úterý, 19 duben 2022 11:25

Jakub Hrůša: Wagnerovo divadlo mi v uměleckém životě dosud chybělo

Autor:

„Díky šéfovství v Bamberku (který se nachází vlastně v bezprostřední blízkosti Bayreuthu – bamberská policejní auta nosí bayreuthské SPZky!) jsem ale k Wagnerově hudbě ´přičichl´ opakovaně a autenticky.“

„Z Bayreuthu se mi již ozvali, tak mě to potěšilo, i když to k ničemu konkrétnímu zatím z časových příčin nevedlo.“

„Vzpomínám na Jiřího Bělohlávka, který opakovaně pravil, že jeho dirigentský život se dělí na dvě části: na dobu ´před Tristanem´ a ´po Tristanovi´.“

 

113

 

V Královské opeře Covent Garden v Londýně má dnes premiéru Wagnerův Lohengrin v nastudování dirigenta Jakuba Hrůši, který tam už debutoval v roce 2018 nastudováním Bizetovy opery Carmen. Během sedmi večerů se představí Brandon Jovanovich jako Lohengrin, Jennifer Davis jako Elsa, Craig Colclough jako Telramund a v roli Ortrud se alternují Anna Smirnova a Maida Hundeling. Režii má David Alden. Jakub Hrůša, poprvé dirigující některou kompletní Wagnerovu operu, považuje tuto příležitost za zcela zásadní umělecký posun, navíc na tak prestižní scéně, kde navíc svého času, mezi lety 1955 až 1958, šéfoval i Rafael Kubelík. Pro portál KlasikaPlus.cz zformuloval k premiéře své wagnerovské vyznání.

Již dlouhou dobu jsem toužil zabývat se velkým operním Wagnerem. Měl jsem možnost Wagnera opakovaně dirigovat v koncertech, ale v divadle ještě nikdy. Wagner je pro dějiny operní i symfonické hudby nenahraditelný a nevyvratitelný. U nás, v Česku, není tradice jeho uvádění příliš velká. Má to různé příčiny, z nichž mnohé se vůbec netýkají umění. Pro mě je každopádně Wagner, pominu-li Beethovena, pravděpodobně nejvlivnější hudební postavou 19. století vůbec. Je až k nevíře, kdo všechno je mu v pozdějším vývoji hudby dlužen a kolik – vědomě, nebo bezděky. Wagnera prostě nelze obejít, ať se to člověku líbí, nebo ne.

Mně se Wagner navíc líbí velmi. Jeho hudba je nesmírně silná, na svou dobu mimořádně originální (ještě po nějakých padesáti letech vývoje slyšíme smělou hudbu pozdějších skladatelů dlužit mnoho ze své svébytnosti wagnerovským inspiracím – platí to velmi i pro naše české skladatele, Wagner na nás vykukuje zpoza mnohého rohu), intelektuálně brilantní a citově zanícená jako málokterá jiná.

Lohengrin je pro mě osobně ideální branou do Wagnerova divadelního světa – lepší vstup jsem si asi nemohl přát. Je to v životě skladatele poslední jevištní dílo, které je možno nazvat „operou“; po něm již následují „hudební dramata“, jak k nim skladatel směřoval už předtím teoreticky v mnoha svých spisech o umění. Lohengrin je jakousi křižovatkou, milníkem dějin opery: střetávají se v něm nejlepší starší tradice (nejvíce samozřejmě německá romantická opera weberovského střihu, ale neméně též symfonický Beethoven, ze starší hudbydramatický Gluck a Mozart, oratorní Händel, arioso italského belcanta, sbory velké francouzské opery atd.) a smělý výhled do budoucnosti (zejména v intimnějších dialozích, především u postavy Ortrudy).

 

111

 

Dílo klade svou délku a rozmáchlou koncepcí pravý wagnerovský nárok, zejména na soustředění a výstavbu (a samozřejmě vůbec na nezbytný pojem všech jeho faset), ale zároveň je hudebně přístupné a vnitřně velmi kontrastní. K tomu všemu mám dojem, že je účinkující rádi provozují – orchestr i sbory si v něm přijdou opravdu na své a snad kromě poněkud matnějšího Hlasatele jsou všechny ostatní pěvecké role vysloveně příležitostí k oslnění.

Navíc jsem Lohengrina studoval jako svou první wagnerovskou partituru již na Akademii múzických umění, takže jsem se teď při přípravách na dirigování v Královské opeře Covent Garden rád vracel k těmto prvotním časům dirigentských snů a snah. U jiných Wagnerů by to tak nebylo. Jsem prostě rád, že je to právě Lohengrin.

Wagnerovo divadlo mi v uměleckém životě dosud chybělo. Díky šéfovství v Bamberku (který se nachází vlastně v bezprostřední blízkosti Bayreuthu – bamberská policejní auta nosí bayreuthské SPZky!) jsem ale k Wagnerově hudbě „přičichl“ opakovaně a autenticky (mnozí naši hudebníci hrají v létě v orchestřišti na „Festspiele“). Výňatek z Lohengrina (v podání Klause Floriana Vogta) stál symbolicky dokonce při rozhodujících chvílích v „námluvách“ s Bamberskými, které posléze vedly k mému dodnes šťastnému angažmá. Vzpomínám rád na provedení předehry k Lohengrinovi, Tristanovi a Isoldě (spolu se „Smrtí z lásky“) nebo velkopáteční hudby z Parsifala na našich koncertech.

 

114

 

Podobné plány máme ostatně i do budoucna: na konci této sezony provádíme v Bamberku a Mnichově dva velké projekty věnované Wagnerově hudbě, jeden zpola edukační (pro dospělé), věnující se tomu, jaký vliv Wagner měl a má na jiné hudební i nehudební tvůrce (bude to takové pásmo s průvodním slovem a doprovodným filmovým plátnem), druhý „Prsten beze slov“ v úpravě věhlasného dirigenta a skladatele Lorina Maazela, který tak trochu „na truc věci“ provedeme také s průvodním slovem. Tristanovskou hudbu budeme hrát rovněž při dalším hostování s Bamberkem na festivalu v Lucernu na podzim – tentokrát v sousedství skladeb Almy a Gustava Mahlerových.

Přesto musím říct, že je účinkování s Lohengrinem v Londýně pro mě zcela jistě zásadní umělecký posun – a pochopitelně také velká pocta: dostat svěřeno takovéto olbřímí dílo v tomto fajnovém a silném operním domě, kde svého času, byť krátce, šéfoval i náš Rafael Kubelík (denně chodím po chodbě operního domu kolem jeho fotky na tablu bývalých šéfů; mám také rád jeho nahrávku Lohengrina s Bavorským rozhlasem pro Deutsche Grammophon).

 

115

 

Mám-li být upřímný, velmi bych si přál, abych se divadelnímu Wagnerovi mohl věnovat i nadále. Z Bayreuthu se mi již ozvali, tak mě to potěšilo, i když to k ničemu konkrétnímu zatím z časových příčin nevedlo.

Vzpomínám na Jiřího Bělohlávka, který mně (a nejen mně) opakovaně pravil, že jeho dirigentský život se dělí na dvě části: na dobu „před Tristanem“ a „po Tristanovi“. Lohengrin opravdu ještě není taková duševní síla jako Tristan, ale přesto již uprostřed příprav na premiéru, se skvělým castem a celým týmem, Jiřího zase o poznání víc chápu a ještě lépe vím a hlavně cítím, jak to myslel.

 

Jakuba Hrůša

 

 

Foto: Covent Garden, Marian Lenhard, Stefan Brending, archiv KlasikyPlus

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.