úterý, 22 leden 2019 08:18

Klasik Petr Eben a jeho varhanní výzvy

Autor:

„Lidem, kteří chodí na varhanní koncerty, moderní varhanní hudba většinou nepřipadá nezajímavá či nesrozumitelná.“

 „Eben býval častým interpretem svých varhanních opusů, většinou se ovšem jednalo ještě spíše o improvizace. Ale nezaznamenal jsem, že by někdy koncertně provedl třeba Nedělní hudbu či Laudes.“

„Potkávám interpretace, jaké se zrodily zdánlivě bez kontinuity, nepřejímají vyzkoušené a zažité postupy, ale zároveň se mi zdá, že míří k podstatě věci.“

 

CD-61hjykByy3LSY355

 

Varhanní tvorba významného českého hudebního skladatele Petra Ebena, jehož nedožitých devadesátých narozenin vzpomínáme právě dnes, 22. ledna, patří k tomu nejdůležitějšímu, čím obohatilo české umělecké prostředí ve druhé polovině dvacátého století kulturní svět. Nebo upřesněme: obohatilo tu výseč evropské a světové kultury, jež se vztahuje ke křesťanským kořenům. - Varhaník a profesor AMU Jaroslav Tůma uvažuje o tradici provádění Ebenových varhanních děl a o výchozích parametrech jejich interpretace. Ebenovy opusy se mu už stávají klasikou, něčím, co bude patřit do repertoáru varhan zřejmě už napořád.

Někomu se má slova mohou zdát snad až nadnesená, jenže já se snažím neposuzovat důležitost uměleckých počinů jejich komerčním úspěchem, ani množstvím posluchačů, ke kterým se dílo dostane. Spíše spoléhám na instinkt, který mi velí prověřovat konkrétní díla i jejich působení opakovaně a pozorovat přitom, zda intenzita a opravdovost jejich působení ubíháním času spíše zesiluje, či vyprchává. To se snažím činit nejen v roli konzumentské, nýbrž hlavně jako interpret.

 

Audite-varhany-1024x768

 

Většinové publikum nemívalo a nemívá dosud soudobou hudbu nějak zvlášť v oblibě. Dramaturgové například orchestrálních abonentních cyklů sice rádi zařazují novou hudbu do programů, a to z řady dobrých a legitimních důvodů, nicméně často i hráči, většinově však hlavně návštěvníci koncertů, jim to někdy mívají až za zlé. Jsou naučeni na své klasické a romantické kusy. Už po desetiletí si ale všímám, jak právě varhanní literatura je v tomto směru výlučná. Lidem, kteří chodí na varhanní koncerty, totiž moderní varhanní hudba většinou nepřipadá nezajímavá, otravná či nesrozumitelná. Povšimněme si, že zatímco v rámci orchestrálních koncertů bývají moderní díla či úplné novinky umístěny často na začátku programů, přičemž publikum více nebo méně ochotně akceptuje, že úvodní skladbu je třeba „přetrpět“, varhaníci naopak kompozice vzniklé ve dvacátém či jedenadvacátém století provádějí většinou na konci produkcí. Tuší, že zvukové efekty, jaké varhany dokážou vyloudit, jsou překvapivé a emočně působivé, posluchače neodradí, ale právě naopak, vytvoří koncertu důstojnou tečku.

 

IMG20190122012512

 

Petr Eben si vícekrát vysloužil uznání, jeho varhanní dílo srovnáváno co do významu dokonce s varhanním odkazem Oliviera Messiaena. Možná je to i tím, že sám skladatel chápal varhany jako svůj snad až osudový nástroj. Už v deseti letech totiž Petr Eben jako regenschori a varhaník Svatovítského kostela v Českém Krumlově usedl u velkého třímanuálového nástroje a navečer za zamčenými vraty chrámu zapomínal na čas i svět v dlouhých improvizacích. „Myslím, že právě tehdy a tam se formovala celá moje osobnost,“ řekl sám skladatel.

Za mých studijních let na Pražské konzervatoři a na AMU v Praze hrál Ebenovy skladby snad každý varhaník. Zejména jeho díla od začátku všeobecně uznávaná a ceněná, jako bylo Moto ostinato z Nedělní hudby. To se šířilo, i do zahraničí, takřka řetězovou reakcí, což sám autor vnímal až trochu nelibě, protože soudil, že popularita Mota ostinata by snad mohla ubírat zájmu o další jeho varhanní díla.

 

Tma-Bruchsal

 

Nelze se mi asi divit, že se čím dál častěji k některým Ebenovým opusům vracím. Stávají se pro mě klasikou, něčím přirozeným, co bude patřit do repertoáru varhan zřejmě už napořád. Uvědomuji si zároveň, jak v mých představách, a určitě nejsem sám, kdo tu zkušenost má, vyzrává nejen obraz díla samého, nýbrž i možný, žádoucí a v jistém smyslu i moderní způsob jeho interpretace. Jistě i proto jsem v loňském roce podlehl myšlence vydat už vícekrát nahraná Ebenova díla znovu a v trochu jiném zvukovém a interpretačním hávu, než bylo dosud obvyklé.

Hudebníci často staví úspěch svých výkonů na hloubce a intenzitě prožitku, a to zejména v okamžiku momentální inspirace na pódiu. Jen někteří jsou natolik racionálně založeni, aby svůj způsob přednesu do posledního detailu vždy předem promýšleli a při samotné hře z této dané linie ani o píď neuhnuli. Nejúspěšnější z dlouhodobého hlediska bývá ale kombinace obou těchto přístupů, kdy stále dokola promýšlené vazby formálních struktur díla, harmonických a tematických souvislostí přinášejí upřesňování detailů i čím dál lepší a přesnější vyznívání celku, což se pak začíná promítat i do vytváření jakési tradice provádění děl, která v posledku nebývá výsledkem činnosti jednoho interpreta, ale spíše dlouhé řady nastudování daných děl různými interprety. V případě Petra Ebena našimi i zahraničními.

 

2018plakatb

 

Určitě musíme vzpomenout například na francouzskou varhanici Susan Landale, na německé varhaníky Gunthera Rosta či Martina Sandera, švédského Johannesa Landgrena, norského Halgeira Schiagera. Ti všichni se zabývají Ebenovou hudbou už dlouhá léta a nahráli jeho stěžejní skladby, popřípadě souborně celé jeho varhanní dílo. Z našich varhaníků chci jmenovat první interprety Nedělní hudby Milana Šlechtu, cyklu Laudes Milana Šlechtu a Petra Sovadinu; řadu děl uvedla v život Kamila Klugarová, velký počet provedení zejména v zahraničí má na svém kontě Jan Hora, z další generace varhaníků se Ebenovým dílům pravidelně věnují například Irena Chřibková či Tomáš Thon, který stál také u transformace opavské varhanní soutěže v Mezinárodní varhanní soutěž Petra Ebena. Měl bych jmenovat dlouhou řadu ještě mladších interpretů, kteří se Ebenově tvorbě věnují, ale určitě bych na některé zapomněl, proto za všechny připomenu už jen Lucii Žákovou, a to hlavně proto, že právě v jejím podání jsem zrovna nedávno Ebenovu hudbu slyšel.

Asi je třeba zdůraznit, že i sám Petr Eben býval častým interpretem svých varhanních opusů, většinou ale zejména v přípravných fázích, kdy se podle jeho slov i podle dochovaných materiálů jednalo ještě spíše o improvizace, nikoli o výsledné kompozice. Typickým příkladem byla mnohá provedení Labyrintu světa a ráje srdce podle textů Jana Amose Komenského, která u nás doma zazněla ve spolupráci se skladatelovým synem Markem Ebenem a v cizině i s dalšími partnery. Tyto improvizace už byly do značné míry předem připravené, rozdíly mezi nimi a později kodifikovanou partiturou jsou spíše kosmetické. Skladatel si tak ještě před závěrečnými úpravami mohl ověřovat v kontaktu s publikem účinek nejrůznějších drobných změn notového textu. Podobně vznikal i Job a některé další cykly, totiž postupným ověřováním účinku hudebních nápadů a výrazových postupů, například v rámci programů pořádaných Lyrou Pragensis Milana Friedla a podobně. Na druhé straně jsem nezaznamenal, že by Petr Eben někdy koncertně provedl třeba Nedělní hudbu či Laudes, totiž cykly, které stály na počátku jeho tvorby pro sólové varhany a které patří mezi velmi obtížná díla varhanní literatury, vyžadující velkou hráčskou zkušenost.

 

11098img1faust-cd-petr-eben

 

Na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze probíhá už několik let výzkum interpretace varhanní hudby, který je v letošním roce zaměřen také na porovnávání a zkoumání různých interpretací vybraných Ebenových děl. Ukazuje nám, jak důležité je pro jejich úspěšné ztvárnění respektování co nejširší škály autorových požadavků nejen pokud se týká notového textu, ale zároveň i ve smyslu dalších vysvětlení obsahu a doporučení ke konkrétním formám přednesu. Žádný předpis není v Ebenových partiturách samoúčelný, vždy prozrazuje autorovu snahu přiblížit interpretům co nejpřesněji svůj záměr. Jako příklad mohu uvést třeba předpis fantastico, který vždy znamená uvolněnou, nikoli přísně metrickou hru. Současně je ale třeba vyhovět také všem dalším požadavkům na obecně kvalitní interpretaci, čili zvládnout problémy technické i přednesové, které spočívají ve správně prováděné artikulaci, frázování, zvládnutí složky agogické a tak dále.

Myslím, že ideální bude vždy taková interpretace, která zohlední všechny výše uvedené požadavky. Interpret by měl zvládnout skladbu a její přednes ve všech základních parametrech. Melodie musí vždy zůstat melodií a fráze frází. Čili někde začíná, nějak se klene a musí nějak na jasném místě skončit. Vztahy mezi jednotlivými úseky musí být zřetelné a srozumitelné i pro posluchače, který sedí a poslouchá daleko od varhan v kostelní lodi nebo v poslední řadě sálu. Veškerá odsazení, i při opakování stejných tónů, musí být slyšitelná. Každý sled rychlých tónů v pohybu je třeba uchem rozpoznat do poslední kratičké noty. Stejně tak srozumitelná musí být i struktura vertikální, kdy každý akord je třeba zahrát tak, aby se dal dešifrovat i z velké dálky. Přitom si ale Ebenova hudba žádá udržet svůj převažující charakter. Slovy autora: „Dramatičnost je opravdu hlavní hybnou silou mé hudby.“

 

videoprojekce

 

Závěrem bych rád uvedl, že nastudovat a provést některé z vrcholných děl Petra Ebena je i v současnosti pro varhaníky skutečnou výzvou. Je vlastně dobře, že řada z nich vůbec nezačíná své studium konkrétního Ebenova díla poslechem dostupných nahrávek svých předchůdců, ale že přistupují k notovému zápisu sice bez hlubší zkušenosti, ale zároveň také bez předsudků. Jsou přitom vesměs dětmi současné epochy, která si velmi bedlivě všímá a váží nástrojů svébytných a zachází s nimi snad až historicky poučeně, protože od svých prvních krůčků si jiných než svébytných a kvalitních nástrojů ani moc nevšímají. Neplatí to samozřejmě pro všechna ona dítka, některá zatím to štěstí nemají, ale podíváme-li se tam, kde se rodí a pěstují talenty, tehdy to platí zcela určitě, jde o logický trend naší doby. Pro mě osobně je pozoruhodné, že v některých případech potkávám dokonce interpretace, jaké se zrodily zdánlivě bez kontinuity, nepřejímají vyzkoušené a zažité postupy, ale zároveň se mi zdá, že míří k podstatě věci, že ctí nejniternější skladatelovy záměry a pohnutky. Z mého pohledu se možná právě takto nejzřetelněji vyjevuje skutečnost, že varhanní hudba Petra Ebena určitě nezmizí v propadlišti dějin.

 

Petr-Eben-znmka

 

Foto: Audite Organum, archiv Jaroslava Tůmy a archiv KlasikyPlus

Jaroslav Tůma

Varhaník a cembalista, hudební pedagog, publicista

Je koncertním varhaníkem a profesorem AMU. Hraje i na cembalo, klavichord, kladívkový klavír a další historické klávesové nástroje, věnuje se improvizaci. Byl nositelem prvních cen v soutěžích ve varhanní improvizaci a laureátem interpretačních varhanních soutěží, včetně Pražského jara v roce 1979. Koncertuje po Evropě, v USA, na Kubě, v Jihoafrické republice i v Asii. Bývá předsedou nebo členem porot mezinárodních soutěží, vyučuje na kurzech a seminářích. Jeho diskografie čítá přes padesát sólových titulů s mnoha snímky vzácných historických varhan. Komponuje varhanní skladby a filmovou hudbu a je autorem odborné publikace O interpretaci varhanní hudby s přihlédnutím k jiným klávesovým nástrojům.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.