čtvrtek, 10 říjen 2019 10:08

Tři cesty k Dvořákovu Klavírnímu koncertu

Autor:

„Velmi obtížná skladba, avšak plná neotřelé a podivuhodné krásy, která zdaleka nemusí vyznít tak neefektně, jak se o ní tvrdí.“

„Bohužel se následkem tohoto snažení většinou setřel pel zpěvnosti, vnitřní křehkosti a humoru některých partií koncertu.“

„Hrát v dnešní době čistě Kurzovu úpravu není průchodné.“

 

1

 

Pianista Ivo Kahánek se v poslední době podrobně zaobíral Klavírním koncertem g moll Antonína Dvořáka – na svou dobu nekonvenčním opusem sedmatřicetiletého, tehdy ještě nepříliš známého skladatele, kompozicí s pověstí nevděčného díla. Skladbu studoval, spolupracoval na její notové edici, natočil ji s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou na CD a uvedl ji v září na festivalu Dvořákova Praha. To vše rozhodně dává hned několik důvodů k tomu, aby Ivo Kahánek pro KlasikuPlus shrnul svůj pohled na dlouholeté uvádění díla v úpravě Viléma Kurze při současné existenci původní verze, aby se vyjádřil na adresu jeho údajné nehratelnosti a aby se pokusil vystihnout, v čem spočívá jedinečná krása této ještě stále neoposlouchané hudby. Z jeho uvažování vyplývají tři důvody stylizace sólového partu koncertu daným způsobem - a také tři cesty k interpretaci.

Dvořákův Klavírní koncert g moll op. 33 je z hlediska hudebního obsahu, celkových rozměrů i instrumentace nepochybně velmi ambiciózním dílem. Rozměrná třívětá skladba má veškeré znaky velkého klavírního koncertu, ale také některá interpretační úskalí, která nejsou pro tento žánr úplně typická.

Tím hlavním je zřejmě nástrojová stylizace klavírního partu, kterou však nemůžeme oddělit od autorova výrazového záměru. A zde – podle mého názoru – leží klíč k interpretaci tohoto díla: Dvořák napsal koncert, který se svými rozměry, instrumentací a celkovou závažností hlásí k takovým opusům, jako jsou koncerty Brahmsovy či Čajkovského. Zároveň jej však obdařil klavírní stylizací, která svou efektivitou pianistům realizaci některých výrazových záměrů příliš neusnadňuje. Domnívám se, že důvod je v zásadě trojí: jednak Dvořák měl sice do té doby zkušenosti s psaním pro klavír, ale pouze v žánru komorní hudby (i jeho ranější skladby pro sólový klavír se pod tento pojem svým charakterem vejdou). Není proto asi náhoda, že i některé partie koncertu připomínají svou stylizací spíše virtuózní part klavírního tria či kvintetu než vrcholný klavírní koncert. Druhý důvod s tím souvisí: žánr instrumentálního koncertu již ve své DNA nese (kromě mnoha jiných věcí) také určitý faktor nespoutané virtuozity, předvedení mezních možností nástroje i interpreta po stránce technické i zvukové, zkrátka – lapidárně řečeno – potřebuje i trošku „show“. Dvořákovi však tato ingredience nebyla nikdy příliš vlastní a vždy se orientoval spíš na maximální výrazovou hloubku, zatímco nástrojový efekt pro něj nepředstavoval takovou prioritu. A konečně za třetí: v mnoha partiích Dvořákova koncertu můžeme jasně postřehnout výrazové odstíny, které u jeho velkých kolegů příliš často nenajdeme – zejména určitou bezprostřednost, melodickou křehkost a výrazný smysl pro humor.

 

10

 

Řešení tohoto rozporu samozřejmě není jednoduché a každý pianista se s ním musí vyrovnat po svém. Pokusy o úpravu sólového partu (nejznámější od Viléma Kurze) byly většinou vedeny právě tímto směrem – vytvořit zvukově pevnější a efektnější klavírní pásmo, které se bude lépe prosazovat proti orchestru. Bohužel se následkem tohoto snažení většinou setřel výše zmíněný pel zpěvnosti, vnitřní křehkosti a humoru některých partií koncertu (byly povětšinou nahrazeny poněkud univerzálním patosem), takže dílo přišlo o určité výrazové finesy, autorem jednoznačně zamýšlené.

Osobně se domnívám, že hrát v dnešní době čistě Kurzovu (jinak velmi vynalézavou) úpravu není průchodné – jednak z výše zmíněných důvodů, a pak také proto, že interpretační trendy dneška už delší dobu směřují k maximální možné autenticitě díla (markantně to vidíme například v žánru takzvané staré hudby, ale nejen tam). Kurzova verze totiž nejčastěji sleduje právě snahu zvukově posílit a „zmohutnět“ klavírní part - nikoli ho primárně usnadnit, přestože i tento záměr je v některých místech patrný - a tím koncert výrazově a esteticky posouvá ještě blíže k Čajkovskému a Brahmsovi, čímž Dvořákovu hudební originalitu poněkud oslabuje.

 

50

 

Dalším důležitým rozcestníkem při volbě verze je otázka, zda má být koncert interpretován živě na pódiu, či studiově nahráván. Ve druhém případě je reálné hrát čistý originál, protože máme výhodu sofistikované nahrávací techniky, která v choulostivých místech dokáže v rukou citlivého režiséra a zvukaře „ochránit“ správný zvukový poměr mezi klavírem a orchestrem.

V případě koncertního uvedení koncertu je situace o něco složitější: do hry vstupuje více proměnných – například kvalita orchestru, sehranost s ním, doprovazečská citlivost dirigenta a v neposlední řadě akustika sálu – navíc samozřejmě neexistuje možnost jakýchkoli zvukových korekcí zvenčí.

Nabízí se tedy možnost vytvořit si vlastní verzi sólového partu, což mnozí pianisté skutečně dělají, využívajíce k tomu i některé části Kurzova aranžmá. Přestože já osobně hraji čistý originál, považuji tuto možnost za relevantní – s jedinou výhradou: pokud se pianista rozhodne metodu „třetí cesty“ aplikovat, měl by tak podle mého názoru učinit pouze v několika málo pasážích, kde lze takto pomoci lepší zvukové balanci mezi klavírem a orchestrem – například v některých vrcholových částech skladby - a tudíž přesvědčivějšímu výrazovému vyznění koncertu, nikoli z důvodu pouhého usnadnění provedení, či prostě celkového zesílení klavírního zvuku. Samozřejmě toto rozhodnutí je individuální a může se u různých klavíristů dosti lišit, ať už z důvodů uměleckých či třeba fyzických, kupříkladu podle velikosti rukou.

 

4

 

Je nepochybně snem každého pianisty najít dílo, jehož umělecké kvality jsou neoddiskutovatelné, a přece se příliš nehraje. Může ho „vytáhnout na světlo Boží“ a pomoci mu kvalitou a originalitou vlastního pojetí, přičemž není tak pevně sevřen železnou košilí interpretační tradice jako u frekventovaného repertoáru. Za sebe mohu, po nahrávání a několikerém koncertním provedení, bez jakéhokoli národního sentimentu říci, že Dvořákův koncert pro mne přesně tyto atributy splňuje: je to velmi obtížná skladba, avšak plná neotřelé a podivuhodné krásy, která zdaleka nemusí vyznít tak neefektně, jak se o ní tvrdí. Z mého hlediska si jednoznačně zaslouží být využívanou součástí světového repertoáru a jsem přesvědčen, že já i mí čeští kolegové pianisté pro to uděláme maximum.

 

Foto: www.ivokahanek.cz, www.antonin-dvorak.cz, Dvořákova Praha / Martin Divíšek

Ivo Kahánek

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace a je mnohými považován za nejlepšího současného českého pianistu. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru. V cizině je rovněž pokládán za specialistu na interpretaci české hudby.
Ivo Kahánek je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě ve třídě Mgr. Marty Toaderové a Akademie múzických umění v Praze ve třídě prof. Ivana Klánského. Má za sebou také studijní stáž na prestižní londýnské Guildhall School of Music and Drama u Ronana O´Hory a mistrovské kurzy pod vedením Karl-Heinze Kämmerlinga, Christiana Zachariase, Alicie de Larrocha, Imogen Cooper, Petera Frankla a dalších osobností.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.