„Sály ve světě poskytují zážitek řádově vyšší, než na jaký je zvyklý český návštěvník.“

„Moderní sály jsou plné a reklamou samy o sobě.“

„Věřím, že realizace v Brně konečně zahýbe strnulými vodami českého koncertního provozu.“

Dějiny přinášejí neustálé ztráty a zisky. Právě dnešní datum, 11. září, se od roku 2001 jednou provždy zapíše jako výročí destrukce, zmaru a neštěstí. O to víc je právě dnes potěšující zpráva o tom, že Česká republika bude mít brzy další stavbu, která se zapíše do historie, a to i té kulturní. Nad novým koncertním sálem v Brně, jehož podoba bude už brzy představena i veřejnosti, se zamýšlí ředitelka tamní filharmonie Marie Kučerová.

Žijeme v nádherné zemi, navzdory osudu stále ještě plné památek, které rádi navštěvujeme a za kterými se sjíždějí turisté z celého světa. Odvrácenou stranou této výhody je ale naše časté uspokojení se stavem, který máme a který se mění jen velmi zvolna. V životě jsem navštívila stovky koncertů v sálech brněnských, pražských, ostravských a dalších a neměla jsem pocit, že by mi něco chybělo. Člověk ví, kam si sednout, aby slyšel, případně i viděl, a co neslyší a nevidí, si domyslí. První otřes této jistotě způsobily koncertní zážitky v Birminghamu, Lucernu a v Japonsku, ale tam se to dalo svést na finanční sílu velkých měst a regionu.

Takže první skutečný (pozitivní) šok přišel relativně nedávno v blízkých polských Katovicích: Architektonicky relativně střídmé sídlo Polského rozhlasového symfonického orchestru z roku 2014, s velkorysými rozptylovými prostorami foyer pro publikum a stejně tak velkorysým uspořádáním servisního vybavení šaten, toalet a občerstvení. Čisté materiály – dřevo, beton, sklo. Vše promyšlené, funkční, logické. To skutečné kouzlo se ale skrývá uvnitř budovy – velký sál pro 1800 diváků, originálně řešený a vizuálně atraktivní. První usednutí do ještě prázdného sálu v nejvyšší galerii znamenalo jedinou reakci – ach. Druhé ach, tentokrát už neslyšné, přišlo na koncertě. Bergův houslový koncert na vzdálenost 40 metrů od pódia byl i v nejtišším pianissimu slyšet jako kdyby sólistka stála vedle mě. Jakýkoli zvukový detail, barva, fráze se dokonalostí poslechu podobaly nahrávce. A samozřejmě bylo z každého místa vše vidět. Při opakované návštěvě jsem si vyzkoušela i místa za pódiem a nikdy bych nevěřila, že orchestr může stejně dobře znít zepředu i zezadu, u sólového zpěvu to bylo samozřejmě trochu jinak.

V rámci ujasňování představ o novém sále pro Filharmonii Brno jsme navštívili řadu dalších skvělých sálů v Polsku, Maďarsku, Francii i Skandinávii. Lišily se velikostí, tvarovým uspořádáním, souvislostmi okolí, historií vzniku i rozpočtem, ale témeř všechny poskytovaly svému posluchači zážitek řádově vyšší, než na jaký je zvyklý český návštěvník.

Hudba se těžko popisuje slovy a stejné je to i s popisem návštěv moderních koncertních sálů – kdo to nezažije, nepochopí. Ale kdo má to štěstí, má také daleko více důvodů přijít znovu a vychutnat si jakoukoli hudbu. Moderní sály jsou plné a nemusí ani utrácet za reklamu, jsou reklamou samy o sobě. Jsou reklamou i hudbě, která se nemusí podbízet, protože zní vždy výborně. I ten nejlepší sál je ale jen dokonalým obalem živé hudby a prostředkem sloužícím hudebníkům a posluchačům. Orchestrálním hudebníkům poskytuje nebývalý komfort prostoru a zvuku, někdy tak dokonalý, že si na něj musejí zvykat. Nepochybně ale vytváří takové podmínky pro orchestrální souhru, že posouvají zásadně kvality tělesa.

Věřím, že realizace brněnského koncertního sálu konečně zahýbe poněkud strnulými vodami českého koncertního provozu. Slov bylo řečeno a napsáno za posledních sto let už dost, teď je čas posunout věci dál. Každé město se nachází ve specifické situaci a ta brněnská má zřejmě nejvíce důvodů ke změně. Filharmonie o „áčkové“ velikosti 112 hudebníků stále sídlí, zkouší a z větší části i hraje v sále Besedního domu, postaveném v roce 1873 Theofilem von Hansenem.  Spolkový dům brněnských Čechů s nádherným sálem, který v 19. století určitě vyhovoval, dnes spadá do kategorie komorních sálů s kapacitou 440 sedadel a kapacitou pódia pro maximálně šedesát hudebníků. A pak už může filharmonie hrát pro své domácí publikum jen v sále sokolského Stadionu, který kdysi nepostrádal prvorepublikovou eleganci, ale dnes oplývá spíše estetikou diskoték a zvukově bojuje se sousedním klubem. Další variantou je Janáčkova opera, bruselský stánek se slušnou kapacitou 1100 sedadel, ale suchou akustikou a především – stále v rekonstrukci. Takže nový sál je v Brně mimo diskusi, což neznamená, že to není extrémně složitý projekt. Někdo kdysi poznamenal, že existuje jen jediný typ stavby, který je složitější než koncertní sál – jaderná elektrárna. Složitost vyplývá ze všech požadavků, které jsou na něj kladeny, počínaje samozřejmě akustikou. A z té vyplývá řešení prostoru, které naráží na zavedené představy. To vše se odehrává v thrillerové realitě českých stavebních předpisů a zákonů. Přidejte si vítězný mezinárodní tým projektantů s rozmanitými zkušenostmi a představami a k tomu financování z veřejných rozpočtů se všemi procesními zákonitostmi… Právě tam se momentálně nachází „Sál pro Brno“ neboli „JKC“ (Janáčkovo kulturní centrum).  Situace, která se složitě vysvětluje, když se zdánlivě nic neděje a staveniště se základy a hotovým podzemním parkováním se jeví opuštěné. O to dynamičtěji ale probíhají práce na projektu pro 21. století, který bude brzy představen a odmění tak všechny, kteří mu věří a těší se na něj.