„Mám kulturu takříkajíc v popisu práce už skoro třicet let!“

„Neměl by mediální ombudsman psát do jiných periodik?“

„Český rozhlas je pro většinu Čechů měřítkem kultury mluveného slova.“

„Kultura je systém hodnot, zvyklostí a návodů na chování.“

„Dobré je, že kritikům Českém rozhlasu záleží na tom, aby se kultura neodkazovala jen do sálů k tomu určených.“

Když mi redakce KlasikyPlus nabídla prostor pro občasné sloupky, zazněla moje logická otázka: Neměl by mediální ombudsman psát do jiných periodik o jiných věcech a neměl by dát příležitost těm, kdo mají kulturu takříkajíc v popisu práce? Dobře že ta otázka padla. Každodenní příval posluchačských podnětů, stížností a otázek mi dal téměř zapomenout na to, že mám kulturu takříkajíc v popisu práce už skoro třicet let! Většinu toho času jsem strávil s Týdeníkem Rozhlas a pomohl jsem mu změnit se z „věstníku“, jak jej nazývali sami rozhlasáci, v magazín pro příznivce kultury hodné toho slova. Poslední dva roky sloužím Českému rozhlasu v jiné pozici, ale věřte, že s kulturou toho mám i nadále věru hodně společného.

Kultura není jen systém divadelních, výstavních a koncertních sálů, knihoven a festivalů. Je to stejně tak systém vztahů, které se v umění nějakým způsobem odrážejí. Systém hodnot, zvyklostí a návodů na chování, které se předávají a z generace na generaci se proměňují. Některé z nich ctíme, jiné přestáváme respektovat. Když posluchač Českému rozhlasu vytkne, že jeho moderátoři a hlasatelé se dopouštějí chyb v gramatice a v hlasovém projevu, dám mu zapravdu a snažím se s tím něco dělat. Český rozhlas je totiž pro většinu Čechů měřítkem kultury mluveného slova. Pokud bude správně mluvit česky, udělá pro kulturu české společnosti stejnou službu, jako když vysílá skvělé kulturní počiny z celého světa. Stejně tak prospívá veřejnoprávní rozhlas kultuře naší společnosti tím, když den za dnem tvrdošíjně vyžaduje pravidla slušné debaty: Ten, s kým mluvím, má na svůj názor stejné právo jako já. A neznamená to, že je hlupák. (Mimochodem, z tohoto důvodu nemám rád citát Jana Wericha „Nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem“ – je v ní přítomna mylná představa, že my jsme ti chytří.) Budu s ním mluvit se stejnou zdvořilostí, jakou očekávám ve vztahu k sobě. Je zajímavé, kolik lidí pokládá dodržování podobných pravidel za projev slabosti nebo nedostatečné chytrosti. Je mou prací vysvětlovat jim, že pro ně i pro nás všechny bude výhodné, když ta pravidla pochopí a přijmou za svá.

Zpátky ke kultuře alias uměleckým činům. Čím v agendě ombudsmana začít? Nekonečnou debatou o vulgaritách v literárních pořadech, stížnostmi na vyměněné hudební nahrávky, kritikou úrovně průvodního slova v hudebním pořadu, voláním po české hudbě, nevyřízenými autorskými právy? Je jistě dobré, že nic z toho se nezamete pod koberec. A stejně dobré je, že naprosté většině autorů těch kritických ohlasů na Českém rozhlasu záleží. Že jim záleží na tom, aby se kultura neodkazovala jen do sálů k tomu určených.