7

„Jakub Hrůša se vydal naplno. Zejména v Janáčkovi.“

„Mladistvý a přitom dokonalý a špičkový muzikantský výkon Josefa Špačka, ryzí hudba a skutečné umění.“

„Jakub Hrůša zná u Karnevalu hranice tempa, nikdy by nepopustil uzdu ke zběsilosti.“

Zahájení Národního festivalu Smetanova Litomyšl patřilo ve čtvrtek kompletně České filharmonii. Po celý večer orchestru s Jakubem Hrůšou a v roli skvělého sólisty i jeho koncertnímu mistru Josefu Špačkovi. Zněla Smetanova, Dvořákova, Janáčkova a Čajkovského hudba. Tropické počasí jinak udělalo své. Na zámeckém nádvoří bylo přijatelně až v druhé polovině večera. A bouřka odpoledne před koncertem a pak v noci po něm, ale během programu ne? Jsme klikaři, říkají pořadatelé…

 
Zveřejněno v ReflexePlus
2

„Detaily jsou v editorské práci zásadní, jinak to nemusíte dělat.“

„Nastupující šéfdirigent Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko zvolil Sukovu hudbu jako jeden z hlavních pilířů svého programu.“

„Radost z napsaného uměleckého textu je euforie, něco úplně jiného je zanícení pro badatelský nápad, za kterým si jdete. Je to jiné, ale oboje neméně intenzivní.“

„Je to nejmodernější hudba, kterou máme, a zařadí se patrně k té nejtrvalejší,“ napsal hudební kritik Emanuel Chvála na adresu Sukovy smuteční symfonie Asrael po její premiéře v roce 1907. Urtextová edice Sukovy velkolepé skladby, kterou loni vydalo hudební nakladatelství Bärenreiter Praha, získala od Německého svazu hudebních nakladatelů ocenění Best Edition 2019 (a není bez zajímavosti, že mezi další oceněné publikace za rok 2019 patří vydání kompozice Martina Smolky Per divina bellezza u Breitkopfa & Härtela). Editorem tohoto vůbec prvního kritického vydání je český muzikolog a básník Jonáš Hájek. V sídle pražské pobočky slavného nakladatelství jsme si povídali o tom, jaké je to býti „sukologem“.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
Bykov-Marco-Bprggreve-kTKSXgJA

„Jakub Hrůša samozřejmě nechce být a není v Bamberku jen dirigentem české hudby, ale Mé vlasti se nešlo vyhnout.“

„K tomu, abychom integrovali debut do systému Pražského jara, nás v dobrém slova smyslu přemluvil Jiří Bělohlávek.“

„Při zvaní dirigentů k tuzemským orchestrům jde o to, aby vedení partnerské instituce nepřijalo hosta jen se skřípěním zubů.“

Festival Pražské jaro zahájí v roce 2020 Smetanovou Mou vlastí Česká filharmonie, a to s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Protože však vůbec poprvé společně uvedou cyklus symfonických básní už letos v říjnu, ve vlastní sezóně, chystají organizátoři festivalu na 12. května zatím blíže nespecifikované ozvláštnění. Navíc ještě předtím, 7. května, bude mimořádný prolog Pražského jara patřit Berlínským filharmonikům.

 
Zveřejněno v SouvislostPlus
6

„Smyk vybírali dirigent, sólista a orchestr hodně dlouho. Z pódia se nekontrolovaně ozývaly akordy, za které by se nemusel stydět skladatel o půlstoletí mladší.“

„Provedení, v němž si zřetelně ani dirigent, ani sólista nevěděli s obsahem hudby příliš rady.“

„Přes všechna pěkná místa s harfami, flétnami a opalizujícími plochami výsledek rozhodně ne nezapomenutelný.“

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro zakončilo posledním jedenačtyřicátým koncertem renomované francouzské těleso Orchestre National du Capitole de Toulouse řízené Tuganem Sochijevem. Druhá polovina úterního večera v Obecním domě s Debussyho Mořem a Stravinského Ptákem Ohnivákem byla dobrá, ale Dvořákův Houslový koncert bude pro dirigenta a sólistu Renauda Capuçona patrně ještě dlouho noční můrou.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
Phil181011036

„Komplet českému repertoáru jsem se bránil – nechci být zaškatulkován. Ale dělat osvětu chci. Proto Kabeláčovo Mysterium času a Dvořákův Othello.“

„Na koncertě očekávají nejen jasnost záměru, ale také nápady, o kterých se nemluvilo. Musí to být s adrenalinem.“

„Vídeňští filharmonikové jsou opravdu poslední z těch nejlepších orchestrů na světě, které jsem dosud na koncertě nepoznal.“

Jakub Hrůša je podruhé pozván k Berlínským filharmonikům. Téměř doslova do roka a do dne od tamního debutu. V polovině letošního prosince bude v sále Filharmonie v německé metropoli dirigovat Kabeláčovo Mysterium času, Dvořákovu symfonickou báseň Othello, Berliozovu lyrickou scénu Kleopatra a suitu z baletu Podivuhodný mandarína od Bély Bartóka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prorokuje, že v zahraniční skutečně nastává čas pro objevování hudby Miloslava Kabeláče. Ale hlavně popisuje, jak si jeden z nejlepších orchestrů světa vybírá a zve hosty, jak pro ně koncipoval svůj program a jaké to s nimi je při zkouškách a na koncertě. Pochopitelně jsem skákal radostí a nesmírně si toho vážím, usmívá se, když vzpomíná na nečekaně rychlé nové pozvání.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
1

„Podivuhodné bachovské bezčasí může vyniknout jedině v rukách svrchovaného umělce.“

„Největší pochvala a obdiv ale patří především k nadlidské výdrži.“

„Isabelle Faust dokázala vzbudit vzácný pocit absolutní jednoty s hudbou.“

Odbila sedmá večerní a v pražském Rudolfinu stojí na pódiu jeden osamocený pultík. V prostoru, kde většinou slýcháváme velká tělesa či komorní celky, působí taková situace nezvykle, až nepatřičně. Kladu si v duchu otázku, zda tak závažný a zároveň choulostivý program, jako je kompletní provedení všech houslových partit i sonát od Johanna Sebastiana Bacha, bude fungovat pro velký sál zaplněný stovkami lidí. Všechna ta odkašlání, vrtění, chrchlání. Nebezpečí, že vzácná a křehká koncentrace a napojení mezi interpretem a publikem bude narušeno, ne-li přetrženo. Zvládne to interpretka? Zvládne to Bach? A zvládneme to my, posluchači?

 
Zveřejněno v ReflexePlus
02

„Láska ke třem pomerančům? Krásně praštěná pohádka. Surrealistický příběh, řekla bych. A podle mne jí Prokofjevova hudba náramně sluší.“

„Všechno chce svůj čas. A pak už jen to štěstí, aby role přicházely pěkně v tom sledu, jak je třeba!“

„Mám opravdu štěstí. Na práci i na lidi. Na svou rodinu. Vážím si toho a děkuji.“

Nastudovala už řadu stěžejních mezzosopránových rolí a partů, stíhá přejíždět mezi našimi předními scénami a většinou ji zastihnete usměvavou. Veronika Hajnová právem patří mezi výrazné osobnosti naší operní i koncertní scény. Teď čerstvě ji uvidíme v opeře Láska ke třem pomerančům, která má dnes premiéru v pražském Národním divadle. „Je to krásně praštěná pohádka,“ směje se mimo jiné Veronika v rozhovoru pro KlasikuPlus.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
středa, 15 kvě 2019 08:36

O skladatelích s neuronovým srdcem

pkffromthefutureworld

„Mám na pultě něco, co nesložila živá bytost. Chtě nechtě to člověka přinutí k chvilce filosofie a osobní etiky‘.“

„Najednou zjišťuje, že si skrze černé kuličky „povídá“ s duchem člověka, který dle našich materiálních měřítek dávno ‚skončil‘.“

„Člověk odnepaměti posedlý touhou ovládnout mechanismus (S)tvoření. Ale budeme jednou milovat iDvořáka???“

Jednoho dne mi v polovině března zazvonil telefon: volali mi z PKF Prague Philharmonia a nabídli mi možnost zúčastnit se projektu Future Dvořák. Byl jsem poněkud v časové tísni – skladbu bylo nutné nastudovat během týdne – ale přemohla mne zvědavost a souhlasil jsem. Princip projektu zazněl již několikrát v médiích, přesto si dovolím pro přehlednost jej stručně zopakovat.

 
Zveřejněno v OsobnostPlus
zahajovac-koncert--opening-concert-125201946920357515o

„Smetanu hrálo tvárné těleso, zralým způsobem inspirované a vedené.“

„Málokdo si dovolí ve Vyšehradu taková zvolnění a ztišení, jaká jsme slyšeli.“

„V závěru Blaníku patos nádherně nahradil vznešeností.“ 

Pražské jaro otevřeli Bamberští symfonikové s Jakubem Hrůšou. Smetanova Má vlast zazněla velmi pěkně, nesmírně životně, do detailů propracovaně a přitom uvolněně. Zazněla v rovnováze lyrického a epického, svátečního a spontánního, promyšleného a prožitého, v rovnováze českého a světového přístupu, vzorově – tak, že by se o ní mohlo jednou mluvit jako o legendární.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
neděle, 12 kvě 2019 07:30

Jakub Hrůša a "jeho" Má vlast

Jakub-Hra--Andreas-Herzau-BLUE

Čtyřiasedmdesátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro zahájí dnes večer v Obecním domě tradičně Smetanova Má vlast. Cyklus symfonických básní zahrají pod taktovkou svého šéfdirigenta Jakuba Hrůši Bamberští symfonikové, orchestr založený v Bavorsku po druhé světové válce německy hovořícími hudebníky odsunutými z Československa. Těleso se k hudebním tradicím své někdejší otčiny nepřetržitě hlásí. V Čechách po roce 1990 už několikrát hostovalo, ale úkol připadající tradičně na 12. květen mu byl nyní svěřen poprvé. S Mou vlastí pak do 20. července Bamberger Symphoniker vystoupí ještě v Baden Badenu, Curychu, Innsbrucku, Luganu, Hamburku, Wiesbadenu, Amsterdamu a na BBC Proms v Londýně.

 
Zveřejněno v SouvislostPlus
5957364810156880378851900410529947862433792o

„První kontakt s Myslivečkem mi zprostředkovala deska Magdaleny Kožené.“

„Zpívám už dvacet let. Přijal jsem účast na filmu, protože rozhodně nemám v úmyslu dělat stále stejné věci.“

„Zpívat Myslivečka je potěšením.“

Tři dny byl v Praze kontratenorista Philippe Jaroussky. Podílel se na natáčení hudby k chystanému velkofilmu Petra Václava nazvanému Il Boemo, který má zachytit život skladatele Josefa Myslivečka. Čecha úspěšného v Itálii v operním oboru, Mozartova předchůdce a staršího přítele. V prostoru Pražské křižovatky, v tichém ústraní bývalého kostela uprostřed Starého Města, nahrával Myslivečkovu hudbu Václav Luks se svým orchestrem Collegium 1704. Byly tam vedle Jarousského zrovna sopranistky Simona Šaturová a Emőke Baráth a s nimi kontratenorista Benno Schachtner. KlasikaPlus už z toho odpoledne přinesla reportážní rozhovor s Petrem Václavem. Na deset minut ve stejnou chvíli získala k mikrofonu také slavného pěvce. Philippe Jaroussky stačil s neskrývaným nadšením přiznat, že se rád zúčastní něčeho nového, zauvažovat o Myslivečkově hudbě a jejím významu a pochválit Václava Lukse. 

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
a

„Každý film je interpretace a každý ho dělá podle svého, podle toho, co ho zajímá.“

„Hudba je samozřejmě vybraná podle období, o kterém vyprávíme. Něco ale slyším poprvé, protože jsme noty vzali z archivu a od dob Myslivečka nebyly nikdy nahrané.“

„Úvahy, komu je ten film určen, jsou věcí producentů. A myslím si, že autor se tím vůbec nemá zaobírat, protože by začal kalkulovat.“

Poslední den se dnes v Praze natáčí hudba k chystanému velkofilmu o Josefu Myslivečkovi – Il Boemo. Režisér Petr Václav si vybral Václava Lukse a jeho Collegium 1704 a špičkové sólisty. Pozvání přijali třeba kontratenoristé Philippe Jaroussky (náš rozhovor s ním je ZDE) a Benno Schachtner, sopranistky Simona Šaturová, Emőke Baráth a Giulia Semenzato, mezzosopranistka Sophie Harmsen nebo tenorista Krystian Adam. První klapka má padnout v červenci a natáčet se bude na různých místech v Itálii a také v Praze. Film má přijít do kin na konci roku 2020, už na sklonku toho letošního ale vyjde samostatné CD s hudbou – z podstatné části dosud neznámou, která ležela hluboko v italských archivech. KlasikaPlus.cz zastihla Petra Václava přímo v kostele sv. Anny v centru Prahy během jednoho z natáčecích odpolední. Práci s hudebníky si nejen velmi pochvaloval, ale také na ni pečlivě dohlížel.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
DSC2442-kopie

„Potom přišel Jakub - a náhle jsem pochopil, jak to s Mou vlastí je.“

„Náš orchestr má sto jedenáct členů… Newyorští filharmonikové mají členů sto devět...“

„V Českém rozhlase se našly magnetofonové pásy Pražských německých filharmoniků natočené dirigentem Josephem Keilberthem.“

Poprvé přijeli na Pražské jaro v roce 1991. Bamberské symfoniky jsme vnímali s překvapením jako výborný orchestr, který vznikl v Bavorsku po odsunu československých Němců a který má kořeny v německojazyčných orchestrech v Praze a možná i dalších městech. Nebyl zván, protože takzvaní sudetští Němci nebyli podle komunistické ideologie přátelé. Podruhé se v Praze těleso objevilo na konci 90. let, tehdy ale hostování poznamenal kolaps dirigenta Horsta Steina přímo na pódiu. Potřetí byli v Praze v roce 2014, už čtrnáct let vedeni Britem Jonathanem Nottem. Bamberští v Německu se svými mezinárodními koncertními a nahrávacími úspěchy definitivně přesáhli regionální zakotvení. O dávném pražském původu začali víc hovořit zase s příchodem Jakuba Hrůši na post šéfdirigenta na podzim roku 2016. Společně s ním teď Bamberger Symphoniker směřují do české metropole, aby zahájili 12. května Pražské jaro. KlasikaPlus o tom hovořila s ředitelem orchestru Marcusem Axtem.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
IV

„Do svého salonu ve Washingtonu nás pozval mecenáš Dominick Cardella. A po vystoupení pro českou ambasádu nás čeká ještě koncert v Harrisburgu.“

„Podpora přišla i ze strany amerického velvyslanectví. Společný projekt propagující kulturu obou zemí se jim líbil.“

„Na Americkém jaru máme pět koncertů: Písek, Budějovice, Nelahozeves, Hranice na Moravě a Prahu.“

Ve Washingtonu se dnes koná koncert, na kterém violoncellista Štěpán Filípek a americká pianistka Katelyn Bouska zahrají díla Leoše Janáčka a Vítězslavy Kaprálové. Hudbou z meziválečných let doprovodí vzpomínkový večer věnovaný českým velvyslanectvím památce Edvarda Beneše, československého prezidenta a předtím ministra zahraničí. Po koncertech ve Spojených státech má před sebou duo potom několik koncertů v českých městech v rámci cyklu Americké jaro, který podporuje velvyslanectví USA. „A hned po skončení našeho květnového miniturné budeme pak v brněnském rozhlasovém studiu pracovat na další společné desce,“ řekl portálu KlasikaPlus.cz Štěpán Filípek.

 
Zveřejněno v MladíPlus
5863107524249383708702817217179550034165760o

„Na zkoušku času mnoho nebylo – židle byly málem ještě teplé od Vídeňských filharmoniků.“

„´Podívejte, je mi pětasedmdesát a jemu bylo čtyřiadvacet, když to psal,´ argumentuje šéfdirigent, když obhajuje zásahy do partitury.“

„Mile i trochu ošuntěle obyčejné. A kompaktní. Orchestr z první ruky, téměř na dotek.“   

Abfahrt! Odjíždíme, dámy a pánové! Jasný pokyn Dennise Russella Daviese ukončuje půlhodinku družné zábavy. Muzikanti odkládají prázdné skleničky od džusu, piva a vína. Mají za sebou prestižní koncert ve vídeňském Musikvereinu a teď měli v salonku v zákulisí chvíli na osvěžení a uvolnění. Hlasitě se baví, společně žertují. Šéfdirigent mezi nimi prochází. Už je také v civilu. Má na sobě vytahané džíny a vrstvu několika triček. To vrchní je celé černé, vpředu s bíle vyvedenými jmény Leoš, Bedřich, Wolfgang, Antonín, Ludwig a na zádech s bílým nápisem Brno Philharmonic. 

 
Zveřejněno v ReportážPlus
DSC8411

„Celý kvartet byl zahrán s nadhledem moudrého šamana a zároveň neupřel nic z náladových extrémů, které v něm můžeme slyšet.“

„Haasovci dokázali hrát s velikou vnitřní vášní, avšak s měkkostí a hlubokým porozuměním obsahu.“

„Hra jednotlivých hráčů povídala a kdo pozorně vnímal, mohl zaznamenat slova a věty, které se na prknech Rudolfina klubaly s až šokující konkrétností.“

Hvězdné smyčcové kvarteto s nepopiratelnou aurou pokory vystoupilo v Rudolfinu v rámci cyklů komorní hudby České filharmonie jako rezidenční soubor sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Dvořákovu síň rozezněly tóny tří smyčcových kvartetů Dmitrije Šostakoviče, a to 2., 7. a 8., které také bude ensemble v květnu nahrávat. A jak už to u Haasovců chodí, je opravdu na co se těšit.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
sirp2016320022artr1

„Skladba je přímo zacílena na Květnou neděli, ale tím, jak integruje text básně Chalíla Džibrán, je její vyznění složitější.“

„Právě tam lidé v mých představách oslavovali později ukřižování. Tančilo se tam… Taková afterparty...“

„Tulevova skladba je výrazově vypjatá. Naléhavá, důrazná. Hodně využívá vysoké rejstříky hlasů i nástrojů, má vyhraněný abstraktní styl.“

Ambiciózní zahájení… Velikonoční festival duchovní hudby by mohl začít jakkoli jinak. Tradičněji. Konvenčněji. Třeba Dvořákovou kantátou Stabat mater. Ale Filharmonie Brno, která dvoutýdenní akci pořádá, má pověst zdravě odvážného inovátora, zvláště nyní s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. A tak festival začíná světovou premiérou. Autorem objednané skladby je Toivo Tulev, v současné estonské hudbě nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná osobnost.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
julietta-20190409-i-gen-4569-jpg-1554887575

„Tandem SKUTR přinesl neotřelé nápady, jak znázornit situace bez smyslu.“

„Kněžíková je mladou ženou, chvíli kontaktní, chvíli unikající, chovající se stejně nevyzpytatelně jako ostatní obyvatelé podivného města bez paměti.“

„Ostravská inscenace, mimochodem historicky první uvedení Julietty v tomto městě, je vzácným příkladem krásného souladu mezi děním na jevišti a textem libreta.“

Juliettu Bohuslava Martinů je možné inscenovat jako lyrické drama, přízračné blouznění, absurdní divadlo, marné bloudění, nereálnou feérii nebo třeba jako kafkovské dusno či jako obraz horečnatého šílenství. Všechny takové už tu byly. Režisérské duo SKUTR v Ostravě předložilo publiku operu ještě jinou - jako hravou fantazii, zbytečně nezatíženou. Jako úsměvně poetické podobenství o snění.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
Katka-Knkov-Foto-Ilona-Sochorov

„Tiše doufám, že budu mít možnost postupně přidávat do svého repertoáru i další role tohoto geniálního skladatele.“

„S Michelem se rozhodně setkáme. A to dost kontaktně.“

„Po Juliettě mě v nové sezóně čekají tři role na jevišti a několik koncertních bonbónků.“

Dnes vůbec poprvé se v Ostravě objeví na repertoáru lyrická opera Julietta od Bohuslava Martinů. Druhou premiéru pak chystá Národní divadlo moravskoslezské na 13. dubna. Režie se ujali Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, známí jako SKUTR, a hudebního nastudování dosavadní šéf operního souboru Jakub Klecker. Snícího, hledajícího, toužícího, naivního a trpícího knihkupce Michela zazpívají tenoristé Jorge Garza a Luciano Mastro. Titulní roli Julietty alternují sopranistky Doubravka Součková a KATEŘINA KNĚŽÍKOVÁ, kterou KlasikaPlus.cz zastihla těsně před dnešní premiérou.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
MG5731

„Pouhý prolog. Větší jevištní sílu Nymanův opus, původně film, neprokázal.“

„Druhá polovina večera - Stuckyho operní groteska Klasika – je naštěstí hodně jiná.“

„A začíná šňůra humorných, absurdních, ironických, skrytě vzdělávacích i nezakrytě satirických situací, dialogů a scének, týkajících se hudby.“

Inscenace pražského Národního divadla s názvem „Mozart… a ti druzí“ má ve Stavovském divadle dvě části. Kratičkou, původně televizní operu Michaela Nymana a po časné pauze mnohem delší, mnohovrstevnatější a zábavnější divadelní hříčku Stevena Stuckyho. Wolfgang Amadeus je přítomen v obou. V první umírá. Po přestávce, v ráji a pak znovu na návštěvě na zemi, jsou s ním i „ti druzí“. Režisérka Alice Nellis zejména druhou část večera rozehrála skvěle.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
Strana 1 z 2