„Do Semaforu vstoupila jako devětadvacetiletá. A Suchý se Šlitrem rozehráli zpěvaččin talent do několika uměleckých poloh.“

„Inteligentní, jazykově nadaná Hegerová zpívala rovněž v cizích jazycích. Ve francouzštině. V němčině. V jidiš. A samozřejmě v rodné slovenštině.“

„Hana Hegerová obsáhla svými šansony pět dekád. Jsou tu stále jako důkaz, že i zdánlivě lehká hudební múza může být vrcholně klasická.“

„Jen pojďte, Madony, Madony, váš kočár je tady a zvony zvoní zvoní a dva páry černejch koní – koní černejch jako máry – hlavy kloní…“ Verše Jiřího Suchého k jednomu z šansonů Hany Hegerové mi prolétly hlavou v úterý 23. března 2021 odpoledne. Média právě rozšířila zprávu, která se už dlouho dala čekat, ale přesto zabolela. Pět měsíců a tři dny po svých devětaosmdesátinách zemřela žena původním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová. Po rozvodu rodičů s úctou k mamince Čelková. Provdaná Hegerová, která si ovšem úmyslně vybrala civilnější křestní jméno, „aby si lidi nemysleli, že si hraju na bůhvíjakou umělkyni“. Zůstává po ní repertoár čítající na sto šedesát písní, z nichž desítky patří do zlatého fondu české (a slovenské) kultury. A zároveň jako by s jejím odchodem mizel další střípek z mozaiky šedesátých let. Oněch „swinging sixties“, které jak ve světě, tak u nás přinesly explozi nejrůznějších umění, literaturou počínaje a filmem či hudbou konče.

Jako by jejich odkaz, pro moji generaci – tehdy dospívající a vše dychtivě nasávající – zcela zásadní, trochu uvadal. A přestával být referenčním bodem, k němuž se česká kulturní obec upínala za normalizačního bezčasí i při „návratu ke kořenům“ v polistopadových devadesátkách. Těžko se dnes vysvětluje, jak doba plynula. Jak se svět na Západě, ale i na Východě dvacet let po válce nadechl, aby pak v sedmé dekádě upadl – nejvíc na Východě, ale též na Západě – do destrukce a deprese. Je to přirozené. Ale zároveň opomíjející kontinuitu, jaká by právě v těchto zmateně covidových dobách byla zapotřebí. Coby kotva, výzva.

A tak je zajisté korektní, co třeba ve zprávách Radiožurnálu zaznělo 23. 3. v 16 hodin. Byly připomenuty texty, které pro Hanu Hegerovou psali Pavel Žák, Zdeněk Rytíř či Michal Horáček. Jenže to je jen půl pravdy. Než se tito písňoví básníci šansoniérčina repertoáru ujali – a svorníkem jim byl neúnavný skladatel Petr Hapka – vyryli do úhoru českého popu svěží brázdu jejich předchůdci. Petr Rada, Pavel Kopta, Jiří Suchý. Bez nich by byl odkaz Hany Hegerové nekompletní.

Například Pavel Kopta. Syn stejnojmenného literáta, bratr o tři roky staršího Petra, básníka, překladatele (a signatáře Charty 77). Do jeho veršů pro Hegerovou jsem se zamiloval jako středoškolák, pádící kdysi denně Týnskou uličkou kolem vetešnictví Eduarda Čapka. Nadlouho jediného soukromníka, kterého nezničil Únor 1948. Inspirován jeho královstvím krámů i cenností, otextoval Kopta pro Carmen, jak se zpěvačce beztak v láskyplném žertu často říkalo, Bécaudovu melodii a píseň nazval Starožitnosti. Zbystřil jsem – a začal jsem se po jeho verších a hlavně po Hegerové pídit. Skvosty se na mě valily o překot. Jako kongeniální převody francouzských šansonů do české reality a literární tradice. Maestro Tango (na hudbu Léo Ferrého). Petr a Lucie či Milord (Dumontova, resp. Monnotové „dramata v kostce“ původně pro Édith Piaf). Lásko má či Lásko prokletá (obě z dílny Jacquese Brela). Já se vrátím (originální autor Charles Aznavour). Mapa lásky (z repertoáru Georgese Moustakiho). Poté mě ale blues Černá Jessie či šanson Dnes naposled, které Kopta zveršoval na hudbu Jiřího Šlitra, přivedly k tvorbě Jiřího Suchého pro „první dámu českého šansonu“, jak se Hegerové začalo říkat. A otevřel se přede mnou další inspirativní svět.

Do Semaforu přišla šansoniérka roku 1960 jako devětadvacetiletá, kdy už měla v životě i v kumštu leccos za sebou. Od šesti let, to se psal rok 1937, chodila jako správná dcerka bratislavského bankovního ředitele „do baletu“. Idyla vzala brzy za své a navíc jí lékaři ve dvanácti, uprostřed druhé světové války, tanec zakázali. Přes divadelní kurz, první angažmá v žilinském divadle a titulní roli v Krejčíkově filmu Frona se v padesátých letech dostala do legendární Tatra revue. Kabaretu původem z třicátých let, do něhož se později nastěhovali Lasica se Satinským a vytvořili Štúdio S. To už ovšem byla Hegerová dávno v Praze. Roku 1958 ji přivítalo Rokoko. Její životní láska, režisér Ján Roháč, ji – už jako rozvedenou matku syna Matúše, který vyrůstal především s otcem – brzy přivedl do Semaforu v rámci „kulového blesku“, kdy se opačným směrem vydali Eva Pilarová, Waldemar Matuška a Karel Štědrý. A Suchý a Šlitrem rozehráli zpěvaččin talent do několika uměleckých poloh, interpretačních barev.

Přirozeně jim vévodila šansonová. Písně jako Kapka žárlivosti, Proč je to tak, Študent s rudýma ušima, Blázen a dítě (k němuž i hudbu složil Suchý), Barová lavice či Z mého života jsou – samozřejmě díky Hanině podání – žánrově příkladné. Zvládla ovšem též odskoky do jiných hudebních sfér, viz třeba Rámusy blues. Především ale S+Š vycítili, že Hana není jen „tragédka v černém“ po vzoru Juliette Gréco, ale že v jejím herectví dřímá rozpustilost, hravost, dokonce smyslná ženskost. V písních pro operu Dobře placená procházka či pro film, původně divadelní kus Kdyby tisíc klarinetů zazářila Hegerová bezmála jako pop hvězda. Hity v triu s Waldemarem Matuškou a Karlem Gottem se jmenovaly Tak kdybyste to věděla a V opeře. A s Evou Pilarovou, Reném Gabzdylem a Jiřím Šlitrem excelovala v gospelově laděném Haleluja.

Souběžně s tím skládali či textovali pro stále oblíbenější hvězdu také další. Především Petr Hapka a mistr veršů zároveň obrazných i úderných Petr Rada. Jejich Píseň o malíři, Kázání v kapli Betlémské či Obraz Doriana Graye patří k perlám českého šansonu. Ke zvláštnostem lze řadit skladby Pocestný nebo Magnetová hora (autor hudby i veršů Vítězslav Nezval). Nebo Amforu (melodie Jiří Srnec, text Rostislav Černý), Vzpomínku na Paříž (český text Jovanka Šotolová), Píseň o jasmínu (hudba Jiří Malásek a Jiří Bažant, text Eva Sadková) anebo Běh života (tandem Jiří Bulis a Arnošt Goldflam). To už ovšem putujeme napříč časem. A ocitáme se u nedávnější kapitoly v kariéře Hany Hegerové. Šeď první poloviny sedmdesátých let prosvítily dva skvosty dvojice Petr Hapka a Zdeněk Rytíř, písně Penzión na předměstí a Rozvod. Pavel Žák napsal pro šansoniérku cudně dojemný text Bože můj, já chci zpět. A pak – souběžně s nadějí na celospolečenské nadechnutí – nastal velký návrat Hany Hegerové na scénu. Petr Hapka našel v Michalu Horáčkovi skvělého uměleckého partnera a zahrnuli zpěvačku moderně pojatými šansony. Kromě mazlivého hitu Levandulová ožilo její herectví v Potměšilém hostu, sžíravém Denim Blue, nostalgickém retru Táta měl rád Máju Westovou či zamyšleném Žít a nechat žít.

Inteligentní, jazykově nadaná Hegerová zpívala rovněž v cizích jazycích. Ve francouzštině (Brelovo Ne me quitte pas či Dumontovo Mon Dieu). V němčině (Ein Pferd Klagt An – Hanns Eisler a Bertolt Brecht). V jidiš (Ich bin Doch Mir a Medl). Samozřejmě v rodné slovenštině – Milan Lasica jí na hudbu Jaro Filipa zveršoval něžně vyzývané Čerešně. Její úspěchy v zahraničí nebyly četné jen proto, že jí v tom bránil minulý režim. A její neokázalé vlastenectví v tom smyslu, že tady – v této zemi a v tomto jazyce – je doma. Marně ji manažer a majitel kultovní pařížské Olympie Bruno Coquatrix, oslněný jejím výkonem, nabízel možnost zůstat v cizině natrvalo. Zůstalo „jen“ u ohlasu nad Seinou, účasti na montrealském Expu 1967 a několika německých turné. To její šansonové souputnice z východní Evropy, brechtovská pěvkyně a herečka Gisela May či Polka Ewa Demarczyk, se propracovaly až do newyorské Carnegie Hall…

Od konce osmdesátých let jsem s paní Hegerovou natáčel pro Český, potažmo Československý rozhlas. V rámci cyklu Hudební aréna jsme se potkali i na televizní obrazovce. Vždy byla přátelská, ale nevtíravá; uvolněná, ale noblesní. Pár let předtím, než roku 2011 oznámila definitivní konec kariéry, jsem ve Smetanově síni Obecního domu uváděl vánoční komponovaný pořad, jehož byla – do poslední chvíle – utajovaným trumfem. Když jsem ji pozval na scénu coby překvapení večera, sál zatajil dech. Šansoniérka to ihned vycítila a pobaveně pravila: „To koukáte, co? Možná jste si mysleli, že už jsem mrtvá…“ Vybuchl potlesk, publikum měla rázem na kolenou. Nakonec musela několikrát přidávat. Vymanila se až písní Noc, zpívanou napůl v jidiš a napůl v češtině a vrcholící slovy „Já už chci spát, chci tak spát…“

Po tom, co pro českou kulturu vykonala, si Hana Hegerová nyní spánek v jiné dimenzi zaslouží. Její poslední roky nebyly jednoduché. Zrazovalo ji zdraví, zemřel jí jediný syn. Naštěstí měla milé vnuky a věrné přátele. Jeden z nich, operní barytonista Radek Krejčí, mě před několika dny diskrétně upozornil, že zpěvaččin konec se blíží. Usoudil jsem, že bude pro ni vysvobozením. Mimoděk mi vytanula vzpomínka na dobu, kdy jsem si desky této Madony kupoval v prodejně na kraji Celetné ulice, kde prodávala maminka Marty Kubišové. Znovu jsem pocítil dávné štěstí, které s jejími šansony přetrvává. Hana Hegerová jimi obsáhla pět dekád. Nestárnou ani omylem. Jsou tu stále jako důkaz, že i zdánlivě lehká hudební múza může být vrcholně klasická.

Foto: www.jiri-suchy.eu, Youtube