás může umělá inteligence zahubit. Už je ta doba zde? A kdy záhuba dorazí i do světa klasické hudby? Lukáš Hurník shrnuje své dosavadní zkušenosti. Některé jsou tragikomické, některé jsou katastrofami. Občas je to ale zábavné…

„Anna Moriová má dar výrazové přirozenosti a v hlase jakoby automaticky přítomné něhy a poezie.“

„Je nutné ocenit doprovod Martina Levického, který doprovázel citlivě a s nejvyšší péčí.“

„Žádnému z nejvyšších tónů Magdalény Hebousse nechyběla kýžená pocitová ‚hloubka‘ a témbrová plnost.“

Píseň je královna. Operní soubor pražského Národního divadla jí tedy věnuje pozornost. Páté z celkových osmi matiné pilotního ročníku cyklu písňových recitálů se opět odehrálo na jevišti Stavovského divadla a hlavní slovo v sobotu 17. února měly stále ještě studentky pražské akademie, sopranistka Magdaléna Hebousse a mezzosopranistka Anna Moriová. V úvodním čísle se k nim přidali sopranistka Yukiko Kinjo a tenorista Josef Moravec. Na klavír doprovázel Martin Levický a měl tak podíl na hodnotném dopoledni.