„Umělecká výuka s sebou nese určitá specifika, daná právě tím, že se ´učí´ umění a že toto umění nutně učí umělci. A umělci jsou lidé velmi specifičtí.“

„Lze jen stěží odhadnout, v kolika případech šlo o zlou vůli se snahou ublížit, a v kolika případech se jednalo ´jen´ o prázdné a hloupé ´kecy´. Ne že by to omlouvalo nebo postižené bolelo méně, ale pro případnou nápravu věcí je to dost důležité.“

„Je škoda, že se problém neotevřel v jiném období, než jsou nastávající prázdniny.“

Šikana, ponižování, obtěžování… tvrdý dril, opovrhování americkým hnutím Me Too… rozklad, rezignace, opak inspirace… To jsou pojmy, se kterými od konce června veřejně pracuje studentská iniciativa Ne!musíš to vydržet, vzešlá z prostředí Divadelní fakulty AMU a dalších uměleckých škol. Vystoupení budoucích hereček a herců a jejich prezentace kritických ohlasů na ovzduší ve školách a na chování pedagogů vzešlo z anonymní ankety mezi pražským a brněnským studentstvem. Hýbe v těchto dnech uměleckými kruhy. Ivo Medek, skladatel a publicista, někdejší rektor JAMU, se zamýšlí nad příčinami kritizovaných jevů a naznačuje možná řešení.

Dovolte mi, jako starému profesorovi s třicetiletou praxí na JAMU (hudební fakultě) i s téměř dvacetiletou praxí v managementu školy, reflektovat iniciativu NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, která značně čeří prázdninové vody vysokého uměleckého školství. Píši to „na koleně“ na mezinárodních kurzech, kde momentálně učím, a předem se omlouvám, vloudila-li se nějaká chybička… Zároveň zdůrazňuji, že se jedná o můj subjektivní, byť mnoha objektivními skutečnostmi podložený, náhled, nikoliv o oficiální vyjádření JAMU nebo některé z jejích fakult.

Podle mého názoru se umění – v mém případě hudební kompozici – vlastně ani učit nedá. Můžeme jen studujícím předestírat možné postupy či řešení a hledat pro ně optimální cestu k nalezení vlastního názoru a uměleckého přístupu. Ale i na to nutně potřebuji s nimi navázat často velmi křehké osobní – a nebojím se říct – i intimní vztahy, byť v tomto případě má to slovo poněkud jiný význam, než v jakém je obvykle – v této kauze pak zejména – používáno. Nemohu totiž individuálně učit žádného studenta nebo studentku, pokud nejsem schopen (anebo mi to není dovoleno) proniknout tak trochu do jeho či její duše. Poznat, do jaké míry je vnímavou a tvárnou osobností, zjistit co a jak moc si mohu dovolit, abych tu duši nezranil, byl schopen aktivovat kreativní potenciál, uměl najít vhodnou formu komunikace, a tak dále. Nejhorší je, když se osobnost uzavře nebo stane „poslušnou“ vykonavatelkou něčeho, o čem tuší, že by mohlo u pedagoga uspět. Musíme v této hře být partnery v určitém pojetí vzájemné důvěry, jejíž navázání mi většinou trvá půl roku, někdy i rok, v extrémním případě i déle. Moje zkušenost je, že právě toto je cesta, jak si uchovat i respekt pedagoga, který je, samozřejmě, posilován pozicí respektovaného umělce.

Je pravdou, že jsem nikdy neučil kolektiv, ale s prací v kolektivu se setkávám při všech uměleckých projektech, do kterých zhusta zapojuji své stávající, ale především minulé studenty a studentky. Ale i tam platí vlastně to samé, co jsem napsal výše. I když jsem zpravidla nejstarším, vždy se snažím, abych svoji zkušenost prezentoval tak, aby mladší neměli pocit nadřazenosti, necítili potřebu se přizpůsobovat autoritě, měli prostor pro svůj umělecký názor. Jelikož se s projekty často pohybujeme ve sféře improvizované hudby, plně zde platí „sedm cností improvizátora“ tak, jak je definoval britský umělec Cornelius Cardew – mimo jiné neprosazovat se za každou cenu, být tolerantní, naslouchat ostatním a akceptovat jejich aktivity, hledat vhodnou chvíli pro svůj „turn“,…. Učí pro jakékoliv umění strašně důležité vlastnosti, která je možná ještě zásadnější, než schopnost stát si za svým názorem, a to je pokoře. Bez ní se umění dělat prostě nedá, ale neměla by se bez ní dělat ani pedagogická činnost. Je nutným pendantem výše zmíněné prestiže, ale i autority a zkušenosti, kterou s sebou pedagog do procesu výuky přináší.

Umělecká výuka s sebou nese určitá specifika, daná právě tím, že se „učí“ (viz polemika výše) umění, a že toto umění nutně učí umělci. A je to tak nezbytné, protože není myslitelné, aby umělecké obory vedli teoretikové. Nicméně musíme si přiznat, že umělci jsou (bez nadsázky či úsměvu) lidé velmi specifičtí. Bylo tomu tak, je, i bude. Někteří jsou mimořádně citliví a proto zranitelní, což mnozí zakrývají různě zabarvenými „slupkami“, které nejsou vždy přívětivé ke druhým. K tomu občas přistupuje věhlas nezřídka stoupající do hlavy nebo naopak zhrzení, časté symptomy vyhoření, přehnaně vnímaný okamžitý pocit úspěchu a hlavně neúspěchu, nervozita a stres řadu dní před výkonem – to vše a mnohé jiné doprovází uměleckou aktivitu i těch nejprestižnějších umělců. A tito lidé vstupují – v nejrůznější fázi výše zmíněných stavů a pocitů – do pedagogického procesu a do interakce se studentskou obcí. Jen nemnoho z nich se dokáže totálně od těchto stavů odříznout a – bohužel – vnášejí je do výuky. Tím vůbec nechci kohokoliv omlouvat, chová-li se nevhodně, jen popisuji situaci, která rozhodně není neobvyklá.

Naštěstí Gaussova křivka platí i v případě extrémů v této oblasti, a tak snad těch nejhorších jsou jen ta drobná procenta – jen pro ilustraci tři případy: Leoš Janáček nezřídka nazýval své žáky „tituly“, které bych raději tady ani necitoval (můj dědeček byl osobním přítelem asi pěti Janáčkových žáků…); nejmenovaná, vysoce respektovaná profesorka naší sesterské VŠ si v pedagogickém procesu občas – při z jejího pohledu nesprávné interpretaci – pomohla bodnutím špendlíkem; jiný, mimochodem oblíbený, pedagog jako vyjádření své nespokojenosti s předváděnou interpretací na hodinách buď vyskakoval z otevřeného okna (naštěstí měl třídu v přízemí) nebo se ukrýval do skříně, a v těch příkladech různých extrémů bych mohl pokračovat. Lze jen stěží odhadnout, v kolika z uvedených příkladů taky šlo o primárně zlou vůli pedagogů či pedagožek se snahou ublížit, a v kolika případech se jednalo „jen“ o prázdné a hloupé „kecy“. Ne že by to omlouvalo nebo postižené bolelo méně, ale pro případnou nápravu věcí je to dost důležité.

Dále je třeba si uvědomit – a jako bývalý děkan i rektor JAMU to mohu podepsat – že je velmi těžké a stále těžší získat kvalitní umělce pro pedagogický proces. Zejména pak ty, kteří svoji uměleckou činnost aktivně a úspěšně vykonávají – prostě učit nemají čas. Je tu navíc další faktor, a to jsou peníze. Podíváme-li se na tabulky platů v českém vysokém školství, pak platy pedagogů všech uměleckých VŠ jsou jednoznačně nejnižší, a to o desítky procent.

Dělal jsem nedávno malý průzkum mezi českými konzervatořemi a ZUŠ. Vyšlo z toho, že je jednoznačně finančně zajímavější být pedagogem ZUŠ než docentem na umělecké VŠ. Možná se vám to nebude zdát možné, ale je to tak. Na co pak má děkan fakulty nalákat kvalitní pedagogy? Jak moc může (ne)tolerovat fakt, že velká část jeho pedagogů si přivydělává právě na těchto nižších stupních? A jak moc musí chodit po špičkách kolem pedagogů stávajících, aby mu – „za ty peníze“ – s prací „nepraštili“? A opět – tím nikoho (ani děkany) neomlouvám ani nedělám nikomu alibi, prostě jen popisuji reálnou situaci roku 2021. A rozhodně se nedá říct, že by se managementy uměleckých VŠ všemožně nesnažily situaci řešit – ostatně odbor VŠ MŠMT o našich iniciativách ví své a – ať jsem upřímný a spravedlivý – snaží se s tím step by step něco dělat. Ale chcete-li někomu přidat, musíte jiným ubrat, což při brutálním podfinancování českých veřejných VŠ není záviděníhodná pozice. Proto nelze čekat radikální nápravu, byť by byla více než žádoucí…

Co teď s tím vším?

Naskýtá se řada odpovědí, některé snad reálné, jiné poněkud diskutabilní – posuďte sami: Nepřijímat špičkové umělce, protože jsou „problematičtí“ (to by asi ani sami studenti a studentky nechtěli).

Dělat psychologické testy u uchazečů o pedagogické místo (jistě možné, je otázka, zda by na to přistoupili a zda by to bylo – vzhledem k výše uvedeným charakteristikám umělců – nějak vypovídající, zejména jedná-li se o přechodné, byť časté stavy, a co s těmi již přijatými?).

Etické komise existují na všech VŠ. Je otázkou, zda jen na papíře, nebo zda skutečně konají. Ale ony mohou konat pouze v případě, když se na ně někdo obrátí s podnětem. Pokud ten nepřijde, je těžké v tomto směru něco dělat. Je zde management školy – jako děkan i rektor jsem na začátku každého akademického roku vyzýval studenty a studentky, aby kdykoliv zaklepali přímo na moje dveře, že garantuji naprosté inkognito. Stalo se tak v opravdu je pár případech. Za patnáct let působení ve zmíněných funkcích dost málo… Je to trošku jako v tom vtipu o člověku, co se desítky let modlí, aby vyhrál v loterii, a Bůh to pak už nevydrží a houkne na něj – „tak mi dej konečně šanci, a kup si los!“. Ani etická komise, ani management bez podnětu ze strany postižených nic nezmůže, a to se musí zabývat i podněty anonymními…

Abychom mohli věci posunout, problémy řešit, je nezbytné je odhalit a pojmenovat. Jinak zůstane u vytváření fám, kuloárových řečí, nejasných podezření, pocitů nespravedlnosti, ublížení. Má-li se situace změnit, musí se to udělat rázně, vzduch vyčistit co nejdřív, vyloučit možnost strachu z něčí pomsty. Aparát na to VŠ má a musí mít i vůli vše vyřešit v co nejkratší době. Je to ostatně v jejím bytostném zájmu zjistit, zda jde o kauzu jednoho či dvou ateliérů nebo plošnou, zda se dotýká seriózně „fungujících“ studentů a studentek, nebo zda hrozí, že se kauza stane „záchrannou sítí“ pro ty, kteří své povinnosti neplní.

Je škoda, že se problém neotevřel v jiném období, než jsou nastávající prázdniny. Čekat na zahájení nového akademického roku by však rozhodně nebylo dobré, byť širší obec studentskou bude nyní značně obtížné oslovovat a na komunikaci pouze s iniciátory akce se zjišťování rozhodně omezit nemůže.

Ivo Medek, v Trstěnici, 7. 7. 2021

Foto: Jaroslav Bobek, Ilustrační  – DAMU, Wikipedie – Ben Skála, licence CC BY-SA 4.0