„V době koronakrize se jasně ukázalo, že kultura u nás stojí opět bohužel úplně na okraji zájmu státu a vlády.“

„Poslední kapka přetekla před pár dny.“

„V tuto chvíli nikdo neví, jaká bude situace na podzim. A netuší to ani posluchači a návštěvníci, kteří se bojí kupovat dopředu vstupenky.“

Srozumitelná, koncepční a předvídatelná pravidla omezování živé kultury a plán její obnovy po skončení koronavirové krize požaduje po státu volné sdružení #zazivouhudbu. Prosazuje zájmy 130.000 lidí z oboru populární i klasické hudby a s nimi spjatých služeb. Na pondělní demonstraci „Nechte živou hudbu hrát!“ tisícovka účastníků vyjadřovala nespokojenost s chováním vlády a úředníků vůči hudebnímu sektoru, který běží kvůli opatřením proti pandemii pouze na patnáct procent. Zněla slova o neudržitelnosti současné nejistoty. Z pódia na Staroměstském náměstí promluvil a zahrál i houslista Pavel Šporcl. Pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje, proč se zúčastnil.

Vždy jsem ctil právo na osobní názor, na možnost ho svobodně vyjádřit. I proto mne velmi potěšila nabídka promluvit a zahrát na pondělní Demonstraci za živou hudbu. Jednalo se o vyjádření všech kulturních složek k momentální situaci, která je kritická. Já nemluvil pouze za umělce klasické hudby, kteří se také v hojném počtu zúčastnili, ale vlastně za všechny.

V době koronakrize se totiž jasně ukázalo, že kultura u nás stojí opět bohužel úplně na okraji zájmu státu a vlády. A v posledních dnech a týdnech je zřejmé, že právě kultura, jedna z mála našich skvělých výjezdních doložek, je na tom ze všech úplně nejhůř. Nejde jen o hudebníky a herce, ale o všechny umělecké profese a také další technické a organizační profese s kulturou spojené. Ze dne na den nám bylo zakázáno veřejně vystupovat, přišli jsme o možnost stát na pódiích, organizovat kulturní akce. Přišli jsme o možnost výdělku a obživy. A i když se může některým zdát situace v tomto smyslu lepší, jsme v situaci, kdy nevíme, jestli nějakou akci hygiena z hodiny na hodinu nezruší, jestli se plánované koncerty uskuteční, jaký počet diváků či posluchačů bude povolen. Neexistuje žádná státní koncepce.

Myslím, že už jsme mohli a možná i měli demonstrovat dávno. Bohužel nemáme společné odbory a jsme možná až příliš „hodní“. Situace v kultuře je totiž dlouhodobě neudržitelná. Poslední kapka přetekla před pár dny, kdy byl nejprve zrušen Nefestival v Ostravě, aby se za pár dní opět snížil počet lidí, kteří chtějí jít třeba na koncert.

Každý umělec, který chce být úspěšný, se svému oboru věnuje od útlého dětství, studuje, učí se, hraje, zpívá, nic jiného nedělá a ve většině případů ani „neumí“. Všichni platíme daně a očekáváme v mimořádné době pomoc od státu. A když špičkoví hudebníci nebo operní pěvci musí nastoupit v obchodě ke kase, protože se o ně stát nedokáže postarat, je někde chyba. Chyba v tom, že nemají ze strany naší vlády pochopení a podporu. To, co stát nabídl jako kompenzaci za zrušená představení a vystoupení, je nedostačující a vlastně až urážlivé. A podpora jednotlivcům? Ta skončila příspěvkem pro OSVČ na začátku června.

Navenek to sice vypadá, že pracovat můžeme (a i já jsem měl naštěstí od té doby několik koncertů), ale mnoho organizátorů zrušilo letní festivaly, vystoupení a práce je žalostně málo. Pro vládu je to velmi výhodné – nemusí nás tím pádem podporovat. Ale těch pár akcí a koncertů nás nezachrání. V tuto chvíli nikdo neví, jaká bude situace na podzim. A netuší to ani posluchači a návštěvníci, kteří se bojí kupovat dopředu vstupenky. Je to začarovaný kruh.

Co mně osobně nejvíc vadí, a souvisí to se shora uvedeným, je nekoncepčnost a nepředvídatelnost vládních opatření. Když už můžeme veřejně hrát nebo organizovat kulturní akce, musíme předem vědět jasně stanovené podmínky, abychom se mohli připravit. A to po pěti měsících po vypuknutí mimořádného stavu stále nemáme. Koncert nebo představení organizujete a zkoušíte týdny až měsíce – u nás ovšem nevíme, co přijde příští týden. Do každého projektu umělec a jeho tým vloží vlastní čas, energii a mnohdy i nemalé prostředky a při jakémkoli omezení nebo zrušení akce je to pro mnoho lidí likvidační.

Zahlédl jsem na demonstraci hezký transparent: Zemře-li kultura, zemře národ. I když to zní pateticky, je v tom veliká pravda a naše historie o tom svědčí jasně. Proto jsem šel říct svůj názor – chceme od státu pomoci toto období překonat, chceme jasné a koncepční podmínky k naší práci. Nemám pocit, že by se nám toho v posledních měsících dostalo.

Foto: Zuzka Bönisch, Jakub Joachim, Čestmír Jíra, FB Pavla Šporcla, FB Za živou hudbu