„Tvorba postoperní – snaha přinést něco nového, a přesto nezklamat diváka.“

„Téměř všichni skladatelé se opřeli o příběh známý divákům z jiných souvislostí.“

„Spoustu invence i autorův rukopis jsem našla v opeře Jiřího Kadeřábka Žádný člověk.“

 „V opeře Jižní pól od Miroslava Srnky oceňuji snahu o nový přístup a velkou a chvílemi i krásnou invenci.“

„Tento dar dostává několik málo jedinců za století.“

Žijeme v době postmoderní s vědomím, že vlastně nikdo nedokáže definovat, kdy doba moderní skončila a co přesně slovo moderní znamená, takže ho dnes raději nahrazujeme slovy novými, nejlépe nečeskými. Víme také, že informace, které se k nám dostávají, mohou být postfaktické, takže se vlastně nic důvěryhodného nedozvídáme… Ale zpět k tématu: snažila jsem se zmapovat si poslechem současnou českou operní tvorbu a vytvořit si nezávislý názor bez znalosti recenzí a komentářů, snad jen akceptovat slovo autora, pokud bylo k dispozici.

Je mi jasné, že vzorek pouhých sedmi oper není příliš směrodatný, ale ono se dnes na tomto poli neposbírá tolik klásků, aby bylo možno se dívat z patřičné výšky a mít tak patřičně široké hledisko. Klíčové slovo, nebo spíše zobecňující sousloví, které mě v této souvislosti napadá, je právě „tvorba postoperní“, tedy snaha přinést něco nového, a přesto nezklamat diváka. Tento požadavek s sebou nese velké riziko pro dramaturga, režiséra, dirigenta a další zúčastněné tvůrce. Nicméně pokud tito všichni chtějí být akceptováni divákem a inscenovat dílo například v Národním divadle, nutně musí udělat jakousi úlitbu požadavkům poptávky, to znamená dodržet alespoň částečně staletími prověřená schémata operní tvorby.

Zaregistrovala jsem tedy různě velkou odvahu u autorů i spolutvůrců osvobodit se od tohoto břemene. Téměř všichni skladatelé se opřeli o příběh známý divákům z jiných souvislostí (Čapek, Hrabal, život tvůrce Stalinova pomníku, boj mezi Scottem a Amundsenem při dobývání jižního pólu…) Ono totiž, jak všichni víme, slovo zpívané oproti mluvenému je pro posluchače oříšek samo o sobě (obzvláště ve sborových partiích), takže dovolit si experimentovat ještě i s tím, že se posluchač nebude orientovat ani v příběhu a bude se po něm chtít, aby sledoval hudbu ne jen jako podkres, ale jako jednu z hlavních složek, to je opravdu odvážné.

Nejméně odvahy v tomto smyslu jsem nalezla u skladatele Vladimíra Franze, v jehož Válce s mloky jsem u hudby měla opravdu dojem pouhého podkresu, maximálně jakési ilustrace. Dokonce si náhodný divák přijde i „na své“, pokud si uvědomí shodu se schématem recitativu a následné veselice v Prodané nevěstě (To pívečko, to věru..). Velmi podobný pocit jsem měla v opeře Václava Kašlíka Krakatit, kde je možno slyšet dokonce jakési hudební menu 20. století v žánrech i stylech, aby si všichni, kdo si přijedou prohlédnout Prahu a návštěvu Národního divadla mají jen jako bod programu, mohli vybrat podle vlastního vkusu a odcházeli spokojeni. Ale na této opeře je soudobá vlastně pouze režie Alice Nellis a odvaha dirigenta Petra Kofroně k jejímu nastudování. K opeře Nagano Martina Smolky a Jaroslava Duška bych řekla jen tolik, že takový projekt má samozřejmě právo být vytvořen, ale neměl by se ocitnout na prknech Národního divadla.

Spoustu invence i autorův rukopis jsem našla v opeře Jiřího Kadeřábka Žádný člověk. Autor se snažil dokonce aktivovat posluchače tím, že obrátil schéma jeviště – hlediště a posadil diváka do středu dění, tedy na jeviště. Používá hudbu reprodukovanou a živou současně, což je jistě z provozního hlediska praktické, ale pokud o tom posluchač neví, hudba jako celek vyzní vlastně stejně a je pohříchu používán hudební jazyk spíše 20. než 21. století.

Skutečnou odvahu přijít s něčím zcela neobvyklým měl Petr Cígler v opeře Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu. Možná proto, že nemusel splňovat kritéria alespoň minimální návštěvnosti kamenného divadla a že zhruba znal tu hrstku diváků, kteří si přijdou poslechnout jeho nápady v rámci Dnů nové opery Ostrava. Kromě invence jsem ocenila hlavně kvarteto zpěváků. Zvládlo bravurně své těžké party i minimalistickou režii autora textu Petra Odo Macháčka. Bylo mi jen líto skladatele, protože na nastudování partitury orchestru bylo zjevně tak málo času (jak to ostatně u premiér soudobých autorů bývá), že to bylo bohužel při premiéře slyšitelné.

Příjemně mě překvapila i odvaha skladatele Miroslava Srnky ve „dvojopeře“ Jižní pól na libreto Toma Hollowaye. Našla bych samozřejmě i několik drobností, se kterými se neztotožňuji, ale chci především ocenit snahu o nový přístup a velkou a chvílemi i krásnou invenci. Bohužel se ale nenašlo už tolik odvahy u dramaturgie české, takže opera byla uvedena pouze v bavorském operním domě.

Ono přinášet cokoli nového a současně vytvořit krásu, to je tak obtížná práce, že každý, kdo si někdy zkusil něco vytvořit, chápe, že tento dar dostává několik málo jedinců za století. Zaujalo mě ještě autorské slovo k videoopeře slovenského autora Miroslava Tótha – Tyč: „Umíráme na nudu v přímém přenosu a současně se to snažíme zachránit“. Myslím, že se tato myšlenka dá vztáhnout na daleko širší platformu veškeré současné tvorby. Patrně si to totiž všichni podkorově uvědomujeme a odtud možná pramení dnešní bezradnost, viditelná i slyšitelná v umění začátku 21. století.

photo (c) Wolfgang Runkel, Veronika Paroulková