úterý, 08 únor 2022 09:00

Co den, to aspoň pár taktů.
Skladatel John Williams devadesátiletý

Autor:

„Na svět přišel 8. února 1932 coby syn muzicírujícího otce, který slavného potomka předběhl povoláním studiového hudebníka v Hollywoodu.“

„Když bylo roku 1974 Williamsovi po nečekaném manželčině úmrtí nejvíc úzko, představili ho Stevenu Spielbergovi. A ti dva se dohodli, že to spolu zkusí.“

„To vše mu přineslo takovou přehršli cen, že by se mohl natřásat s hrudí plnou metálů jako ruský generál: neuvěřitelných pětadvacet Grammy, pět Academy Awards (a dvaapadesát nominací, což se od Walta Disneyho nikomu nepodařilo) a další.“

 

3000

 

Před obědem a po něm. Anebo také za života první manželky a po něm. I tak by se dal lakonicky rozdělit život skladatele (nejen) filmové hudby Johna Williamse,  právě dnes devadesátiletého. Nebýt náhodného setkání nad jídlem s režisérem Stevenem Spielbergem, při němž si padli do oka, dost možná bychom o Johnu Williamsovi dodnes neslyšeli. A nebýt trpkého odchodu zpívající herečky Barbary Ruick, s níž byl ženat osmnáct let a zplodil tři děti, nepřiměl by se dost možná k nasazení, jaké začal od té doby prokazovat – i při druhém, už bezdětném manželství – nad notovým papírem. S tužkou v ruce, protože s počítačem či s tabletem se dodnes pracovat nenaučil: „Nikdy jsem na to neměl čas,“ říká a jedním dechem přiznává, že v jeho životě neexistuje den, kdy by neusedl ve svém bílém domě uprostřed zeleně ke klavíru a netvořil: „Aspoň trochu. Třeba jen pár taktů...“

K oběma událostem došlo během roku 1974, kdy bylo rodilému Newyorčanovi Johnu Williamsovi, který se ovšem jako šestnáctiletý přestěhoval s rodiči do Los Angeles, dvaačtyřicet. Na svět přišel 8. února 1932 coby syn muzicírujícího otce, který slavného potomka předběhl povoláním studiového hudebníka v Hollywoodu, ale dál to od svých bicích a perkusí nedotáhl. A popravdě to dost dlouho vypadalo, že totéž může snadno potkat i hudbymilovného Johna. Osud mu ovšem naštěstí přivál do cesty dvě pedagogické kapacity.

Tou první byl původně italský skladatel Mario Castelnuovo-Tedesco, známý svým rozsáhlým dílem pro sólovou kytaru, který se roku 1939 přestěhoval do Spojených států. Zapojil se do tvůrčí práce pro filmový koncern Metro-Goldwyn-Mayer, kam ho přivedl legendární houslista Jascha Heifetz, a za patnáct let zkomponoval hudbu k bezmála dvoustovce filmů. Už předtím ale složil například violoncellový koncert pro slavného Gregora Piatigorského, který poprvé zazněl v New Yorku pod taktovkou Artura Toscaniniho. Pilně též Castelnuovo-Tedesco vyučoval – mezi jeho žáky patřily budoucí kapacity jako Henry Mancini či André Previn. A na čas, který se pro něj ukázal jako významný, rovněž – formou privátního studia – teenager John Williams.

 

 

V devatenácti poté Williams nastoupil k letectvu. Nikoli ovšem s ambicí létat. Raději se držel při zemi s vojenskou kapelou Air Force Band, v níž hrál na klavír, příležitostně i na dechy, a poprvé v životě dirigoval. Byla to zjevně dobrá škola života, která ho v pětapadesátém roce přivedla do mnohem prestižnějšího hudebního učiliště. A k pozoruhodné profesorce. Williams byl ve svých třiadvaceti přijat na newyorskou Juilliard School a dostal se do péče legendární, tehdy sice už pětasedmdesátileté, ale neustále velmi čiperné klavíristky Rosiny Lhévinne. Rodačky z Kyjeva, kde už před první světovou válkou poznala na vlastní kůži antisemitismus – a když se pak navíc k moci dostali bolševici, uprchla do Ameriky, v níž prožila život na román. Psal se rok 1963, když Lhévinne jako dvaaosmdesátiletá debutovala s Newyorskými filharmoniky pod taktovkou Leonarda Bernsteina; přednesla Chopinův Klavírní koncert č. 1 e moll, kterým před pětašedesáti lety absolvovala na moskevské konzervatoři… Že směl mladý John Williams čerpat z její muzikálnosti a moudrosti, musel být velký zážitek i ohromné privilegium: vždyť tehdy byl dalším Rosininým žákem Harvey Lavan „Van“ Cliburn, slavný vítěz Čajkovského klavírní soutěže v Moskvě roku 1958, kde si uprostřed studené války podmanil místní i tím, že je uměl z pódia oslovit jejich mateřštinou, kterou pochytil od své pedagožky.

 

 

Ale zpět k Johnu Williamsovi. Ani po tak důkladné přípravě se nezdálo, že z něj roste hudební hvězda. Vrátil se do Los Angeles, navázal na otcovu profesi studiového muzikanta ve filmových studiích, muzicíroval ovšem též v jazzových klubech. Slušná obživa, nic víc, nic míň. Jenomže volný čas nemarnil, nýbrž využíval k samostudiu soudobé hudby, což se mu v budoucnu při komponování – volném i pro film – velmi hodilo. A začal sám skládat. Zprvu v neoromantickém duchu, podle svých vzorů Čajkovského a Wagnera, což v něm mimochodem zůstalo zakódováno na dalších sedm tvůrčích dekád – prudce střídanou křehkost i dramatičnost, něhu i patos lze v jeho filmových partiturách často odhalit. Oženil se, nejmladší synek Joseph – později zpěvák kalifornské rockové kapely Toto – jevil od dětství talent k hudbě. Johnův rodinný život jednoho ze stovek, ne-li tisíců amerických muzikantů měl svůj zaběhaný rytmus.

 

 

Pak se ale roku 1974 takřka den ze dne dvakrát převrátil naruby. A nešlo o to, že dostal šanci zkomponovat hudbu k filmu Johna Guillermina Skleněné peklo. Zásah shůry byl zásadnější. Když bylo Williamsovi po nečekaném manželčině úmrtí nejvíc úzko, představili ho Stevenu Spielbergovi. A ti dva se dohodli, že to spolu zkusí. Svižným výsledkem byl o rok později druhý režisérův film, který na rozdíl od neprůrazného debutu dosáhl úspěchu, který lze označit jako dechberoucí. Jmenoval se Čelisti. A za jednapadesát minut hudby k tomuto kasovnímu trháku získal skladatel svou první Academy Award, cenu Americké filmové akademie. Než se dal do práce, prošel si prý všechno možné, Debussyho Mořem počínaje a Stravinského Svěcením jara konče; ani na Ravela s jeho Valčíkem či na Dvořákovu Novosvětskou prý nezapomněl. „Klíčové bylo to zdánlivě nejsnazší, nejtriviálnější,“ vzpomínal na to před deseti lety v jenom z obsáhlých rozhovorů, „přijít na dva výhružně znějící tóny žraločího tématu. Když jsem je přebrnkal Spielbergovi na klavír, dal se do smíchu, myslel si, že je to nejapný žert. Pozval jsem pak do nahrávacího studia skvělého hráče na tubu Tommyho Johnsona, aby motiv s patřičnou naléhavostí zahrál, a ten se také divil. Proč prý to nehraje lesní roh, když je to pro tubu napsáno tak vysoko… Zkrátka, nikdo mi moc nevěřil, šlo mi jako zelenáči ve filmovém byznysu o krk, ale povedlo se to.

Takto, v bezpočtu zajímavých detailů, by šlo mapovat skladatelskou kariéru Johna Williamse v rozsahu mnohonásobně přesahujícím rozměr jednoho článku. Nezbývá, než se u příležitosti jeho devadesátin dotknout letmým výčtem jen hlavních položek, které z něj učinily celebritu svého oboru. Srovnatelnou pouze s Enniem Morriconem. Skladatelem, který rovněž nabyl značného klasického vzdělání a také ani zdaleka nekomponoval jen pro film. I když stříbrné plátno – a příznačnou shodou náhod rovněž „jen“ pár zlověstných tónů z westernu Tenkrát na Západě – jej učinilo nezapomenutelným.

 

 

Takže. Po Čelistech seznámil Spielberg Williamse s kolegou Georgem Lucasem. Výsledek? Hudba k nekonečné sérii Hvězdných válek, od kolosálního úspěchu z roku 1977 až po další díly končící (zatím?) v roce 2018. Skladatel ovšem zůstal primárně věrný Spielbergovi. Od hudby k mimozemšťanovi E. T. z roku 1981, kde prý režisérovi nabídl pro ústřední „komunikačně vesmírný“ motiv tři stovky kombinací několika tónů, přes Jurský park ze třiaosmdesátého až třeba po ságu o Indiana Jonesovi z let 1981 až 2008. Značné slávy, ale i značného majetku v řádu stamiliónů dolarů nabyl John Williams také spoluprací s režiséry Chrisem Columbem a Alfonsem Cuarónem na Harrym Potterovi z počátku 21. století.

To vše mu přineslo takovou přehršli cen, že by se mohl natřásat s hrudí plnou metálů jako ruský generál: neuvěřitelných pětadvacet Grammy, pět Academy Awards (a dvaapadesát nominací, což se od dob Walta Disneyho nikomu nepodařilo), sedm cen britského filmového průmyslu BAFTA, čtyři Zlaté glóby... Plus vysoká státní i privátní vyznamenání z různých zemí. Nelze ovšem přehlédnout další Williamsovu filmovou hudbu, která byla snad méně efektní, ale o to jímavější. K Sedmi letům v Tibetu režiséra Jean-Jacquesa Annauda z roku 1997 či ke Spielbergovým dílům Mnichov (rok 2005) a Válečný kůň (2011). Na závěr výčtu jsem si ponechal Schindlerův seznam téhož režiséra z roku 1993. Své hudby k tomuto snímku si totiž John Williams považuje nejvíc: „Málokdy si pustím něco z té stovky filmů, které jsem opatřil tóny, protože vesměs si přitom řeknu, že to či ono jsem měl složit jinak. Ale Schindler, ten se myslím docela povedl...

 

 

Možná, že byl-li by tázán, přiřadil by John Williams toto své dílo k těm, které sice nemají s filmem nic společného, ale zato jej představují jako skladatele soudobé vážné hudby s citem pro zvuk, barvu a výraz různých nástrojů, jejichž sólové party s doprovodem symfonického orchestru rád vytváří. Od roku 1965 uvádí seznam jeho „vážné tvorby“ jednapadesát skladeb, když bezmála polovina z nich dává vyniknout flétně, klarinetu, fagotu, trubce, lesnímu rohu, ale také klavíru či harfě a především houslím. Však také jeho Koncert pro sólové housle a orchestr z roku 1974, zkomponovaný pod vlivem náhlého osobního osamění, zní po mém soudu nejniterněji a nejpřesvědčivěji. Zvlášť v naléhavém provedení fenomenálního Gila Shahama. Toto dílo mi z těch, které jsem vyslechl, připadá nejkoherentnější, zatímco jindy jako by Williamsova tvorba trpěla jistou fragmentarizací. Střídáním vypjatých a ztišených pasáží, které jsou sice působivé, ale dohromady nevyklenou oblouk, nevytvoří celek. Skladby „nedrží pohromadě“, mají roztěkanou architekturu. Jsem zvědav na jeho Houslový koncert č. 2, vzniklý teprve loni pro slavnou houslistku Anne-Sophie Mutter.

Právě s ní nám byl poslední dobou John Williams nejblíž. S taktovkou v ruce dirigoval předloni a loni – ve svých osma- a devětaosmdesáti – poprvé Vídeňské a Berlínské filharmoniky, kteří jej přijali s viditelnou úctou. Pozoroval jsem ho při práci ve Vídni, kde se v únoru 2020 jen tak tak stihla dvě víkendová matiné v Musikvereinu před vypuknutím první vlny pandemie. Neskrýval, že podobné koncerty jsou pro něj ohromnou satisfakcí. Uvědomoval si, že on, který v Americe zatím nedirigoval naprosté špičky, stojí tváří v tvář jedněm z nejlepších orchestrů světa. Vážil každé gesto, nepředváděl se. Hlavně děkoval. Hudebníkům, publiku. Bylo zřejmé, že patří k velikánům, kteří sice znají svou cenu, ale nemají potřebu ji vystavovat na odiv.

 

2000

 

Foto: Terry Linke, Getty Images

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.