„Martinů se obklopoval skvělými interprety, kteří dotvářeli jeho skladby a dávali jim ten esprit, který každý komponista pro udržitelnost svého díla potřebuje.“

„Otevřela se mi krásná paleta barev, polyfonií vonících netradičních harmonických postupů, škála interpretačních možností, které nebyly zapsány v notách.“

„Ukažme si, zda se v dnešní době potkáme se skladatelem, který by inspiroval k natočení a k interpretaci svého díla tolik interpretů jediného nástroje!“

Kompletní dílo pro violoncello z pera Bohuslava Martinů, jak ho s orchestrem i s klavírem natočil Petr Nouzovský, čítá čtrnáct opusů. Český violoncellista, podle všeho zřejmě první interpret, který realizoval skutečně celou soubornou nahrávku, shrnuje pětiletou práci na těchto CD v osobním vyznání. Napsal je pro portál KlasikaPlus.cz bezprostředně po dokončení projektu. Přiznává, že za studií ještě hudbě tohoto autora nerozuměl a nedělala mu radost. Později však plně pochopil, co znamenají slova, že přínosem skladatele není pouze to, co napsal do not, nýbrž i to, co v partituře zaneseno není. Hudba Bohuslava Martinů právě tohle umožňuje a nabízí, ale také potřebuje.

Psát o tom, že je Bohuslav Martinů jedním z nejdůležitějších, nejosobitějších a nejúspěšnějších autorů 20. století, by bylo vzhledem k obecnému povědomí o poličském rodákovi nošením dříví do lesa. Stejně tak bereme jako samozřejmé, že kompoziční jazyk Bohuslava Martinů přímo či nepřímo ovlivnil několik generací skladatelů, včetně do současnosti nedoceněného a letos jubilujícího Jana Nováka.

Při letmé znalosti jeho osobnosti je až dojemné, jakou hudba Bohuslava Martinů vyzařuje energii, hravost, eleganci, důvtip a smysl pro humor. Jakou hloubkou, krásou, výpravností a dojemností hrají jeho volné věty. Jako by tužka a papír byly jeho pomocníky při každodenním nelehkém žití nadpozemsky talentovaného introverta.

Martinů byl autorem pracovitým. I při komplexní náročnosti jeho života způsobené táhlými zdravotními komplikacemi, pravidelnou změnou prostředí a vzhledem k nemožnosti návratu do rodné vlasti, kterou bezmezně miloval a do níž mu bylo umožněno smutného „návratu“ až dvacet let po smrti, napsal okolo 400 skladeb symfonických, operních, vokálně instrumentálních, sólových a komorních. V této reflexi bych se rád zabýval jeho dílem koncertantním a komorním. Před několika dny totiž u nahrávací společnosti ArcoDiva vyšlo 2CD, jímž bylo dovršeno natočení kompletního díla Bohuslava Martinů pro violoncello. Vzhledem k primátu projektu tohoto rozsahu je to dobrý důvod k rekapitulaci.

Když jsem v roce 2015 přišel za svým přítelem a managerem Pavlem Langpaulem s čerstvě vydaným CD Supraphonu s díly Astora Piazzolly (i on odjel ze své rodné vlasti na studia do Paříže, byť nestudoval u Alberta Rousella jako Martinů, nýbrž u Nadii Boulanger), které jsme natočili s akordeonistou Ladislavem Horákem, pochválil mě. Pak říká, že by ale bylo hezké mít kromě desky komorní i CD za doprovodu orchestru. „Já jsem připraven“, odpovídám mu. Tím byla započata pětiletá cesta za natočením kompletu Martinů pro violoncello.

Psát o tom, že byl skladatel, jemuž s láskou věnuji tyto řádky, odjakživa autorem mého srdce, by nebylo etické a hlavně by to nebyla pravda. Když jsem se připravoval na soutěž do italského Val Tidone, kde jsme krom jiného s mou nynější švagrovou Terezií Fialovou hráli jeho 2. sonátu, měli jsme konzultaci u prof. Miroslava Petráše, u nějž jsem v té době studoval. Po dohrání skladby kantor svěsil typickým způsobem hlavu řka: „Ale Péťo, o tom to přeci vůbec není“! Já mu odvětil něco ve smyslu, že hraji přeci to, co je v notách. Otcovsky se pousmál a odkázal mě na nahrávku Alexandra (Saši) Večtomova. Hudbě Bohuslava Martinů jsem do té doby nerozuměl, nepochopil jsem jí, nedělala mi radost.

Po poslechu všech skladeb od Martinů, které Večtomov nahrál, jsem pochopil, že přínosem skladatele není pouze to, co napsal do not, nýbrž i to, co v partituře zaneseno není. Otevřela se mi krásná paleta barev, polyfonií vonících netradičních harmonických postupů, škála interpretačních možností, které nebyly zapsány v notách. To vše hudba Bohuslava Martinů nabízí.

Autor měl jednu krásnou a současně praktickou vlastnost. Vždy se obklopoval skvělými interprety, kteří – vzhledem ke své inteligenci a vytříbenému hudebnímu stylu – dotvářeli jeho skladby a dávali jim ten esprit, který každý komponista pro udržitelnost svého díla potřebuje. Nutno podotknout, že blízký vztah Saši Večtomova k autorovi byl zapříčiněn zprostředkováním kontaktu Večtomovovým přítelem a komorním partnerem Josefem Páleníčkem, otcem violoncellisty Jana Páleníčka, u kterého jsem pak měl možnost studovat. Ten mi dal vhlédnout do světa Martinů z druhého břehu, z pohledu, který se u nás za mých studií neprosazoval, neuznával, nenosil, a o němž dnes vím, že je pohledem správným.

Jan Páleníček s úsměvem vzpomínal na debaty v rámci interpretačních seminářů Hudební fakulty AMU před cca dvaceti lety, kde tehdy jako pedagog působil, právě o interpretaci Martinů. Puritánský pohled na notový zápis, tempová označení, neakceptování sofistikovaného osobního vhledu a přínosu, to vše udělalo z violoncellových skladeb Bohuslava Martinů dle mého názoru díla matematicky dokonalá, perfektně vysoustruhovaná, emočně nedotčená a možná interpretačně nepotřebná. Pro dokreslení situace uvedu první stranu sólového partu 2. sonáty pro violoncello a klavír, kde autor zapsal v sólovém partu pouze jedno dynamické označení: forte. Je možné hrát tuto stránku tvrdošíjně „silně“, „protože si to tak autor přál“. Zde se však odehrává mnoho vnitřních tempových změn, spousta gradačních náznaků, na harmonické postupy navázaných dynamických škál, jež si zaslouží širší vhled do partitury, než je „jen“ čtení dynamického předpisu (Martinů mnohdy díky svému bohémství trpěl nedopracováním partitur. Šlo však převážně o první verze jednotlivých děl). Plasticita skladeb je přesně to, co dělá hudbu potřebnou, je tím, co promlouvá skrze notový zápis k posluchači. Před nahráváním Sonát Bohuslava Martinů jsem o tomto faktu hovořil s ředitelem Institutu Bohuslava Martinů, muzikologem a hudebním skladatelem Alešem Březinou, který mi leccos stran interpretace osvětlil. Naše tehdejší, pro mě velice podstatná schůzka, trvala snad dvě hodiny. Na jejím konci jsem se Aleše zeptal na to, jak by všechny vyřčené informace shrnul sám autor, co by nám k interpretaci svých sonát řekl. „Kdyby si Tě Martinů jako interpreta vážil“, odvětil, „řekl by: hraj to, jak uznáš za vhodné, a hraj to dobře“. Svým interpretům věřil stejně jako své hudbě.

Protože tento článek beru jako velice příjemnou součást čerstvě dokončeného kompletu, dovolím si následující řádky věnovat tomu, co by dle mého názoru mělo zaznít, čili vyjmenování violoncellistů, kteří se Bohuslavu Martinů věnovali přede mnou. Mnoho z mých kolegů, kterých si velice vážím, bylo velmi blízko vydání kompletního díla autorova. Kromě výše uvedeného Alexandra Večtomova to byla hlavně naše skvělá violoncellistka Michaela Fukačová, která se možná díky studiu u „Saši“ dostala k branám krásy hudby Bohuslava Martinů a pro dánskou společnost Kontrapunkt majoritní část jeho tvorby natočila.

Seznam violoncellistů, kteří se ve své nahrávací činnosti věnovali dílu Bohuslava Martinů, je impozantní a svědčí o autorově velikosti a o výpovědi, kterou skrze svou hudbu vždy předával a předává dál. Seznam není veden chronologicky.

Josef Chuchro

Saša Večtomov

Steven Isserlis

Mary Bredy

Roel Dieltiens

Pierre Fournier

Valentin Fejgin

Raphael Sommer

Michaela Fukačová

Michal Kaňka

Raphael Chrétien

Tomáš Jamník

Renaud Déjardin

Miloš Sádlo

Jean Reculard

Sol Gabetta

Bohuš Heran

Ulrich Schmid

Daniel Veis

Sebastian Benda

Karine Georgian

Oystein Birkeland

Jiří Hanousek

Martin Škampa

Miklos Perényi

Christian Poltéra

Angelica May

Raphael Wallfisch

Janos Starker

Mikhail Chomitser

Johannes Moser

Lionel Handy

Meredith Blecha-Wells

Bohuslav Pavlas

Richard Vandra

Jiří Bárta

Mikael Ericsson

Lukáš Novotný

Mattia Zappa

Lucie Štěpánová

Jiří Hošek

Miroslav Petráš

Jan Páleníček

Kacper Nowak

František Smetana

Benedict Kloeckner

Stefan Reuss

Laura Metcalf

Kristine Blaumane

Elemér Lavotha

Christoph Heesch

Paul Watkins

Nikolaj Sajko

Matt Haimowitz

Anatoli Krastev

Torleif Thedéen

Adalbert Skocic

Dietrich Panke

Eric Kutz

Tilmann Wick

Antonio Meneses

Philippe Muller

Tito všichni violoncellisté dopomohli k tomu, že je Bohuslav Martinů brán jako jeden z největších skladatelů 20. století. Ano, jsou to právě interpreti, kteří pomáhají jednotlivým autorům představit se světu. Nutno podotknout, že byl Martinů v době vzniku mnohých nahrávek, jejichž interprety jsem dohledal, autorem „soudobým“. Ukažme si, zda se v dnešní době potkáme se skladatelem (a nemusíme zůstat skromně pouze u nás), který by inspiroval k natočení a k interpretaci svého díla tolik interpretů jediného nástroje! Sláva Bohuslava Martinů je velkolepá!

Závěrem mého příspěvku mi dovolte uvést soupis všech skladeb Bohuslava Martinů pro violoncello. Díla uvádím tak, jak jsem je měl možnost natočit a jak jsou uvedena na jednotlivých CD.

Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H 196

Sonata da Camera pro violoncello a orchestr, H 238

Koncert pro violoncello a orchestr č. 2, H 304

Concertino pro violoncello, dechy, bicí nástroje a klavír, H 143

Plzeňská filharmonie, Tomáš Brauner – dirigent, Dabringhaus und Grimm

Sonáta pro violoncello a klavír č. 1, H 277

Sonáta pro violoncello a klavír č. 2, H 286

Sonáta pro violoncello a klavír č. 3, H 340

Gérard Wyss – klavír, ArcoDiva

Sedm Arabesek pro violoncello a klavír, H 201a

Nokturna. Čtyři etudy pro violoncello a klavír, H 189

Miniaturní Suita pro violoncello a klavír, H 192

Variace na Slovenskou lidovou píseň, H 378

Pastorely pro violoncello a klavír, H 190

Variace na Rossiniho téma pro violoncello a klavír, H 290

Arietta pro violoncello a klavír, H 188b

Miroslav Sekera – klavír, ArcoDiva

Svůj příspěvek bych rád zakončil slovy Saši Večtomova, který Martinů miloval a jeho interpretaci věnoval velkou část svého předčasně ukončeného života.

„Myslím, že mi není žádný skladatel bližší než Bohuslav Martinů. Hraji-li Dvořáka či Janáčka, předvádím občas více výbušnosti, než mi bylo shůry dáno; provozuji-li Schuberta, Čajkovského nebo Haydna, snažím se hrát elegantně, líbezně s úsměvem; uvnitř však přitom trnu obavami o zdárném překonání všech úskalí. Žádný podobný rozpor nepociťuji při interpretaci skladeb Martinů…“

Děkuji portálu KlasikaPlus.cz za to, že byl inspirátorem tohoto článku; ten se pro mě stal opětovně krásnou exkurzí do světa mého milovaného autora, kterému se budu vždy snažit věnovat. A pomohl mi tím dát důstojnou pomyslnou tečku za pěti roky krásné práce ve společnosti Bohuslava Martinů.

Petr Nouzovský

Foto: Centrum Bohuslava Martinů, Polička; archiv KlasikyPlus, Fb MČ Praha – Běchovice, Fb JfO, Fb Třeboňská nocturna