„Byl naprostým opakem sebestřednosti.“

„Žil jen hudbou – a pro hudbu.“

„Není náhoda, že bytostně miloval Schuberta.“

Na pianistu Jaroslava Smýkala, pedagoga brněnské Janáčkovy akademie múzických umění a vynikajícího komorního hráče, vzpomínají violoncellistka Michaela Fukačová, ředitel České filharmonie klavírista David Mareček a klavírista, skladatel a rozhlasový redaktor Jan Šimíček. Shodují se, že byl neokázalým a zároveň zanícením umělcem, služebníkem krásy, který bohatě naplnil podstatu velkého bohatství hudebního umění vycházejícího ze symbiózy skladatele a interpreta. Jeho život se uzavřel 16. května ve věku nedožitých 84 let.

Když jsem byla vyzvána, abych napsala vzpomínku na Jarouška Smýkala, s překvapením jsem zjistila, že přestože jsem s ním měla tu čest hrát v dobách svých studií mnoho koncertů a později natočit i několik nahrávek, vlastně o něm samotném nevím takřka nic. Jen vnímám přes prostor a čas nepomíjivou esenci jeho noblesní přitomnosti, slyším moravsky sladkou melodii jeho hlasu, záblesky gest, usměvů, jeho něžné oslovení ‚Míšinko’…

Při marném pátráni po konkrétnějších vzpomínkách si náhle uvědomuji, že to, že mi nenaskakují přiběhy, není ani tak vinou mé paměti, jako spíše důsledkem faktu, že Jaroušek o sobě vlastně nikdy nemluvil. Neměl potřebu na sebe poutat pozornost, či si přikládat jakoukoliv zvláštní důležitost. Byl naprostým opakem sebestřednosti, vždy skromný a uctivý, veškerá jeho pozornost a tím i konverzace se okamžitě obracely k hudbě a k jejím Mistrům. Jako kdyby ani nebyl z tohoto světa, nad jehož problémy se dokázal elegantně povznášet, ale žil jen hudbou – a pro hudbu.

S tímto uvědoměním se mi ozřejmilo to podstatné o něm: byl celým srdcem ‚služebník‘ – což je povolání nejvyšší, služebník ideálu Krásy a Hudby.

Jeho hra pak byla odrazem jeho průzračného vnitřního světa, perfektní, neokazalá, krystalicky čistá. Byl idealním komorním partnerem, nejen nás violoncellistů (zdráhám se nazývat ho ‚doprovazečem‘, byť právě toto umění posvětil svým přístupem na umění nejvyšší). Vidím v něm českou obdobu legendárního Geralda Mooreho, jehož proslulé „Am I too loud?“ by mohlo být stejně tak výrokem Jarouškovým.

Až dětinsky horlivé nadšení poznávat a do hloubi studovat Mistry a jejich tvorbu mu otevřelo obrovský vhled. Jeho znalosti se jevily nekonečné a jeho vnímání souvislostí v mnoha rovinách bylo fascinující. Dokázal přímo kouzelně zpřítomňovat dříve nezahlédnuté kontexty a otevírat prostor novým pohledům. To všechno tak prostě, neokázale a zároveň s vášnivým zanícením. Není náhoda, že Jaroušek bytostně miloval Schuberta, příbuzenství jejich průzračných světů je evidentní.

Konkrétní vzpomínka se nepřihlásila, zato mě zaplavila vlna vděčnosti a úcty k hodnotám, které Jaroušek zosobňoval. To, co přinesl a předal s veškerou láskou a pokorou světu hudby, to zůstává i po jeho odchodu s námi jako vzácný živoucí odkaz. Je mi velkou ctí poklonit se jeho památce a poděkovat z celého srdce za jedinečný příklad, umělecký i lidský.

Michaela Fukačová

———–

Špičkový muzikant a naprosto mimořádný, noblesní člověk. Mám na něj jako na učitele i umělce ty nejhezčí vzpomínky.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      David Mareček

———-

Setkali jsme se poprvé na JAMU v Brně v roce 1963 ve třídě prof. Františka Schäfera. Jaroslav už byl čerstvý absolvent a já teprve začínal. Po absolutoriu v roce 1967 jsem z Brna odešel a vrátil jsem se do něj až v roce 1981. Nastoupil jsem do Čs. rozhlasu jako redaktor a dramaturg v oblasti vážné hudby. A zde už začala naše spolupráce. Jaroslav mi nabízel tituly a já je s radosti přijímal, protože jsem věděl, že nahrávky s ním budou mít vysokou kvalitu. Asi po třech letech mi sdělil, že se pustí do studia Schubertových klavírních sonát. Na jedné ze sekcí rozhlasových stanic v Praze jsem se o tom zmínil. Bylo mi řečeno, proč by se měl Schubert natáčet v Brně, když existuje mnoho nahrávek v Rakousku. Nepolevil jsem!

S první nahranou sonátou jsem po půl roce opět jel na sekci do Prahy – a byla velmi kladně přijata. A teď už záleželo na Jardovi (jak jsem ho oslovoval), kdy mi další sonáty nabídne. Byl velmi pečlivý. Než přišel k natáčení, měl už titul ověřen na veřejných koncertech. Velmi rádi s ním natáčeli hudební režiséři, protože šel vždy po větších hudebních plochách, aby neztratil kontinuitu, takže střihy byly minimální.

Na konci roku 1981 jsem dopsal cyklus klavírních skladeb pod názvem Tónomalby. Jardu velmi zaujaly a asi za dva roky je realizoval ve studiu. Za dalších třicet let jsme se setkali na jednom koncertě a on mi praví: „ Víš ty kluku jeden, když mám chuť si poslechnout některé z mých nahrávek velkých titulů, nikdy nezapomenu si poslechnout tvé drobné skladbičky“. To mne potěšilo a těší dodnes.

A co říct na závěr? Určitě sem patří slova polského sbormistra Stefana Stuligrosze: „Sám notový zápis, partitura, to ještě nic není. Jsou to jen noty, malé černé značky, dynamické znaky a znaky určující tempa. K nim ještě musíte do provedení vložit srdce. A každý z umělců, nezáleží na tom, zda je to houslista, klavírista, zpěvák nebo dirigent, má právo ukázat sebe samého. Předvést, jak on to dílo cítí.“ A zde dochází ke kouzelné symbióze skladatele a interpreta, která přináší nádherné a velké bohatství hudebního umění. A to Jaroslav Smýkal bohatě naplnil.

Jan Šimíček

————

O Jaroslavu Smýkalovi čtěte také ZDE.

Foto: Město Ústí nad Orlicí, archiv M. Fukačové a KlasikyPlus