„Atraktivní téma ztvárnila klidně, pouze barevnými odstíny svého hlasu a svým pohledem.“

„Nchávala myšlenky autora a jeho postav rezonovat s vlastním nitrem.“

„Ona není jen herečka, je také básnířka.“

V úterý 26. ledna nás navždy opustila legendární herečka Hana Maciuchová. Nebyla sice přímo aktivní hudebnicí, přesto jsem přesvědčen, že si zde krátkou vzpomínku více než zaslouží. Principy, které reprezentovala, jsou totiž povětšinou společné všem velkým umělcům, bez ohledu na jejich obor či žánr.

Nemohu říci, že bych znal paní Hanu dobře, přesto na těch několik večerů s ní nikdy nezapomenu. Poprvé jsme se setkali v červnu 2015, když jsme společně zkoušeli pásmo s názvem „Sandová, Chopin a ti druzí“ pro festival Smetanova Litomyšl. Jeho dramaturg Vojtěch Stříteský napsal krásný scénář, v němž Hana Maciuchová s mým hudebním doprovodem během několika okamžiků proměnila pódium v šarmantní, sarkastický i krapet zvrhlý pařížský salon, citujíc přitom Flauberta, Huga, de Musseta a další dobové postavy, aby na jejich pozadí brilantně vykreslila životní příběh legendární spisovatelky George Sand a jejích slavných milenců. Atraktivní téma, které se dalo pojmout spoustou efektních způsobů, ztvárnila paní Hana klidně, sedíc v křesle, pouze barevnými odstíny svého hlasu a svým pohledem, za nímž se skrývalo bezpočet významů. Dokonce i Chopinovy a Lisztovy skladby, z nichž některé jsem hrál sólově víc než stokrát, mi připadaly v kontextu jejího projevu nové a nutily mě pokaždé k trochu jiné interpretaci.

Zpětně jsem vždycky přemýšlel, jak to dělá. Ano, měla nezaměnitelný hlas, ženské kouzlo nepodléhající věku, skvělou jevištní mluvu a spoustu dalších kvalit. Ale pravý důvod byl jiný: ona totiž, myslím si, nikdy vlastně nehrála. Jen nechávala myšlenky autora a jeho postav rezonovat s vlastním nitrem; výsledkem bylo dokonalé prolnutí její osobnosti s charakterem role – a pro diváka fakt, že z ní nedokáže ani na okamžik spustit oči. Proto také nejen nepůsobila na pódiu dojmem, že něco předstírá, ale na druhou stranu ani v šatně „nehrála divadlo“.

A ještě jeden moment mi utkvěl v mysli. Na podzim loňského roku, kdy se jí vrátila těžká nemoc, musela kvůli plánovanému léčení odříct nějaké jarní reprízy našeho pořadu. Jedním dechem mi však sama od sebe (nikdy bych se jí na to samozřejmě nezeptal) nabídla: „Kdybyste našel za mne náhradu, se vším souhlasím a nachystám jí veškeré podklady.“ Myslím, že to nepotřebuje další komentář…

Když tak na paní Hanu dnes vzpomínám, kromě velké vděčnosti, že jsem s ní mohl sdílet těch pár nezapomenutelných večerů, a smutku, že už ji nikdy neuvidím, se mi vybavují slova, která napsal Heinrich Heine o Chopinovi a která si dovolím parafrázovat:

„Ona není jen herečka, je také básnířka, dokáže nám předávat poezii, která žije v její duši. Není ani Češka, ani Francouzka, ani Němka; pochází z kraje Mozarta, Raffaela, Goetha. Její skutečnou vlastí je fascinující království poezie.“

Sbohem, paní Hano…

Foto: archiv MHF Smetanova Litomyšl